ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1315.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 1315/2020-142
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně K2 reality s.r.o. , se sídlem v Chrudimi, Palackého třída 314, identifikační číslo osoby 27540235, zastoupené JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Široká 294, proti žalovanému J. K. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Kosem, MSc., advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 373, o zaplacení 30 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 55/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019, č. j. 15 Co 376/2019-121, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019, č. j. 15 Co 376/2019-121, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne ze dne 28. 5. 2019, č. j. 27 C 55/2017-55, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 28. 5. 2019, č. j. 27 C 55/2017-55, Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 000 EUR s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 42 544 Kč (výrok II).
2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 30 000 EUR s příslušenstvím na základě smlouvy o spolupráci, jež byla uzavřena mezi žalobkyní a společností Royal Reality invest, s.r.o.
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 19. 7. 2012 žalobkyně jako frašízant společnosti RE/MAX uzavřela se společností Royal Reality invest, s.r.o., která později vystupovala pod obchodní firmou MAXEN s.r.o., resp. MIXENTIS s.r.o., dále jen „prodejní partner“, smlouvu o spolupráci, na jejímž základě měl prodejní partner zprostředkovávat uzavírání smluv o poskytování realitních služeb se třetími osobami. Prodejní partner se zároveň zavázal, že v době trvání smlouvy a dvanáct měsíců po jejím ukončení nebude vyvíjet činnost, která by byla ve vztahu k žalobkyni konkurenční. Pro případ porušení uvedené povinnosti si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 30 000 EUR. Zároveň si strany smlouvy ujednaly, že spory vzešlé z této smlouvy budou s konečnou platností vyřešeny Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, dále jen „rozhodčí soud“. Za prodejního partnera uzavřel smlouvu žalovaný jako jeho jednatel, který se zároveň v čl. 7 smlouvy zavázal, že „ osobně přistupuje ke všem závazkům prodejního partnera, které mu z této smlouvy vyplývají a za tyto závazky vůči franšízantovi společnosti RE/MAX ručí společně a nerozdílně on osobně i prodejní partner. “ Prodejní partner prostřednictvím žalovaného následně v době trvání smlouvy začal přesvědčovat zájemce o prodej nemovitosti, kteří již měli uzavřenou smlouvu s žalobkyní, aby ji vypověděli a zavázali se novou smlouvou přímo s ním. Tímto způsobem přesvědčoval osm klientů, přičemž ve dvou případech došlo k dokonání tohoto jednání dne 20. 4. 2013, resp. dne 24. 4. 2013, za což byl žalovaný posléze pravomocně odsouzen v trestním řízení rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2014, č. j. 6 T 4/2014-452. Provize u jednotlivých klientů se pohybovala mezi 80 000 Kč až 130 000 Kč, podíl žalobkyně na této provizi odpovídal 20 %. Dne 26. 11. 2015 podala žalobkyně vůči prodejnímu partnerovi žalobu k rozhodčímu soudu s požadavkem na zaplacení smluvní pokuty ve výši 30 000 EUR. Žalobkyně v žalobě poukazovala na výše uvedené jednání a rovněž na to, že prodejní partner porušil svoji povinnost zdržet se konkurenčního jednání vůči žalobkyni po dobu dvanácti měsíců od ukončení smlouvy, neboť nadále provozoval realitní kancelář a uzavíral smlouvy o zprostředkování prodeje nemovitostí a zároveň se dopustil klamavých obchodních praktik, když si změnil svoji obchodní firmu tak, aby připomínala značku RE/MAX. Rozhodčí soud nálezem ze dne 5. 6. 2016, č. j. Rsp 1296/15, žalobě vyhověl. Smluvní pokutu prodejní partner nezaplatil, naopak činil kroky k tomu, aby se jejímu splnění vyhnul. Žalobkyně se proto obrátila na žalovaného jako ručitele, aby závazky smluvního partnera splnil a uhradil částku 30 000 EUR s příslušenstvím. Žalovaný však existenci svého závazku odmítl.
4. Z hlediska právního hodnocení věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že ve smlouvě mezi žalobkyní a prodejním partnerem byla platně uzavřena konkurenční doložka, která byla vzhledem k charakteru činnosti žalobkyně přiměřená, když měla sloužit k ochraně před tím, aby prodejní partner spolupracoval s jinými subjekty, přetahoval žalobkyni klienty, a tak ji citelným způsobem poškodil. Zároveň byla vyvážena cenným a na trhu ojedinělým protiplněním ze strany žalobkyně, která prodejnímu partneru umožnila využívat své logo a svůj informační systém. Jako přiměřenou, a tedy platnou, hodnotil soud prvního stupně rovněž výši smluvní pokuty, která odpovídala potřebě ochrany zájmů žalobkyně, tj. ochraně jejího „know how“, obchodního tajemství a loga, které prodejní partner mohl využívat. V této souvislosti se přitom podle soudu prvního stupně žalovanému nepodařilo prokázat, že výše smluvní pokuty v daném oboru a regionu je pro žalovaného likvidační. Jako nedůvodnou hodnotil soud prvního stupně rovněž námitku, že smluvní pokuta je podstatně vyšší nežli škoda, která hrozila žalobkyni jednáním prodejního partnera.
5. Podle soudu prvního stupně připojil žalovaný k uvedené smlouvě platné ručitelské prohlášení, které bylo dle soudu prvního stupně dostatečně určité a srozumitelné, přičemž žalovaný si jeho existence musel být při podpisu smlouvy vědom. K námitce žalovaného, že nárok žalobkyně je promlčen, pokud k porušení smluvní povinnosti došlo ve dnech 20. 4. 2013 a 24. 4. 2013, resp. před těmito daty, přičemž žaloba došla soudu až dne 2. 5. 2017, soud prvního stupně odkázal na ustanovení §310 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“, podle kterého se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi, což se v daném případě vzhledem k nálezu rozhodčího soudu ze 5. 6. 2016, č. j. Rsp 1296/15, nestalo.
6. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 28 362,40 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
8. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil s právním hodnocením věci soudu prvního stupně. Odvolací soud předně považoval za nedůvodnou námitku žalovaného, že smluvní pokuta není přiměřená výši škody, která žalobkyni vznikla. V tomto směru podle odvolacího soudu sjednaná pokuta nebyla nepřiměřenou sankcí za jednání prodejního partnera, neboť neplnila pouze kompenzační a sankční funkci, ale především funkci preventivní, když měla odrazovat prodejního partnera od toho, aby si na úkor žalobkyně vybudoval síť zákazníků a zneužil jejího jména, reklamního prostoru a inzerce ve svůj prospěch. V této souvislosti pak odvolací soud poukázal na skutečnost, že výše smluvní pokuty neodradila prodejního partnera, aby porušil smluvní pokutou zajištěné povinnosti. Jako nedůvodnou považoval odvolací soud rovněž námitku žalovaného, podle které prohlášení ve smlouvě neobsahuje ručitelský závazek, ale jedná se o přistoupení k dluhu prodejního partnera, když žalovaný v daném prohlášení jasně prohlásil, že ručí za závazky prodejního partnera. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu ustanovení smlouvy obsahující předmětné prohlášení náležitě vyložil a postupoval v souladu s ustanovením §266 obch. zák., a to i s ohledem na to, že žalovaný nenamítal jiný význam prohlášení, ale pouze jeho neplatnost. Dále odvolací soud v této souvislosti uvedl, že v době podpisu smlouvy daný závazek prozatím neexistoval, a nebylo tak možné k němu přistoupit. Formulace „společně a nerozdílně“ a „přistupuje“ zvolené v prohlášení pak dle odvolacího soudu nezpůsobovaly neplatnost ručitelského prohlášení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v plném rozsahu dovoláním. V něm namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (reprezentované např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/1998, a ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1470/2012, jakož i usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97), pokud prohlášení žalovaného ve smlouvě posoudil jako ručitelský závazek. V tomto ohledu žalovaný odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že při výkladu prohlášení nepostupoval v souladu s §266 a násl. obch. zák., když z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, jaká výkladová pravidla použil, přičemž předmětné prohlášení vyložil v rozporu s jeho vyjádřením, pokud nebral ohled na to, že v prohlášení byly užity termíny „společně a nerozdílně“ a „přistupuje“ , které neodpovídají povaze ručitelského závazku dle §303 obch. zák., a naproti tomu výklad daného prohlášení založil výlučně s poukazem na užití výrazu „ ručí“ , který v kontextu daného jednání bylo dle žalovaného možné chápat jako synonymum slovesa odpovídat. Podle žalovaného předmětné prohlášení odpovídalo spíše přistoupení k dluhu, popř. bylo neplatné z důvodu nesrozumitelnosti, přičemž, pakliže by odvolací soud prohlášení správně posoudil jako přistoupení k dluhu, musela by žaloba být zamítnuta s ohledem na žalovaným vznesenou námitku promlčení. Žalovaný následně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1362/2016, rovněž poukázal na to, že je nepodstatné, že závazek ze smluvní pokuty v dané době ještě nevznikl. Konečně žalovaný namítl, že v případě, když projev vůle obsahuje výraz, který připouští dvojí výklad, měl by být vyložen v neprospěch strany, která tento výraz v jednání poprvé použila, což byla dle žalovaného žalobkyně, která smlouvu o spolupráci připravila.
10. Dále žalovaný v dovolání namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4469/2010), pokud neposoudil výši smluvní pokuty jako nepřiměřenou, a žalobu z tohoto důvodu nezamítl, popřípadě smluvní pokutu nesnížil. Podle žalovaného se odvolací soud v tomto ohledu nevěnoval okolnostem sjednání smluvní pokuty, okolnostem, které vedly k jejímu uplatnění, a rovněž nesprávně posoudil hodnotu zajišťované povinnosti. Podle žalovaného odvolací soud nepřihlédl zejména k tomu, že mezi žalobkyní a prodejním partnerem nepanovala oboustranná exkluzivita vztahu. Žalobkyně nebyla závislá na činnosti prodejního partnera, rovněž mu neposkytla žádné obchodní tajemství, technologické postupy apod. Žalobkyně prodejnímu partneru nezajišťovala klienty ani mu nepředala žádnou síť zákazníků. Smluvní pokuta neodpovídala ani výši provize, která jednáním prodejního partnera měla žalobkyni ujít. Konečně odvolací soud nepřihlédl podle žalovaného ke způsobu ukončení vztahu mezi prodejním partnerem a žalobkyní, která nevyhověla návrhu prodejního partnera na ukončení smluvního vztahu dohodou, a na místo toho závazek dne 17. 4. 2013 vypověděla, přičemž při této příležitosti sama porušila smluvní závazek, když před vypršením výpovědní doby prodejnímu partneru znemožnila přístup do informačního systému, zablokovala mu mobil a e-mail a jeho obchodní případy přerozdělila mezi jiné subjekty spolupracující s žalobkyní. Podle žalovaného vzhledem k těmto skutečnostem byl nárok uplatněný žalobkyni v rozporu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku.
11. Žalobkyně ve vyjádření k podanému dovolání uvedla, že žalovaný v podaném dovolání dovolacímu soudu nepředložil k posouzení žádnou otázku, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání proto považuje za nepřípustné a navrhuje, aby bylo odmítnuto. Dále ve vyjádření uvedla, že odvolací soud v napadeném rozsudku postupoval zcela v souladu s výkladovými pravidly obsaženými v §266 obch. zák. Posuzovaný projev vůle podle žalobkyně nepřipouští dvojí výklad, nýbrž je z něho patrné, že se jedná o ručitelské prohlášení. Smlouva o spolupráci zakládala povinnosti pro prodejního partnera, které spočívaly v osobním plnění, a proto by bylo dle žalobkyně nelogické sjednávat s žalovaným přistoupení k dluhu. Následně žalobkyně uvedla, že odvolací soud správně posoudil otázku přiměřenosti smluvní pokuty, když přihlédl k rozsahu provizí, jaké jsou v oboru podnikání žalobkyně obvykle vypláceny. Poukaz žalovaného na provizi, která žalobkyni ušla v důsledku jednání, za které byl žalovaný posléze odsouzen, je podle žalobkyně nepřípadný, když se žalovaný dopustil poškozování zájmu žalobkyně v mnoha jiných případech, přičemž dle žalobkyně je v tomto ohledu rovněž správný závěr odvolacího soudu, že smluvní pokuta plní především preventivní funkci.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., a splňovalo všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Otázka přiměřenosti smluvní pokuty přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Ve vztahu k uvedené otázce Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovodil, že pro posouzení, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, zákon žádná kritéria nestanoví a závěr o této otázce je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty proto závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti. Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, nebo ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4469/2010). Odvolací soud se od těchto rozhodnutí neodchýlil, uzavřel-li, že sjednaná smluvní pokuta je přiměřená hodnotě a významu zajišťované povinnosti s přihlédnutím zejména k důvodům, které vedly ke sjednání výše smluvní pokuty. Úvahy odvolacího soudu, že smluvní pokuta nebyla sjednána v nepřiměřené výši, přitom neshledal Nejvyšší soud zjevně nepřiměřenými. Ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty přihlížet nelze, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009), proto není možno ve fázi, kdy soud přistupuje k hodnocení, zda smluvní pokuta je přiměřená či nepřiměřená, brát v úvahu jednání žalobkyně po porušení smluvní povinnosti prodejním partnerem, popřípadě výši škody, která žalobkyni jeho jednáním měla žalobkyni vzniknout.
17. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky výkladu projevu vůle žalovaného obsaženého v čl. 7 smlouvy o spolupráci, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle §533 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák“, kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně.
20. Podle §303 obch. zák. platí, že kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem.
21. Podle §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
22. Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak v této souvislosti vyložil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že „text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003). Nejvyšší soud dále opakovaně připomněl, že ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. zahrnuje požadavek, aby se výklad projevu vůle (tam, kde není výslovně projevena vůle jiná) řídil logikou věci; při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013). Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní. Nutno zároveň připomenout, že výkladem lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1033/2004).
23. Odvolací soud při posouzení obsahu prohlášení žalovaného v čl. 7 smlouvy o spolupráci požadavkům vyplývajícím z uvedených judikaturních závěrů nedostál. Při posouzení významu prohlášení, nejenže nezkoumal se zřetelem k okolnostem případu, jaká byla v tomto ohledu vůle smluvních stran, nýbrž samotné jazykové vyjádření zachycené ve smlouvě nepodrobil výkladu systematickému a logickému a ani výklad sémantický neprovedl důsledně, pokud nepřiložil žádný význam termínům „společně a nerozdílně“ a „přistupuje“ užitých v prohlášení, které neodpovídají povaze ručitelského prohlášení, nýbrž je z nich možné dovodit, že uvedeným ustanovením smlouvy mělo dojít k přistoupení k dluhu, u nějž platí, že přistoupivší dlužník odpovídá za závazky společně a nerozdílně s původním dlužníkem.
24. Odvolací soud přitom rovněž nesprávně uzavřel, že je vyloučené, aby dané prohlášení bylo možné vykládat jako přistoupení k dluhu, pokud závazek ze smluvní pokuty v dané době ještě nevznikl, když judikatura Nejvyššího soud v tomto směru naopak stojí na závěru, že lze přistoupit i k závazku, který ještě neexistuje a má vzniknout teprve v budoucnu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1362/2016).
25. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Účastníci řízení však žádné takové vady nevytýkali a ani dovolací soud žádné vady řízení neshledal.
VI. Závěr
26. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího nákladového výroku. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. včetně výroku o náhradě nákladů řízení rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
27. V dalším řízení bude na soudech, aby prohlášení žalovaného, jež je obsaženo v čl. 7 smlouvy o spolupráci, podrobily výkladu podle všech shora uvedených hledisek, a na tomto základě znovu posoudily rovněž otázku možného promlčení závazku žalovaného.
28. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
29. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu