ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2440.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2440/2019-615
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce P. F., nar.XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Monikou Martinkovičovou, advokátkou, se sídlem v Litvínově, Jiráskova 413, PSČ 436 01, proti žalovanému R. Š. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, PSČ 415 01, o zaplacení částky 422 806,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 33 C 326/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 17 Co 692/2016-573, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 487 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Markéty Tukinské, Ph.D., advokátky, se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, PSČ 415 01.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 13. 6. 2016, č. j. 33 C 326/2005-303, zastavil řízení co do částky 1 249,31 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 1 249,31 Kč od 14. 7. 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 339 267,74 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně z dlužné částky 147 090,30 Kč od 14. 7. 2004 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně z dlužné částky 13 808,94 Kč od 4. 5. 2015 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z dlužné částky 178 368,50 Kč od 4. 5. 2005 do zaplacení (výrok pod bodem II), zamítl žalobu co do částky 82 289,45 Kč a úroků z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 95 242,39 Kč od 14. 7. 2004 do 3. 5. 2005 a úroků z prodlení ve výši 2,5 % z částky 88 128,45 Kč od 4. 5. 2005 do zaplacení (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV a V).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 17 C 692/2016-573, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku pod bodem II v části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 183 470,73 Kč s úroky z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 95 990,50 Kč od 14. 7. 2004 do zaplacení, s úroky z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 73 558,98 Kč od 4. 5. 2005 do 11. 3. 2014 a s úroky z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 87 480,23 Kč od 12. 3. 2014 do zaplacení (výrok pod bodem I), tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl v části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 155 797,01 Kč, úroky z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 51 099,80 Kč od 14. 7. 2004 do zaplacení, úroky z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 13 808,94 Kč od 4. 5. 2005 do zaplacení, úroky z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 104 809,52 Kč od 4. 5. 2005 do 11. 3. 2014 a úroky z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 90 888,27 Kč od 12. 3. 2014 do zaplacení (výrok pod bodem II), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů předcházejících tomuto odvolacímu řízení (výroky pod body III, V a VI) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body IV, VII a VIII).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým jej napadl ve výrocích pod body II, III, V a VII. Podle dovolatele závisí napadené rozhodnutí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolacím soudem je řešena rozdílně a měla by být vyřešena jinak.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že je považuje za nedůvodné. Navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ke splnění předpokladů přípustnosti žalobce uvedl, že „závisí napadené rozhodnutí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolacím soudem je řešena rozdílně a měla by být vyřešena jinak“.
Přesvědčení dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu
§241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Dovolání tuto náležitost postrádá.
Současně je na místě poukázat na skutečnost, že uvedl-li žalobce, že odvolací soud v rozporu se zásadami soukromého práva a dobrými mravy rozhodl v neprospěch slabší strany a jeho závěr o tom, že dovolateli nepřísluší smluvní pokuta ve výši 53 684,49 Kč je tak v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a měl by být rozhodnut jinak, uplatnil současně dva předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují. Z obsahu dovolání přitom nelze dovodit, který z předpokladů přípustnosti zamýšlel dovolatel uplatnit. Dovolatel navíc, ačkoli to v dovolání avizoval, žádnou otázku hmotného práva neformuloval a ani ji nebylo možno dovodit z obsahu dovolání.
Ani argumentace, že určitá právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. Pokud tím dovolatel mínil, že Nejvyšší soud má určitou právní otázku posoudit jinak, než jak učinil odvolací soud, jedná se o pouhý, obecně vyjádřený nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, nikoli o vymezení některého z důvodů pro založení přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř.
Dovolání podle §237 o. s. ř. může být mj. přípustné, „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ (tedy odlišně od dosavadní praxe dovolacího soudu, nikoli jinak než jak ji vyřešil odvolací soud). Pokud měl dovolatel formulací „měl by být rozhodnut jinak“ na mysli tento důvod přípustnosti, šlo by o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen bylo-li by z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz). V posuzovaném případě však dovolatel nic takového neuvádí.
Konečně ani argumentace dovolatele o tom, že „právní otázka je dovolacím soudem řešena rozdílně“, není způsobilá založit přípustnost jeho dovolání, neboť má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Takovému požadavku však žalobce opět nevyhověl.
Námitky žalobce formulované v dovolání (stran oprávněnosti žalovaného domáhat se neplatnosti smluvního ujednání i náhrady nákladů řízení) představují pouze polemiku s právními závěry odvolacího soudu. Vytýkal-li žalobce odvolacímu soudu pochybení při dokazování, namítal procesní vadu, která však není sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolací soud může přihlédnout k vadám řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. pouze, je-li dovolání jinak přípustné. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení
§241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, usnesení ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, usnesení ze dne 1. 6. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 5147/2014). Dovolatel tak uplatňuje nepřípustný dovolací důvod.
Domáhá-li se žalobce revize nákladových výroků, pomíjí, že od 30. 9. 2017, již není dovolání proti výroku o nákladech řízení objektivně přípustné (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu