ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.267.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 267/2020-384
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Proces Production s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Pod Bruskou 132/2, PSČ 110 00, IČO 26747812, zastoupené JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, LL.M., Ph.D., se sídlem v Praze, Apolinářská 445/6, PSČ 128 00, proti žalované FTV Prima, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3217/167, Strašnice, PSČ 100 00, IČO 48115908, o zaplacení 698 132 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 ECm 228/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, č. j. 3 Cmo 208/2018-362, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2019, č. j. 3 Cmo 208/2018-362, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 26. 9. 2018, č. j. 28 ECm 228/2013-343, ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 698 132 Kč s příslušenstvím, a změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ve výši náhrady nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze shodných skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a vzal z nich za prokázané, že žalobkyně, jako zhotovitelka, a předchůdce žalované (dále jen „žalovaná“), jako objednatelka, dne 29. 8. 2012 uzavřely smlouvu o výrobě pořadu a postoupení práv, jejíž součástí byly i všeobecné výrobní podmínky s harmonogramem výroby. Žalobkyně se podle této smlouvy zavázala vyrobit 16 dílů seriálu s označením „Single“ a žalovaná se zavázala žalobkyni uhradit sjednanou odměnu, vždy za 1 hotový předaný díl seriálu. Ve smlouvě smluvní strany určily jednotlivá stádia, která měla objednatelka schvalovat. Žalobkyně netvrdila a ani neprokázala, že by žalované předala dílo bez vad a odstranila vady, k jejichž odstranění ji vyzvala žalovaná dopisem ze dne 26. 2. 2013, s termínem do dvou měsíců. Žalobkyně ukončila činnost k 20. 2. 2013 a neprokázala, že by žalované dne 19. 2. 2013 předala online master prvního dílu seriálu. Argumentovala-li žalobkyně předávacím protokolem podepsaným osobou (ostraha objektu), která k převzetí plnění za žalovanou nebyla podle smluvního ujednání osobou oprávněnou mastery (resp. smluvní plnění) přebírat, odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že nebylo plněno v souladu se smlouvou a žalobkyni nevzniklo právo na fakturaci epizody 1 dílu seriálu, jehož zaplacení je předmětem tohoto sporu. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, závisí dílem na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dílem na řešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Za první otázku hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu - od rozsudků Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, a ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, považuje otázku týkající se určení strany, která nese důkazní břemeno o tom, že dílo mělo vady. Dovolatelka namítá, že důkazní břemeno o této skutečnosti nestíhá žalobkyni, ale žalovanou, která musí prokazovat, že dílo má vady a že je včas uplatnila.
Za situace, kdyby otázka distribuce důkazního břemene byla soudy posouzena správně, dovolatelka namítá, že se i tak soudy dopustily nesprávného právního posouzení věci, jestliže neposoudily uplatněný nárok podle zásad bezdůvodného obohacení, pokud by žalovaná po právu odstoupila od smlouvy z důvodu existence vad díla. Odvolací soud, který vyšel ze závěru, že dílo mělo vady a žalovaná po právu odstoupila od smlouvy, se nezabýval jinou právní kvalifikací uplatněného nároku a tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 372/2004.
Za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou považuje dovolatelka otázku, jak přistupovat k situaci, kdy objednatelka není nositelkou práv výrobce zvukově obrazového záznamu, neboť sama objednatelka je dodavatelkou prvotní objedanatelky (zde FTV Prima spol. s r. o.), která se teprve stane přímo ze zákona nositelkou práv výrobce zvukově obrazového záznamu, díky činnosti zhotovitelky (žalobkyně), která pro objednatelku a jejího zákazníka (FTV Prima spol. s r. o.) tento záznam vyrobí. Žalobkyně má za to, že za této situace vznikla žalované majetková hodnota, kterou převedla na svého zákazníka a tato majetková hodnota musí být oceněna při vypořádání stran, pokud soudy shledaly, že odstoupení žalované bylo po právu.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení první dovolatelkou předestřené otázky týkající se určení strany, která nese důkazní břemeno o tom, že dílo mělo vady; dovolatelkou uvedená judikatura Nejvyššího soudu na řešení dané věci nedopadá, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na zjištění, že žalobkyně žalované dílo nepředala, neboť nedošlo k řádnému předání, jak bylo smluvně ujednáno, a nedošlo ani ke splnění podmínky pro řádné předání díla, tj. schválení provedení díla objednatelkou (žalovanou). Otázka důkazního břemene ohledně tvrzených vad díla je pro uvedený právní názor odvolacího soudu irelevantní, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí nároku na zaplacení smluvního plnění je založeno na zjištění, že sjednané plnění nebylo řádně v souladu se smluvním ujednáním předáno. Dovolatelkou uvedená první otázka tedy není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud dospěl dále k závěru, že ani druhá otázka, uvedená v dovolání, týkající se pochybění odvolacího soudu, který měl podle dovolatelky zkoumat, zda žalobkyní uplatněný nárok neobstojí z jiného právního titulu, konkrétně z titulu bezdůvodného obohacení, a pokud tak neučinil, odchýlil se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 372/2004, nemůže rovněž založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť tato judikatura na posuzovanou věc nedopadá, proto rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s tímto judikátem Nejvyššího soudu. Žalobkyně uplatnila podle svého tvrzení nárok na zaplacení z titulu smluvního plnění. Soudy na základě zjištění, že žalobkyně neposkytla žalované předmět smluvního plnění, žalobu na zaplacení požadované částky zamítly. Odvolací soud zároveň dovodil, že žalovaná řádně odstoupila od smlouvy z důvodu prodlení žalobkyně s plněním. Vypořádání z titulu bezdůvodného obohacení (podle §351 odst. 2 obchodního zákoníku) na základě zániku závazku důvodným odstoupením žalované od smlouvy pro prodlení žalobkyně s plněním představuje odlišný skutek od skutkového tvrzení žalobkyně, která uplatnila svůj žalobní požadavek na základě tvrzení o nezaplacení poskytnutého plnění ze smlouvy. Aby odvolací soud mohl posoudit nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, musela by žalobkyně tvrdit, že poskytla plnění žalované před odstoupením od smlouvy, čímž žalované vzniklo bezdůvodné obohacení. Takové skutkové tvrzení se však z žaloby, ani ze skutkových zjištění soudu nepodává. Nejvyšší soud již mnohokrát vyložil (srov. např. usnesení ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3302/2008, nebo ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3989/2018, či ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018 - veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ), že žalobce „musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutkový děj, na jehož základě uplatňuje (v tzv. žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v takové kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej nebylo možné zaměnit s jiným skutkem). Vylíčením rozhodujících skutečností se vymezuje předmět řízení po skutkové stránce. Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (výjimky z tohoto pravidla jsou uvedeny v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř.). Občanský soudní řád pojmy “skutek” a “totožnost skutku” nevymezuje. Definice skutku se v tzv. řízení sporném odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (srov. §79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout (jejich absence způsobuje vadu žaloby, pro kterou nelze v řízení pokračovat). Totožnost skutku (v poměru žaloby a rozhodnutí o ní) je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97). Taková situace v daném případě nenastala, jestliže žalobkyně na rozdíl od původních skutkových tvrzení o nezaplacení plnění, které žalované předala, což z provedeného dokazování nevyplynulo, se domáhá, že soud měl uplatněný nárok posoudit z titulu bezdůvodného obohacení, aniž by uvedla další skutečnosti, spojované se zánikem závazku důvodným odstoupením žalované od smlouvy pro prodlení žalobkyně s plněním, což představuje odlišný skutek od původního skutkového tvrzení žalobkyně. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, judikoval, že principu právní jistoty by odporovalo, měl-li by být předmět civilního sporného řízení vymezován na základě skutečností, které v žalobě uvedeny nebyly, a že takové pojetí skutkového základu sporu by odporovalo principu autonomie vůle.
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že dovolaní není přípustné podle §237 o. s. ř. ani pro řešení otázky, vymezené dovolatelkou jako otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, neboť dovolatelkou formulovaná otázka je založena na požadavku řešení situace, resp. skutkových okolností, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu není založeno. Nejvyšší soud již vícekrát judikoval (např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, nebo ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ), že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci.
Není-li tedy dovolání žalobkyně podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 5. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu