ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3247.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 3247/2019-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně TIR transport s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Politických vězňů 911/8, PSČ 110 00, IČO 02867796, zastoupené Mgr. Martinem Zástěrou, advokátem, se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Poděbrad 1554/6, PSČ 130 00, proti žalované LUMA TRANS spol. s r.o. , se sídlem v Praze 9, Holšická 720, PSČ 190 16, IČO 27136442, zastoupené Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, PSČ 120 00, o zaplacení částky 191 785 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 216/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2019, č. j. 29 Co 532/2018-200, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 987 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Zástěry, advokáta, se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Poděbrad 1554/6, PSČ 130 00.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 17. 7. 2018, č. j. 52 C 216/2016-163, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 191 785 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 18 755 Kč od 15. 2. 2016 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, dále zákonný úrok z prodlení z částky 31 460 Kč od 3. 2. 2016 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, zákonný úrok z prodlení z částky 29 040 Kč od 3. 1. 2016 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, zákonný úrok z prodlení z částky 33 880 Kč od 14. 2. 2015 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, zákonný úrok z prodlení z částky 26 620 Kč od 2. 12. 2015 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, zákonný úrok z prodlení z částky 26 620 Kč od 18. 11. 2015 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, zákonný úrok z prodlení z částky 25 410 Kč od 30. 4. 2016 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 2. 2019, č. j. 29 Co 532/2018-200, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým jej napadla v rozsahu výroku pod bodem I s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž odvolací soud se při řešení dále vymezených otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo se jedná o otázky dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešené.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil ve výroku pod bodem I tak, že rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně, případně aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil zpět k novému rozhodnutí.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaná přípustnost dovolání dostatečně nevymezuje, přičemž přípustnost dovolání nevyplývá ani z jeho obsahu. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Žalovaná podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, v němž tento soud uložil žalované povinnosti zaplatit žalobkyni částku 191 785 Kč s úroky z prodlení. Ačkoliv o předmětné částce bylo rozhodnuto jedním výrokem, je zřejmé, že se tato částka skládá z několika samostatných nároků majících odlišný skutkový základ. Mezi žalobkyní a žalovanou bylo uzavřeno celkem 7 smluv o přepravě, z nichž žalobkyně dovozuje svůj nárok na zaplacení částek 18 755 Kč, 31 460 Kč, 29 040 Kč, 33 880 Kč, 26 620 Kč, 26 620 Kč a 25 410 Kč s úroky z prodlení. Tyto dílčí nároky z jednotlivých smluv v každém jednotlivém případě nepřesahují částku 50 000 Kč, a proto je přípustnost dovolání ve vztahu k výrokům ohledně těchto částek vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že „v případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o částce, která představuje vyčíslení více samostatných nároků a o níž odvolací soud rozhodl jedním výrokem, se zkoumá ve vztahu ke každému z nároků samostatně“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05.
O právo se samostatným skutkovým základem, a tím i procesně nezávislý nárok, jde tehdy, odlišuje-li se od ostatních předmětem, tj. věcným návrhem či žalobním požadavkem nebo skutkovým vylíčením, které v případě shodného žalobního požadavku rozliší, pod jakou právní normu je nutno nárok podřadit [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 681/109, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15, nebo Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 906, obdobně též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1651 - 1652].
Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely bylo dle důvodové zprávy „odbřemenění dovolacího soudu“, tedy zúžení přípustnosti dovolání, a nikoli její rozšíření.
Ke změně ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. důvodová zpráva k citované novele uvádí: „Ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit.“ I z tohoto zřetelně formulovaného záměru je tedy zřejmé, že účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. v této souvislosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 3, Cdo 3666/2018, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání žalované jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první, o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu