ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2211.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 2211/2020-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně PAPEI, a. s. , se sídlem v Roudnici nad Labem, Chelčického 627, identifikační číslo osoby 44223081, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalovanému J. K. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, o zaplacení částky 1.727.528 Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 113 C 13/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2020, č. j. 15 Co 248/2019-259, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.779,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2019, č. j. 113 C 13/2018-204, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 331.718 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 1.395.810 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.)
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), a ve výroku II. co do částky 206.874,48 Kč s příslušenstvím změnil tak, že v tomto rozsahu žalobě vyhověl, a co do částky 1.188.935,52 Kč s příslušenstvím potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (třetí a čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, jakož i otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V konkrétnosti dovolatel předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázku, zda (i) je možné dle zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), požadovat po žalovaném vrácení zaplaceného vyfakturovaného plnění, které bylo žalobkyni poskytnuto na základě uzavřené smlouvy, jinak než na základě nároků z odpovědnosti za vady, (ii) zda je možné za bezdůvodné obohacení (plnění bez právního důvodu) považovat DPH, které žalobkyně zaplatila žalovanému, který ho odvedl státu, a žalobkyni jako plátci DPH vzniklo právo vůči státu na vratku DPH, a (iii) zda osoba, která je držitelem osvědčení Vzorkování odpadních vod je oprávněna sama plnit povinnost, která byla nastylizována tak, že odběry a rozbory vzorků odpadních vod bude zjišťovat akreditovaná laboratoř. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila tak, že jej navrhuje odmítnout pro nepřípustnost, případně zamítnout jako nedůvodné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Jelikož dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, a to výslovně do všech výroků, tedy i do části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., jímž byla žaloba v částce 1.188.935,52 Kč s příslušenstvím zamítnuta, je nutno konstatovat, že dovolání není v této části přípustné. K podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) podle §240 odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998), v němž (jakož i v dalších svých rozhodnutích – např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 571/2018) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší]. Z uvedeného vyplývá, že dovolání je v této části subjektivně nepřípustné, bylo-li uvedenou částí druhého výroku rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto ve prospěch dovolatele.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani ve zbývající části není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
První skupina dovolacích námitek vychází z úvahy dovolatele o tom, že při posouzení věci je třeba nejdříve rozhodnout o tom, zda plnění, které poskytoval dovolatel žalobkyni, bylo řádné či nikoliv. Dovolatel v této souvislosti odkazuje na §1916 odst. 1 písm. a) o. z. s tím, že by dlužník poskytoval plnění, které nemá stanovené nebo ujednané vlastnosti. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů však neplyne žádná okolnost, která by svědčila o tom, že poskytnuté plnění nemělo stanovené nebo ujednané vlastnosti, a tedy že bylo plněno vadně. Tato dovolací námitka nemůže zakládat přípustnost dovolání, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud dovodil, že předmětem řízení nebyl nárok žalobkyně z odpovědnosti dovolatele za vady poskytnutého plnění ve smyslu §1916 a násl. o. z. a požadované plnění nebylo uplatněno z titulu slevy ceny díla. Předmětem řízení bylo právo žalobkyně na vrácení neoprávněně účtovaného a zaplaceného příplatku. V projednávané věci žalobkyní nebylo tvrzeno, že by dovolatel plnil vadně, jak namítá dovolatel. Ostatně sám dovolatel, pokud uvažuje o vadném plnění ve smyslu §1916 odst. 1 písm. a) o. z., dovozuje, že vadně plněno nebylo, když dále uvádí, že pokud žalobkyně v žalobě namítá, že dovolatel neplnil některé své povinnosti jako zajišťovat odběry akreditovanou laboratoří nebo předávání vzorků nějakým konkrétním způsobem, pak to nemělo žádný vliv na plnění, které žalobkyni žalovaný poskytoval.
Jestliže tedy dovolatel označuje jako dosud neřešenou otázku, zda „je možné požadovat po žalovaném vrácení zaplaceného vyfakturovaného plnění, které bylo žalobkyni poskytnuto na základě uzavřené smlouvy, jinak než na základě nároků z odpovědnosti za vady“, přehlíží, že odvolací soud rozhodoval za situace, kdy měl za prokázané, že k úhradě peněžních prostředků (jejichž vrácení se žalobkyně domáhala) nedošlo na základě a v souladu se smluvním ujednáním stran.
Vzhledem ke skutečnosti, že se dovolateli nepodařilo zpochybnit povahu uplatněného práva a v projednávané věci se nejedná o práva z vadného plnění, není namístě uvažovat ani o aplikaci §1925 o. z., které se omezuje na případy, kdy dlužník plnil vadně a je na věřiteli, aby řádně uplatnil práva z vadného plnění.
Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá dovolatelem označená právní otázka, jež se týká účtování daně z přidané hodnoty u získaného bezdůvodného obohacení, neboť na jejím posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo určující zjištění o tom, že žalobkyně poskytla dovolateli blíže vymezené plnění (platby), které v určeném rozsahu neodpovídaly smluvně ujednanému určení ceny za poskytovanou službu. Odvolací soud dovodil, že žalovaný je povinen žalobkyni vrátit toto plnění tak, jak bylo poskytnuto, včetně zahrnutých 15 % DPH, bez ohledu na fiskální povinnosti obou účastníků a jejich následný postup vůči správci daně. Pokud dovolatel namítá, že v tomto rozsahu si plnění neponechal, neboť odvedl DPH státu, není toto jeho tvrzení pro právní posouzení věci rozhodné, stejně jako tvrzená vratka DPH na straně žalobkyně. Vzhledem k tomu, že dovolatel formuloval otázku, která není pro napadené rozhodnutí relevantní, nemohla tato otázka založit přípustnost dovolání (k nutnosti vymezení relevantní právní otázky v dovolání viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013).
Nadto lze v obecné rovině připomenout, že shora odkazované závěry odvolacího soudu odpovídají ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, která opakovaně uvádí, že z hlediska veřejného práva ukládajícího povinnost plátci daně odvést státu v zákonem stanovených případech daň z přidané hodnoty je podstatné, zda předmětné plnění podléhá dani z přidané hodnoty a kdo je jejím plátcem a poplatníkem. Z hlediska soukromého práva je však podstatné pouze to, zda mezi účastníky smlouvy byla kupní cena sjednána jako cena konečná, či ze smlouvy vyplývá, že kupující je povinen hradit ke sjednané ceně navíc ještě další částky (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 32 Odo 835/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3573/2007).
Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani třetí okruh dovolacích námitek, kterými dovolatel namítá, že byl osobou oprávněnou samostatně plnit povinnost, která byla nastylizována tak, že odběry a rozbory vzorků odpadních vod bude zajišťovat akreditovaná laboratoř. Odvolací soud při výkladu smluvních ujednání dospěl k závěru, že jako podklad pro zjišťování překročení limitů znečištění odpadních vod i pro výpočet samotného příplatku za toto překročení měly sloužit odběry a rozbory vzorků provedené akreditovanou laboratoří. Tento postup odvolacího soudu odpovídá požadavkům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež se týká výkladu adresného právního jednání ve smyslu §556 a násl o. z. (srov. např. závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zpochybňuje-li dovolatel tyto závěry poukazem na skutečnost, že sám byl osobou, jež disponuje příslušným osvědčením pro vzorkování odpadních vod, nemají tato jeho tvrzení povahu námitek právních, nýbrž jde o tvrzené skutkové okolnosti. Námitkami dovolatele do skutkových zjištění odvolacího soudu se dovolací soud nezabýval, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Konečně, vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nepřihlédl k hodnotě plnění, kterou mohl dovolatel žalobkyni vyfakturovat, ale nevyfakturoval, nepředkládá dovolacímu soudu k posouzení žádnou konkrétní otázku, jež by mohla zakládat přípustnost dovolání. Pouhá polemika s názorem odvolacího soudu přípustnost dovolání nemůže založit (k vymezení přípustnosti dovolání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu