ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1790.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 1790/2020-572
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně INTENERG, s. r. o. , se sídlem v Jeseníku, Horská 1259/1, identifikační číslo osoby 27496538, zastoupené JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Divišova 882/5, proti žalované ELGAS, s. r. o. , se sídlem v Pardubicích, Semtínská 211, identifikační číslo osoby 47469978, zastoupené JUDr. Terezou Jelínkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, o vydání výkazu o dlužné provizi a souvisejících dokladů, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 16 C 47/2016, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 5. 12. 2019, č. j. 23 Co 230/2019-531, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, č. j. 16 C 47/2016-479, rozhodl, že žalovaná je povinna vydat žalobkyni výkaz o dlužné provizi spolu s výpisy ze svých účetních knih nezbytných k ověření výše provize, která žalobkyni náleží, a to následující dokumenty týkající se dodávek výrobků žalované, konkrétně přepočítávačů množství plynu (EVC), komunikátorů (AMR) a jejich příslušenství indonéské státní společnosti PGAS SOLUTION, ať již přímo či prostřednictvím jakýchkoliv třetích subjektů:
- faktury vystavené žalovanou od 1. 6. 2012 do 3. 4. 2019 za dodávku uvedených výrobků instalovaných v Indonésii ve výše uvedeném období a za dodávku služeb poskytnutých v souvislosti s dodávkou těchto výrobků, včetně dat uhrazení těchto faktur,
- smluvní dokumentaci vážící se k takto vystaveným fakturám,
- vývozní celní prohlášení (vývozní doprovodné doklady) vztahující se k výrobkům vyvezeným žalovanou na základě takto vystavených faktur,
- úplné seznamy výrobků – přepočítávačů množství plynu (EVC) a komunikátorů (AMR) a jejich příslušenství, instalované v Indonésii v období od 25. 5. 2011 do 3. 4. 2019, a to včetně výrobních čísel těchto výrobků, data jejich vývozu z České republiky, přiřazení výrobků k jednotlivým objednávkám, na základě kterých byly výrobky vyvezeny, předložení těchto objednávek, to vše společně s prohlášením, že předkládané seznamy jsou úplné a že žádné výrobky instalované v Indonésii v uvedeném období nebyly zamlčeny,
- úplné seznamy všech služeb poskytnutých žalovanou v období od 25. 5. 2011 do 3. 4. 2019, včetně uvedení ceny těchto služeb, data a místa jejich poskytnutí, to vše společně s prohlášením, že předkládaný seznam je úplný a že žádné služby poskytnuté v uvedeném období nebyly zamlčeny (I. výrok). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (II. výrok).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna vydat žalobkyni výkaz o dlužné provizi spolu s výpisy ze svých účetních knih nezbytných k ověření výše provize, která žalobkyni náleží, a to následující dokumenty týkající se dodávek výrobků žalované, konkrétně přepočítávačů množství plynu (EVC), komunikátorů (AMR) a jejich příslušenství, indonéské státní společnosti PGAS SOLUTION, ať již přímo či prostřednictvím jakýchkoliv třetích subjektů:
- faktury vystavené žalovanou od 1. 6. 2012 do 31. 12. 2016 za dodávku uvedených výrobků instalovaných v Indonésii ve výše uvedeném období a za dodávku služeb poskytnutých v souvislosti s dodávkou těchto výrobků, včetně dat uhrazení těchto faktur,
- smluvní dokumentaci vážící se k takto vystaveným fakturám,
- vývozní celní prohlášení (vývozní doprovodné doklady), vztahující se k výrobkům vyvezeným žalovanou na základě takto vystavených faktur.
Odvolací soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala vydání:
- úplných seznamů výrobků – přepočítávačů množství plynu (EVC) a komunikátorů (AMR) a jejich příslušenství, instalovaných v Indonésii v období od 25. 5. 2011 do doby rozhodnutí odvolacího soudu, a to včetně výrobních čísel těchto výrobků, data jejich vývozu z České republiky, přiřazení výrobků k jednotlivým objednávkám, na základě kterých byly výrobky vyvezeny, předložení těchto objednávek, to vše společně s prohlášením, že předkládané seznamy jsou úplné a že žádné výrobky instalované v Indonésii v uvedeném období nebyly zamlčeny,
- úplných seznamů všech služeb poskytnutých žalovanou v období od 25. 5. 2011 do doby rozhodnutí odvolacího soudu, včetně uvedení ceny těchto služeb, data a místa jejich poskytnutí, to vše společně s prohlášením, že předkládaný seznam je úplný a že žádné služby poskytnuté v uvedeném období nebyly zamlčeny,
a dále vydání výkazu o dlužné provizi spolu s výpisy ze všech účetních knih nezbytných k ověření výše provize, která žalobkyni náleží, a to následující dokumenty týkající se dodávek výrobků žalované, konkrétně přepočítávačů množství plynu (EVC), komunikátorů (AMR) a jejich příslušenství indonéské státní společnosti PGAS SOLUTION, ať již přímo či prostřednictvím jakýchkoliv třetích subjektů:
- faktury vystavené žalovanou od 1. 1. 2017 do doby rozhodnutí soudu za dodávku uvedených výrobků instalovaných v Indonésii ve výše uvedeném období a za dodávku služeb poskytnutých v souvislosti s dodávkou těchto výrobků, včetně dat uhrazení těchto faktur,
- smluvní dokumentaci vážící se k takto vystaveným fakturám,
- vývozní celní prohlášení (vývozní doprovodné doklady) vztahující se k výrobkům vyvezeným žalovanou na základě takto vystavených faktur (první výrok).
Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně i žalovaná.
Žalobkyně dovoláním napadá zamítavou část prvního výroku rozsudku odvolacího soudu spolu s druhým a třetím výrokem rozsudku odvolacího soudu s tím, že dovolání považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popřípadě má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V konkrétnosti žalobkyně formuluje otázky, zda (i) lze v řízení, ve kterém se žalobkyně domáhá vydání výkazu o dlužné provizi, přiznat nárok na vydání výkazu o dlužné provizi za období až do vyhlášení rozhodnutí a zda (ii) lze v řízení, ve kterém se žalobkyně domáhá vydání výkazu o dlužné provizi, požadovat, aby označené výpisy z účetních knih byly vydány společně s prohlášením, že předkládané seznamy jsou úplné a že žádné výrobky/služby nebyly zamlčeny. Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém bylo žalobě vyhověno, spolu s výroky o náhradě nákladů řízení s tím, že dovolání považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a stejně tak otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalovaná také namítá vadu řízení, neboť se odvolací soud nevypořádal se dvěma odlišnými překlady zadávací dokumentace. Žalovaná odkazuje na znění §662a odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) a dovozuje z něj, že povinnost poskytnout potřebné údaje neslouží k tomu, aby bylo zjištěno, zda vůbec obchodnímu zástupci vznikl nárok na nějakou provizi, ale jen k ověření výše této provize. V tomto řízení, dle žalované, je zapotřebí posuzovat potenciální nárok žalobkyně na zaplacení provize a následně určit období, za které by měla žalobkyně mít na zaplacení nárok, a nikoliv obráceně. Dle žalované však žalobkyně neuvádí žádnou konkrétní činnost, ze které by bylo možné vyhodnotit alespoň jakýkoliv potenciální nárok na onu provizi. Žalovaná obsáhle zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, kdy zpochybňuje zejména skutečnost, že by byla se zadavatelem tendru uzavřena rámcová smlouva o dodávkách zboží na pět let. Z obsahu dovolání žalované dále plyne, že namítá nesprávnou aplikaci §659b obch. zák. s tím, že odvolací soud nesprávně použil §659b písm. a) obch. zák. Dle dovolatelky však §659b písm. b) obch. zák. dopadá na konkrétněji a úžeji vymezený okruh případů a je vůči písm. a) normou speciální a má tedy aplikační přednost. V souvislosti s tímto ustanovením dále formuluje otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena, a to otázku, jaký režim budou mít dílčí smlouvy uzavřené po skončení smlouvy o obchodním zastoupení, o jejichž uzavření se obchodní zástupce nepřičinil, avšak uzavřené dle podmínek rámcové smlouvy, o jejíž uzavření se obchodní zástupce přičinil, které se však vyčerpaly dodáním v nich stanoveného množství zboží. Žalovaná také namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle které rámcová smlouva nemá jiný význam (jinou funkci), než že stanoví smluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních, realizačních smluv. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se zamítá v plném rozsahu a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení, popřípadě aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání žalované nevyjádřila.
Po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahují zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda jsou přípustná.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalobkyně. Dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné.
Dle §662a odst. 1 obch. zák. zastoupený předá obchodnímu zástupci výkaz o dlužné provizi nejpozději poslední den měsíce následujícího po čtvrtletí, ve kterém se stala splatnou. Tento výkaz obsahuje hlavní složky, na základě kterých byla provize vypočítána.
Dle §662a odst. 2 obch. zák. je obchodní zástupce oprávněn požadovat, aby mu byly poskytnuty veškeré údaje, zejména výpis z účetních knih, které má zastoupený k dispozici a které obchodní zástupce potřebuje k ověření výše provizí, které mu náleží.
Žalobkyně v dovolání předně napadá závěr odvolacího soudu, který nepovažoval za důvodný nárok žalobkyně na poskytnutí údajů nutných k ověření výše provize po datu 31. 12. 2016.
Odvolací soud tento svůj závěr odůvodnil s tím, že postup, jímž se žalobkyně domáhá práva na vydání výkazu o dlužné provizi a údajů nutných k ověření její výše, je dle §662a obch. zák. důvodný v rozsahu, ve kterém žalobkyně tvrdí a prokazuje, že jako obchodní zástupce vyvinula činnost pro žalovanou, za kterou neobdržela dosud provizi.
V této souvislosti dovolací soud připomíná svůj opakovaně vyslovený názor o tom, že ve sporném civilním řízení se uplatňuje pravidlo, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v Právních rozhledech pod č. 7, sešit 7, ročník 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 23 Cdo 742/2018).
V projednávané věci pak odvolací soud vyšel ze zjištění, že na straně obchodního zástupce byla tvrzena jediná činnost, a to činnost směřující k vítězství v příslušném tendru, která byla spojena s možností dodávek po dobu pěti let dle smluvní dokumentace přináležející k řízení v tendru. Za této situace nelze ničeho odvolacímu soudu vytknout, pokud zpřístupnění údajů nutných k ověření správnosti výkazu o dlužné provizi vztáhl na dobu, ve které se – dle samotného tvrzení žalobkyně – mohly projevit výsledky činnosti obchodního zástupce.
Jestliže tedy žalobkyně v dovolání konstruuje možný nárok na provizi i za další období a s tím spojuje své právo na vydání výkazu o dlužné provizi, jde o tvrzení, jež nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Taková dovolací námitka nemůže zakládat přípustnost dovolání, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá žalobkyní formulovaná dovolací námitka, jež se dotýká okruhu informací, jejichž zpřístupnění bylo žalobou požadováno. Právní otázku, kterou má žalobkyně v souvislosti s rozsahem údajů nutných k ověření výše provize za dosud neřešenou, žalobkyně nezformulovala a nelze ji ani jednoznačně dovodit z obsahu dovolání. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že jde o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z dovolání zřejmé, o kterou dosud dovolacím soudem nevyřešenou otázku hmotného práva jde (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2753/2014); pouhá polemika se závěry odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání bylo jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má dovolací soud v daném případě řešit, nemůže přípustnost dovolání založit (srov. např. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Sama otázka, zda může být ve výroku zastoupenému uložena povinnost prohlášení, že předkládané seznamy jsou úplné a že žádné výrobky či služby nebyly zamlčeny, přípustnost dovolání nezakládá, neboť její řešení vyplývá přímo ze znění §662a obch. zák. (viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2219/2015, a judikaturu v něm uvedenou).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud dále posuzoval přípustnost dovolání žalované. Dospěl k závěru, že ani dovolání žalované nenaplňuje podmínky přípustnosti §237 o. s. ř.
Žalovaná v dovolání předně namítá, že nedošlo k uzavření žádné rámcové smlouvy s tím, že odvolací soud se nevypořádal se dvěma odlišnými překlady zadávací dokumentace výrobku. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť žalovaná vytýká odvolacímu soudu vadu řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2075/2019). Vadou řízení (ať již skutečnou či domnělou) je Nejvyšší soud oprávněn se zabývat pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však požadavkům vytyčeným v ustanovení §237 o. s. ř. neodpovídá, přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nesprávné aplikace §662a odst. 2 obch. zák., na který žalovaná odkazuje a dovozuje z něj, že povinnost poskytnout potřebné údaje neslouží k tomu, aby bylo zjištěno, zda vůbec obchodnímu zástupci vznikl nárok na nějakou provizi, ale jen k ověření výše této provize. Žalovaná přehlíží při výkladu §662a odst. 2 obch. zák. znění odst. 1 téhož ustanovení, dle kterého má zastoupený obchodnímu zástupci předat výkaz o dlužné provizi. Pokud tedy §662a odst. 2 obch. zák. hovoří o poskytnutí údajů nutných k ověření výše provize, je tímto třeba rozumět ověření výše provize dle výkazu dlužné provize. Dovolatelka přitom dále přehlíží, že právě vydání výkazu o dlužné provizi (spolu s dalšími dokumenty) bylo předmětem řízení a pouze k němu se váží potřebné údaje, jejichž zpřístupnění bylo žalované ve výroku rozsudku odvolacího soudu uloženo. V projednávané věci pak otázka důvodnosti nároku na zaplacení provize řešena nebyla, když úvahy odvolacího soudu směřují toliko k důvodnosti nároku na vydání výkazu o dlužné provizi spolu s dokumenty, které slouží k ověření správnosti tohoto výkazu.
Jestliže tedy žalovaná dále v dovolání obsáhle argumentuje pro závěr, dle kterého není dán základ nároku žalobkyně na dlužnou provizi, nemohou tyto námitky zakládat přípustnost dovolání, neboť nejde o otázku pro rozhodnutí v projednávané věci určující. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Ze stejného důvodu nemohou přípustnost dovolání zakládat otázky, jež dovolatelka předkládá v souvislosti s výkladem §659b obch. zák. s tím, že odvolací soud nesprávně užil §659b písm. a) obch. zák. Odvolací soud však vyšel především ze smluvního ujednání stran ohledně nároku na provizi po ukončení obchodního zastoupení, který byl ve smlouvě formulován tak, že zástupce má právo na zaplacení provize i z plateb uhrazených po ukončení této smlouvy, jestliže byl obchodní případ, ke kterému se vyplacení provize váže, otevřen v době trvání smlouvy. V tomto směru není pro závěry odvolacího soudu určující vztah §659b písm. a) obch. zák. a §659b písm. b) obch. zák., který žalovaná předkládá k posouzení dovolacímu soudu, neboť možnost výplaty provize po ukončení zastoupení byla určena ujednáním stran.
Obdobně přípustnost dovolání nemůže založit otázka obsahu tzv. rámcové smlouvy. Ta případně může být posuzována až v rámci úvah o důvodnosti práva na provizi a její výši. Tato otázka – jak shora uvedeno – však v projednávané věci nebyla řešena.
Žalovaná dále namítá, že žalobkyně neuvádí žádnou konkrétní činnost, ze které by bylo možné vyhodnotit alespoň jakýkoliv potencionální nárok na onu provizi a dále zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, kdy zpochybňuje zejména skutečnost, že by byla se zadavatelem tendru uzavřena rámcová smlouva o dodávkách zboží na pět let. Žalovaná však přehlíží, že odvolací soud při právním hodnocení vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že důsledkem činnosti žalobkyně pro žalovanou bylo vítězství v tendru dne 26. 5. 2011 spojené nejenom s okamžitou dodávkou výrobků, nýbrž i s dodávkami následujícími, trvajícími po dobu pěti let. K těmto námitkám nelze než uvést, že námitkami žalované do skutkových zjištění odvolacího soudu se dovolací soud nezabýval, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu