ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.4505.2018.3
sp. zn. 22 Cdo 4505/2018-792
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Povodí Vltavy, státní podnik, IČO 70889953, se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8, zastoupeného JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, proti žalovaným 1) J. J. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Petrem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 471/29, 2) ČEZ Distribuce, a. s., IČO 24729035, se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, 3) Lesům České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, 4) obci Krhanice, se sídlem obecního úřadu v Krhanicích 46, 5) městu Týnec nad Sázavou, se sídlem městského úřadu v Týnci nad Sázavou, K Náklí 404, zastoupenému JUDr. Vladimírem Krejčíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 730/59, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 14 C 260/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, č. j. 22 Co 64/2018-722, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Petra Svobody.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2), 3), 4) a 5) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2018, č. j. 14 C 260/2012-593, určil, že Česká republika je vlastníkem a žalobce má právo hospodařit s jejím majetkem, a to stavby přívodního kanálu včetně norné stěny, stavidel a bočního přepadu před malou vodní elektrárnou XY, stavby odpadního kanálu a stavby lávky přes kanál u bočního přepadu před elektrárnou, včetně obslužné lávky bočního přepadu, umístěných na pozemcích a jejich částech uvedených ve výroku rozsudku dle označených geometrických plánů vyhotovených K. K., vše v katastrálním území XY (dále též „sporné stavby“), kdy označené geometrické plány jsou nedílnou součástí rozhodnutí (výrok I). Žalobci ve vztahu ke všem žalovaným právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výroky II až VI).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že na řece XY bylo v rozmezí let 1918 – 1920 vybudováno vodní dílo, derivační malá vodní elektrárna (dále též „M.“) XY, jako funkční celek, za účelem výroby elektrické energie, zahrnující mimo jiné i sporné stavby. Vodní dílo, tvořené kromě jezu (vzdouvací zařízení) přivaděčem s otevřenou hladinou, odbočujícím napravo z koryta řeky, vedoucím vodu od vzdouvacího zařízení, řešeným jako umělé koryto vybudované z kamene a betonu s využitím skalnatého podloží a podél trasy osazeným několika přepady, s odvodem vody odpadním kanálem zpět do řeky, bylo znárodněno na základě Dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. Československá republika vlastnická práva k dílu vykonávala prostřednictvím práva hospodaření Sdružených energetických závodů, n. p., Praha (dále jen „STE, n. p.“). Dohodou mezi STE, n. p., a OVHS Benešov z 20. 6. 1962 došlo k rozdělení správy a převodu správy sporných staveb na OVHS Benešov, jenž ji následně převedl na Ředitelství vodních toků Praha, Správa povodí Vltavy. V souvislosti s privatizací státního majetku byla M. v rozsahu nemovitostí, k nimž vykonával správu STE, n. p., smlouvou z 1. 3. 1998 prodána žalovanému 1), jenž se zavázal M. provozovat. Sporné stavby považoval soud za umělé útvary spojené se zemí pevným základem vykazující způsobilost být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů podle §119 odst. 2 ve spojení s §120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), původně z hlediska funkčního využití tvořící s M. jednotný soubor (jednu věc v právním smyslu). Majetkovou dispozicí tehdejšího vlastníka (Československá socialistická republika) prostřednictvím organizační složky pověřené hospodařením došlo k rozdělení původně jednotného souboru staveb na více věcí v právním smyslu, když funkční využití sporných staveb nebylo výlučně navázáno na oblast hydroenergetiky, ale i na další oblasti (správa toku). Sporné stavby nebyly převedeny na Fond národního majetku a následně na žalovaného 1). Žalovaný 1) nemohl pro absenci dobré víry vlastnické právo ani vydržet.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2018, č. j. 22 Co 64/2018-722, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II až V).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po částečném zopakování dokazování se neztotožnil s jeho právním posouzením povahy sporných staveb jako samostatných předmětů právních vztahů. Setrval na dříve vysloveném závěru, že sporné stavby nejsou součástí pozemků, na nichž stojí, s ohledem na jejich stavební provedení. Nestaly se součástí pozemků ani podle §3055 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), neboť se nachází na pozemcích různých vlastníků. Sporné stavby však považoval za součásti stavby hlavní (strojovny s jejím technologickým zařízením, včetně spodní stavby, jemných česlí, strojního a elektrotechnického zařízení), neboť stavba M. se skládá z jednotlivých součástí nezbytných pro její provoz (výrobu elektrické energie), mezi něž z podstaty způsobu výroby elektrické energie patří sporné stavby přívodního a odpadního kanálu. Funkční sounáležitost a neoddělitelnost jednotlivých součástí M. dovodil i z pojmu hydraulického obvodu M. vysvětleného v ČSN. Zákonným předpokladem součásti věci je její neoddělitelnost nejen fyzická a technická, ale i funkční. Oddělením sporných staveb od stavby strojovny s technologickým zařízením jako stavby hlavní by se stavba M. jako celek znehodnotila a nemohla by sloužit účelu, pro který byla vybudována. Nebylo přitom prokázáno, že by sporné stavby měly funkční vazbu i k jiným věcem. Žalovaný 1) tak nabyl smlouvou o prodeji privatizovaného majetku M. i se spornými stavbami, přestože nebyly v rozhodnutí o vynětí privatizované jednotky z majetku privatizovaného subjektu a v dohodě o prodeji privatizovaného majetku výslovně uvedeny, neboť stavba M. sdílí se všemi součástmi jednotný právní režim. Smlouvy o převodu správy národního majetku na tom nic nemění, neboť ve správě předchůdce privatizovaného subjektu byla věc hlavní, na jejíž vlastnický režim jsou sporné stavby jako součásti navázány.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jímž napadl rozsudek v celém rozsahu, vyjma výroků III a VI o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím mezi žalobcem a žalovanými 2), 3) a 4), a navrhl jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3813/2008 a sp. zn. 32 Cdo 5059/2016), a dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak, i na otázce, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena (viz níže). Namítl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Poukázal na to, že z důkazů vyplývá, že sporné stavby nebyly předmětem privatizace v privatizačním projektu, v rozhodnutí o privatizaci, nebyly převedeny na Fond národního majetku a nebyly uvedeny v kupní smlouvě ze dne 1. 3. 1998 a v zápisu o předání a převzetí privatizovaného majetku. Výklad projevu vůle ve formuláři 4 (B) privatizačního projektu považuje za rozporný s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1116/2001. Odvolací soud též rozhodl opačně, než ve svém rozsudku z 22. 3. 2016, sp. zn. 22 Co 131/2013. Rozhodnutí tak bylo nepředvídatelné. Rozhodnutí odkazuje na definice derivační elektrárny a hydraulického obvodu v technické normě ČSN 73 6881, z níž však nelze dovozovat, co je či není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Předchůdce žalobce stavby ještě v letech 1987 až 1989 rekonstruoval za částku 14 328 345 Kč, což nebylo v minimální ceně privatizovaného majetku zohledněno. Odvolací soud tak rozšiřujícím výkladem nepřípustně rozšířil rozsah privatizovaného majetku oproti vůli účastníků privatizace a vycházel pouze z označení privatizované jednotky na titulní straně privatizačního projektu.
Žalovaný 1) navrhl zamítnutí dovolání jako nedůvodného. Stavbu kanálu považuje za nedílnou součást stavby M. dosud užívané k účelu, k němuž byla vybudována. Ani v rámci privatizace nemohla být samostatným předmětem převodu součást věci a předmětem převodu byl podnik – M. se všemi jejími součástmi. Dále poukázal na vyjádření Městského úřadu XY, odboru životního prostředí, vydané v řízení o ohlášce udržovacích prací na vodním díle, ze dne 30. 7. 2019, shodující se s argumentací žalovaného 1).
Žalovaní 2), 3), 4) a 5) se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud postupoval při posuzování dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. A contrario).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ve smyslu §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.). Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud tedy nemůže reagovat na změny ve skutkovém stavu či v právních vztazích účastníků, k nimž v mezidobí došlo, tudíž ani přihlížet k novým skutečnostem uváděným ve vyjádření žalovaného 1).
Existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je třeba rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Uvedený dovolací důvod nemůže tudíž spočívat v námitce, že „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak“. Tyto dva požadavky pojmově vedle sebe nemohou obstát. Dovolatel přitom ani neuvádí, jakou již vyřešenou otázku má dovolací soud přehodnotit. Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani prostá polemika s napadeným rozhodnutím.
Dovolání není přípustné zejména proto, že napadený rozsudek není založen na právní otázce, která by dosud dovolacím soudem nebyla vyřešena, ani není v rozporu se standardní judikaturou dovolacího soudu (včetně označených rozhodnutí).
Dovolatel zformuloval otázku, která podle něj dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena: zda „je možné a přípustné zahrnout soudním rozhodnutím další nemovitý majetek státu do privatizovaného majetku s poukazem na skutečnost, že se jednalo o součást věci dle §120 odst. 1 obč. zák., když v předchozím období (od r. 1962) byl tento nemovitý majetek samostatným předmětem právních vztahů, a to přes skutečnost, že tento nemovitý majetek nebyl žádným projevem vůle účastníků privatizace označen za privatizovaný majetek, naopak byl výslovně v privatizačním projektu a v rozhodnutí o privatizaci z privatizace vyloučen, nebyl v rozhodnutí o vyjmutí a převedení části majetku na Fond národního majetku, neboť nebyl v majetku privatizovaného subjektu, a následnou kupní smlouvou, kterou bylo převedeno vlastnické právo k movitému a nemovitému majetku, nebyl tento majetek v soupisu nemovitého majetku, který byl nedílnou součástí smlouvy“.
Kromě toho, že v položené otázce dovolatel předjímá skutek, který nebyl odvolacím soudem takto zjištěn („výslovné“ vyloučení sporných staveb z privatizačního projektu a rozhodnutí o privatizaci odvolací soud nezjistil), položená otázka nepřesně předjímá, že „k zahrnutí sporných staveb do privatizovaného a převedeného majetku“ došlo rozhodnutím (odvolacího) soudu, ačkoli rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na závěru, že sporné stavby jako součást věci hlavní sdílí její právní režim a k jejich přechodu na žalovaného 1) došlo v rámci privatizace spolu s převodem vlastnictví privatizovaného majetku, M. jako věci hlavní, tedy ze zákona.
Z obsahu dovolání je nicméně zřejmé, že podstatou nepřesně položené právní otázky je posouzení toho, zda sporné stavby jsou součástí privatizované části M., přestože byly v předchozím období samostatným předmětem právních vztahů, a to hospodářských smluv, na jejichž základě byla jejich správa vykonávána jiným než privatizovaným subjektem (tedy zda právní dispozice se součástí věci má za následek vznik věci samostatné), a zda zásada, že součást věci sdílí právní režim věci hlavní a přechází s věcí hlavní, přestože nebyla výslovně označena v listinách majících za následek převod vlastnictví (zde tedy v rozhodnutí o privatizaci a kupní smlouvě), se uplatní i v rámci velké privatizace. Dovolatel neučinil předmětem dovolacího přezkumu otázku, zda sporné stavby jsou součástí pozemků (uvedený závěr odvolacího soudu nezpochybnil), nýbrž pouze otázku, zda jsou součástí privatizované části M.
Jelikož k nabytí vlastnického práva mělo dojít v době před 1. 1. 2014, postupovaly nalézací soudy správně podle dosavadních předpisů (§3028 odst. 2, část věty za středníkem o. z.). Posouzení skutečnosti, zda se samostatné věci staly před 1. 1. 2014 součástí věcí jiných, podléhá i po 1. 1. 2014 režimu zákona č. 40/1964 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3201/2014).
Podle §118 odst. 1 obč. zák. předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Podle §120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Podle §120 odst. 2 obč. zák. stavba není součástí pozemku.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný do 31. 12. 2013, ve znění účinném do 29. 2. 2008, dále jen „obch. zák.“, tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související. Podle §1 odst. 2 obch. zák. právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského.
Smlouvu o prodeji podniku upravuje §476 a násl. obch. zák.
Podmínky převodu majetku státu, k němuž mají právo hospodaření státní podniky, státní peněžní ústavy a jiné státní organizace (dále jen "podnik"), upravoval v době privatizace majetku v této věci zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění novely provedené s účinností od 13. 8. 1993 zákonem č. 210/1993 Sb. (dále jen „zákon o velké privatizaci“). Převod majetku podle tohoto zákona se provádí podle rozhodnutí o privatizaci podniku nebo jeho části (dále jen "rozhodnutí o privatizaci"), vydaného na základě návrhu privatizačního projektu (§5). Privatizační projekt podniku je souhrn ekonomických, technických, majetkových, časových a dalších údajů, který obsahuje, mimo jiné, označení podniku a vymezení majetku určeného k privatizaci podle tohoto projektu [§6 odst. 1 písm. a)] a způsob převodu privatizovaného majetku včetně vypořádání nároků oprávněných osob [§6 odst. 1 písm. e)]. Privatizační projekt podniku se může týkat části podniku nebo celého podniku anebo majetku několika podniků (§6 odst. 2). V souladu s rozhodnutím o privatizaci podniku zakladatel zruší podnik bez likvidace nebo vyjme část majetku podniku ke dni určenému Fondem národního majetku (§11 odst. 1). Dnem zrušení podniku nebo dnem vynětí části majetku podniku přechází privatizovaný majetek na Fond (§11 odst. 2). Způsobem privatizace je, mimo jiné, prodej majetku podniku nebo jeho části [§12 odst. 2 písm. b)]. Prodej privatizovaného majetku uskutečňuje Fond na základě smlouvy uzavřené s kupujícím nebo ve veřejné dražbě (§14 odst. 1). S vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem (§15 odst. 1). Vlastnické právo k věcem z privatizovaného majetku přechází na nabyvatele dnem sjednané účinnosti smlouvy. Do katastru nemovitostí se v těchto případech provádí zápis záznamem (§19 odst. 3).
Zákon o velké privatizaci ani obchodní zákoník neupravuje, co je součástí věci a jaký je její právní režim.
Problematikou součásti věci se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, v němž uvedl, že „podle §120 odst. 1 obč. z., součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť‚ to, co k věci podle její povahy náleží‛, se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní ,patří‛ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace ‚nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila‛, však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter ‚oddělení‛ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou" (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008). Znehodnocení věci ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák. nelze tedy chápat jen jako zničení nebo poškození věci hlavní. Oddělením součásti věci může dojít ke znehodnocení věci hlavní v tom smyslu, že poté plní svůj účel na nižší úrovni (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1249/2000). Také v rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 9. 1975, sp. zn. 4 Cz 63/75, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/1977, Nejvyšší soud mimo jiné vyslovil, že neoddělitelnost součásti ve smyslu ustanovení §120 o. z. neznamená jen fyzickou neoddělitelnost této součásti, nýbrž i to, že nemůže být oddělena, aniž by věc byla znehodnocena funkčně.
Součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou (například sluchátko bezdrátového telefonního přístroje). Nutnou podmínkou pro to, aby původně samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí považována za součást věci, je, aby nadále byla v samostatných funkčních vazbách pouze s touto jedinou věcí. Vstupuje-li objekt do samostatných funkčních vazeb s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla nutná existence celku vyššího řádu, jde o samostatný objekt. Pokud tedy určitá věc, která je spojena s jinou věcí, má vazby k dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí věci [může jít nanejvýš o věc složenou - universitas rerum cohaerentium - ve které každá z původních věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98].
Zákon další kritéria nestanoví; ta vymezila judikatura, která však současně uvádí, že vždy je třeba přihlížet „ke všem okolnostem“ dané věci a že zejména v hraničních případech záleží rozhodnutí na úvaze soudů v nalézacím řízení, vycházející ze specifických rysů každého případu a zohledňující zákonná kritéria, tj. že součást podle povahy věci k ní náleží a nemůže být oddělena, aniž by věc byla znehodnocena; tato kritéria musí být splněna současně. Specifikace uvedených kritérií v judikatuře slouží jako východisko pro úvahy soudu, kterou však striktně neomezuje ani nedeterminuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4367/2016).
Posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či o její součást, tedy vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně. Dovolací soud může úvahu soudů, učiněnou ohledně součásti věci v nalézacím řízení, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2106/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007).
V rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/1992, se pak mimo jiné uvádí, že součást není způsobilým předmětem samostatných ujednání, ani občanskoprávního vztahu. Je vždy ve vlastnictví vlastníka věci hlavní a sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní. Tak tomu je i tehdy, jestliže se v důsledku faktického spojení stala součástí věci hlavní taková věc, která byla věcí samostatnou (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1105/2003). Součást věci se věcí samostatnou stává faktickým oddělením od věci hlavní, nikoliv pouhým projevem vůle vlastníka vyjádřeným například uzavřením kupní smlouvy týkající se jen součásti. Dokud je totiž součást spojena s věcí hlavní, nemá vůle vlastníka (na rozdíl od příslušenství podle §121 odst.1 obč. zák., pro něž je vůle vlastníka určující) vliv na to, že jde stále o jedinou věc, která přechází na nabyvatele automaticky se všemi součástmi i bez jejich výslovného označení v kupní smlouvě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98).
Součást věci přechází na nabyvatele ze zákona bez ohledu na to, zda byla v smlouvě o převodu vlastnického práva k této věci součást výslovně uvedena; není významné, zda nabyvatel si uvědomil, že s věcí nabývá i její součást (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1432/2002).
Výše uvedenými pravidly posuzování sporných staveb jako součásti M. nebo samostatné věci se odvolací soud řídil, od výše uvedené judikatury se neodchýlil. Vzal v úvahu zákonná kritéria a jeho závěry nejsou zjevně nepřiměřené. Ostatně ani sám dovolatel nezpochybňuje, že bez přívodního a odpadního kanálu (s lávkou přes kanál u bočního přepadu před elektrárnou, včetně obslužné lávky bočního přepadu), to je v případě jejich faktického (fyzického a funkčního) oddělení, by M. nemohla plnit svou funkci výroby elektrické energie, pouze namítá, že v minulosti došlo k oddělení správy (práva hospodaření) sporných staveb od věci hlavní. To ale, jak je uvedeno výše, není významné, neboť ani převod vlastnictví (natož práva hospodaření) pouze k součásti věci nemůže mít za následek vznik samostatných věcí. Odvolací soud přitom neposuzoval (ne)oddělitelnost sporných staveb od věci hlavní jen podle citované státní normy, ale též na základě důkazů ve věci provedených, včetně fotografií a místního šetření provedeného soudem prvního stupně, i shodných tvrzení účastníků. Na rozdíl od blíže nezdůvodněného závěru soudu prvního stupně o tom, že funkční využití sporných staveb je navázáno i na další oblasti (správa toku), dospěl k (dovoláním nezpochybněnému) závěru, že funkční vazby sporných staveb i k jiným věcem prokázány nebyly.
Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 715/2005, že zákon č. 92/1991 Sb. je speciálním předpisem ve vztahu k občanskému zákoníku i k obchodnímu zákoníku a že při posouzení smlouvy o převodu majetku státu na kupujícího postupem podle zákona č. 92/1991 Sb. je sice třeba v prvé řadě vyhodnotit, zda smlouva byla uzavřena v souladu s ustanoveními §12 odst. 2 písm. b), §14 odst. 1, §15 až 20 tohoto speciálního zákona, v případě však, kdy je takto převáděným majetkem podnik, uplatní se i posouzení smlouvy podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku o prodeji podniku, §476 a násl. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1352/2012). Z uvedeného je tedy zřejmé, že výše uvedená pravidla týkající se součásti věci vyplývající z občanského zákoníku (když součást věci neupravuje ani obchodní zákoník, a je proto podle §1 odst. 2 obch. zák. třeba aplikovat zákoník občanský) se uplatní i při nabývání vlastnictví v rámci velké privatizace.
Dovolatelem položená otázka již tedy byla dovolacím soudem vyřešená a odvolací soud se od standardní judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Dovolatel dále namítá, že napadené rozhodnutí odporuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, a nesouhlasí se závěry rozsudku z formuláře 4 (B) privatizačního projektu (že se jedná pouze o označení, že výkon správy sporných staveb provádí žalobce), které neodpovídají jazykovému vyjádření. Namítá rozpor provedeného výkladu projevu vůle účastníků s jazykovým projevem, pokud soud dovodil, že na žalovaného přešly i sporné stavby jako součást věci hlavní, i když nebyly v rozhodnutí o privatizaci a v dohodě o prodeji výslovně uvedeny, pokud žalovaný nabyl smlouvou o prodeji privatizovaného majetku M. s povinností používat ji k výrobě elektrické energie, jak se zavázal v kupní smlouvě. Soud však pominul, že žalovaný 1) měl smluvně zajištěno používání odpadního a přívodního kanálu, které zůstaly v majetku státu, hospodářskou smlouvou s Povodím Vltavy, jak vyplývá z formuláře 4 (B) privatizačního projektu.
V rozsudku ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, Nejvyšší soud uvedl, že smlouva jakožto právní úkon je projevem vůle smluvních stran. Zanechává-li projev vůle pochybnosti o tom, co bylo smluveno, přichází v úvahu výklad pomocí §35 odst. 2 obč. zák. Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Vznikne-li o obsahu právního úkonu pochybnost, formuluje toto ustanovení výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového projevu vyjádřeného slovně.
V dané věci se však nejedná o případ, kdy by obsah smluvního ujednání účastníků byl nejasný a vyžadoval tak jeho výklad. Rozhodnutí odvolacího soudu dovozující přechod vlastnictví sporných staveb není založeno na právní otázce výkladu projevů vůle vyjádřených v kupní smlouvě, rozhodnutí o privatizaci či privatizačním projektu. Pro závěr o nabytí sporných staveb považoval odvolací soud za podstatné jen to, zda žalovaný 1) nabyl věc hlavní (což dovolatel nezpochybňuje), a posouzení toho, zda sporné stavby jsou součástí věci hlavní, když v takovém případě sdílí právní režim věci hlavní, i když nejsou v nabývacím titulu označeny. Proto je pro rozhodnutí nevýznamné i to, zda měl předchůdce žalovaného a po něm žalovaný 1) používání sporných staveb zajištěno hospodářskou smlouvou s jinou organizací hospodařící s majetkem státu a zda organizace dříve hospodařící se spornými stavbami do jejich údržby investovala finanční prostředky. Není-li na otázce výkladu projevu vůle napadené rozhodnutí založeno, nemůže být s odkazovaným rozhodnutím rozporné.
Dovolatel namítá rozpor napadeného rozhodnutí také s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3813/2008, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5059/2016, pokud na řešení sporu aplikoval pouze obecný předpis, zákon č. 40/1964 Sb., a nikoli zákon č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a nezabýval se tím, v jakém rozsahu byla privatizace části subjektu STE, s. p., provedena a co bylo jejím předmětem.
V označených rozhodnutích Nejvyšší soud dovodil, že podle úpravy v zákoně č. 92/1991 Sb., ve znění novely provedené s účinností od 13. 8. 1993 zákonem č. 210/1993 Sb., je pro určení privatizovaného majetku rozhodující jeho vymezení v rozhodnutí o privatizaci podle §11 odst. 1 a 2 tohoto zákona a v kupní smlouvě, popřípadě v zakladatelské listině subjektu, do jehož základního kapitálu měl být privatizovaný majetek vložen, a nikoli v samotném privatizačním projektu, který je pouze podkladem pro privatizační proces. S těmito závěry napadené rozhodnutí není v rozporu (pro rozhodnutí a závěr o přechodu vlastnictví k věci hlavní odvolací soud považoval za významné vymezení privatizovaného majetku v rozhodnutí o privatizaci a kupní smlouvě, nikoli v privatizačním projektu).
V rozsudku ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3813/2008, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že převáděny podle zákona o velké privatizaci neměly být majetkové hodnoty „samy o sobě“, ale podniky, popř. jejich části jako hospodářské jednotky (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010). V rozsudku ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 715/2005, Nejvyšší soud vyložil, že v případě, kdy je převáděným majetkem podnik, uplatní se i posouzení smlouvy podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku o prodeji podniku, §476 a násl. (viz výše uvedené). V usnesení ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5059/2016, Nejvyšší soud k tomu dodal, že není správný názor, že jsou-li součástí podniku převáděného v rámci privatizace nemovitosti, musí být ve smlouvě výslovně uvedeny, když v rozsudku ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 32 Odo 759/2001, Nejvyšší soud dovodil, že obchodní zákoník při úpravě smlouvy o prodeji podniku v §476 a násl. nepodmiňuje platnost závazku prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo jmenovitým uvedením věcí (ve sporu šlo o nemovitosti), jež slouží k provozování podniku, přičemž posuzoval smlouvu o prodeji podniku uzavřenou právě v rámci privatizace. Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 32 Cdo 5059/2016 přitom rozhodoval v situaci, kdy ze souboru pozemků, k nimž měl státní podnik právo hospodaření a které byly součástí podniku jako věci hromadné, byly v procesu privatizace určité pozemky pro účely jeho prodeje v rámci privatizace vyňaty. Nejvyšší soud v obou odkazovaných rozhodnutích řešil v rámci privatizace otázku přechodu vlastnictví samostatných věcí (pozemků), na níž však není napadené rozhodnutí založeno, a nikoli otázku režimu a přechodu vlastnictví k součásti věci.
Namítl-li dovolatel rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s výše označenými rozhodnutími v důsledku nesprávného právního posouzení věci, je třeba uvést, že Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích užití obecných právních předpisů (obchodní a občanský zákoník) nevyloučil, ba právě naopak. Nesprávným právním posouzením věci je pak omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003). Dovolatel ale pouze namítá, že se odvolací soud nezabýval tím, v jakém rozsahu byla privatizace části subjektu STE, s.p., provedena a co bylo jejím předmětem. Tyto námitky přitom směřují do zjištění skutkového stavu věci a přípustnost dovolání nemohou založit. Navíc nejsou opodstatněné, neboť předmětem privatizace se odvolací soud zabýval a dovolatel prostřednictvím uvedené námitky pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry soudu. Odvolací soud přitom vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (doplněných vlastním dokazováním) i právního posouzení věci soudem prvního stupně, jenž se zabýval i posuzováním procesu privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., jeho fázemi a způsobem nabytí vlastnictví žalovaným 1), a to v souladu s výše uvedenou judikaturou, a odchýlil se od závěrů soudu prvního stupně pouze při posouzení, zda sporné stavby (ne)jsou součástí věci hlavní, která byla předmětem převáděného majetku (§120 obč. zák.). Tuto otázku přitom zákon o velké privatizaci neupravuje (viz výše uvedené), a odvolací soud proto aplikoval správně obecný právní předpis.
Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud (nepřípustně a nepředvídatelně) rozhodl opačně, než ve svém rozsudku z 22. 3. 2016, sp. zn. 22 Co 131/2013, když se neztotožnil s právním posouzením staveb soudem prvního stupně vycházejícím z názoru odvolacího soudu v jeho předchozím rozhodnutí s odůvodněním, že předchozí posouzení odvolacího soudu nebylo úplné, jelikož posuzoval charakter sporných staveb pouze ve vztahu k pozemkům, na nichž byly vybudovány, a nikoli ve vztahu k celé stavbě M. (ačkoli se podle dovolatele jejich funkční souvislostí se stavbou elektrárny dříve zabýval), uplatnil tím vadu řízení. K vadám řízení lze ovšem přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nad rámec lze však uvést, že závěr, že odvolací soud není vázán právním názorem, který vyslovil v předchozím rozhodnutí, jímž zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit, že by odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor ve věci v pozdějším odvolacím řízení změnit, dovodil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, nebo rozsudku ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1349/2006. Namítaný dovolací důvod podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. by tak nemohl být dán, i kdyby dovolání bylo přípustné a uvedená námitka byla opodstatněná.
Odvolací soud se tedy nijak při posuzování součásti věci a jejího právního režimu neodchýlil od zákonných hledisek, od standardní judikatury Nejvyššího soudu, včetně rozhodnutí, na něž odkazuje dovolatel, zohlednil individuální okolnosti dané věci a jeho závěry nejsou zřejmě nepřiměřené.
Dovolací soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně splněny, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či soudní exekuci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu