ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4030.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 4030/2019-520
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce M. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Silvií Felix Koubíkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Plaská 623/5, proti žalované Genesis Capital Equity s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Na Šafránce 1802/22, identifikační číslo osoby 25795856, zastoupené Mgr. Janem Juroškou, advokátem se sídlem v Praze, Žitavského 570, o zaplacení 92.721.955 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 20/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2019, č. j. 3 Cmo 192/2018-486, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 98.881,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované, Mgr. Jana Jurošky, advokáta.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2018, č. j. 32 Cm 20/2015-421, kterým soud prvního stupně ve věci samé zamítl žalobu o zaplacení 92.721.955 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované náhrady škody spočívající ve výstupním bonusu, podílu na zisku a ušlém zisku v důsledku jednání žalované v nekalé soutěži porušením obchodního tajemství žalobce.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých společnost XY, jejímž společníkem a jednatelem byl žalobce, získala prostřednictvím třetího partnera na počátku roku 2012 informaci o možné akvizici společnosti Game Czech a.s. proto, že mateřská společnost GAME UK se dostala do finančních potíží. Společnost XY, za níž jednal žalobce a další jednatel této společnosti, vstoupila do jednání se žalovanou o možnosti jejich společné investice. Tato jednání skončila bez finální dohody jednostranným oznámením žalované, že o další spolupráci nemá zájem. V důsledku insolvence společnosti GAME UK vypsal insolvenční správce nové výběrové řízení na prodej podílu společnosti Game Czech a.s., jehož se společnost XY s.r.o. nezúčastnila. V tomto výběrovém řízení získala podíl v uvedené společnosti žalovaná společně s bývalým společníkem této společnosti, jenž měl vlastní rozsáhlé informace a dlouholeté zkušenosti v oboru a byl přesvědčen, že předmětná investice je výhodná. Žalovaná nepotřebovala žádné informace od žalobce, aby vyhodnotila předmětnou investici jako výhodnou.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce není ve věci aktivně věcně legitimován, jelikož předmětná jednání byla vedena společností XY, nikoli žalobcem. Kromě toho informace o možnosti a způsobu, jak profitovat z akvizice a rozvoje společnosti Game Czech a.s., neměly charakter obchodního tajemství ve smyslu §17 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, když tyto skutečnosti byly buď obecně známé, nebo je žalovaná byla schopna získat nezávisle na žalobci, a jednalo se tak o informace dostupné v příslušných obchodních kruzích. Žalobci se navíc nepodařilo prokázat, že tyto informace patřily k jeho podniku jako podniku fyzické osoby, a žalobce tak nedisponoval takovými informacemi, které by bylo možno označit za jeho obchodní tajemství.
Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu žalobce dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky, jak lze rozlišit, kdy osoba, která vystupuje v obdobných vztazích jak svým jménem, tak jménem obchodní společnosti, ve které působí, jedná svým jménem a kdy jménem právnické osoby, resp. kdy je jednání fyzické osoby přičitatelné právnické osobě, v níž fyzická osoba působí, při jejímž řešení se odvolací soud dle žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4207/2013, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2011.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje žalobce v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil jednání žalobce směřující k předmětné akvizici jako jednání, jež je přičitatelné obchodní společnosti, a nikoli jako vlastní jednání žalobce. Při posuzování jednání člověka není dle žalobce možno postupovat pouze formalisticky, např. na základě použití hlavičkového papíru společnosti, ale je třeba na situaci nahlížet z materiálního hlediska. Důležité je zejména hodnocení úmyslu jednající osoby, jejího úsudku a subjektivních názorů. Z důkazů přitom vyplynulo, že žalobce ani jeho okolí nevnímali situaci tak, že by akvizice měla být provedena jménem obchodní společnosti. Kromě toho i v případě, že by žalobce při těchto jednáních jednal jménem obchodní společnosti, v níž působil, stále by byl ve věci aktivně legitimován, jelikož jednal se soutěžním záměrem ve prospěch své obchodní společnosti.
Žalobce dále shledává své dovolání přípustným pro řešení otázek, zda lze strategický investiční plán označený jako důvěrný považovat za obchodní tajemství, zda lze za dostatečné vymezení příslušných obchodních kruhů ve smyslu §17 obch. zák. považovat povšechný odkaz na odborné kruhy a zda jsou v projednávané věci splněny podmínky pro to, aby byly předmětné informace posuzovány jako náležející k podniku žalobce coby fyzické osoby, jež dosud nebyly dle žalobce v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
Nesprávnost právního posouzení věci spočívá dle žalobce v tom, že odvolací soud nezval v úvahu povahu informací obsažených v žalobcem vypracovaném investičním strategickém plánu, jenž kromě znalostí z veřejných zdrojů obsahoval též žalobcem osobně nabyté znalosti při dlouholetém působení v oboru, jež byly žalobcem jedinečně zkombinovány. Odvolací soud navíc ve svém rozhodnutí nevymezil pojem příslušných obchodních kruhů, v němž informace tvořící obchodní tajemství nejsou běžně dostupné. Těmito obchodními kruhy v projednávané věci jsou kapitálové a investiční společnosti, na něž byl strategický plán žalobce zaměřen. Žalovaná přitom získala informace od fyzických osob, jež byly tehdejšími nebo bývalými zaměstnanci nabývané společnosti.
Žalobce dále vytýká odvolacímu soudu jeho závěr, že předmětné informace nenáleží k podniku žalobce coby fyzické osoby, když žalobce působil v oboru po mnoho let, a to ještě dříve před založením společnosti XY. Žalobcovo obchodní tajemství tak přesahuje znalosti, které mohl žalobce v rámci činnosti pro tuto společnost načerpat.
Závěrem žalobce odvolacímu soudu vytýká porušení procesních práv žalobce, když se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho argumenty a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila tak, že považuje dovolání za nepřípustné, neboť žalobce napadá správnost skutkových zjištění odvolacího soudu a nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku zásadního právního významu, nýbrž směřuje k přehodnocení provedeného dokazování. Závěry odvolacího soudu jsou dle žalované správné a od dosavadní judikatury se neodchylují. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání nelze shledat přípustným podle §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Pro posouzení přípustnosti dovolání žalobce je nutno vzít na prvním místě v úvahu, že pro rozhodnutí odvolacího soudu byl určující rovněž závěr, že žalobce neprokázal, že by předmětné informace, jež měly dle tvrzení dovolatele tvořit součást jeho obchodního tajemství, patřily k jeho podniku jako podniku fyzické osoby, a žalobce tak nedisponoval dle odvolacího soudu takovými informacemi, které by bylo možno označit za jeho obchodní tajemství.
Dovolatel ve vztahu k tomuto závěru odvolacího soudu nepřekládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, nýbrž svými námitkami ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu. Přitom samotnou správnost skutkových zjištění soudů (srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), stejně jako hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze podle současné právní úpravy dovolání úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto již z tohoto důvodu nemůže být dovolání žalobce přípustné jako celek, když ani ostatní žalobcem vymezené otázky přípustnost dovolání založit nemohou, neboť na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Pokud odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvody ostatní. To platí i tehdy, nemohl-li být některý z těchto důvodů podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen, nebo proto, že otázka týkající se tohoto důvodu nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4722/2017).
Jestliže tedy obstojí jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil a pro něž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož v projednávané věci nebyl relevantním způsobem zpochybněn závěr odvolacího soudu, že dovolatel neprokázal, že informace, jež měly tvořit předmět obchodního tajemství, patřily k jeho podniku jako podniku fyzické osoby, nemohou dovolatelem formulované otázky týkající se ostatních důvodů, pro které shledal odvolací soud žalobu nedůvodnou, přípustnost dovolání založit.
Pouze pro úplnost lze k otázce dovolatele týkající se rozlišení, kdy osoba jedná jménem obchodní společnosti, resp. kdy je jednání fyzické osoby přičitatelné právnické osobě, v níž fyzická osoba působí, uvést, že rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěla k závěru, že tuto otázku je nutno hodnotit podle konkrétních okolností každého případu tak, aby bylo možné – z hlediska místního, časového a věcného vztahu ke konkrétní činnosti, o kterou jde – posoudit, zda fyzická osoba jednala jako statutární orgán jménem právnické osoby, popř. jako „použitá osoba“ v rámci pověřením vymezené činnosti, nebo zda šlo naopak o vybočení (exces) z tohoto rámce, tedy činnost fyzické osoby vykonanou výlučně z vlastní iniciativy a ve svém vlastním zájmu, případně v zájmu třetích osob (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1526/2000, a ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2878/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4722/2017).
Proto rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož žalobce při jednáních o předmětné akvizici vzhledem ke konkrétním skutkovým zjištěním jednal jménem společnosti XY, odpovídá kritériím judikatury shora uvedené a odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nikterak neodchýlil.
Ve vztahu k otázkám dovolatele týkajícím se náležitostí jeho obchodního tajemství je možno uvést, že odvolací soud vyšel ve svém rozhodnutí ze zjištění, že informace tvořící obsah tvrzeného obchodního tajemství žalobce byly částečně obecně známé, ve zbytku dostupné i ostatním uchazečům výběrového řízení na akvizici společnosti Game Czech a.s. Staví-li dovolatel své otázky na tvrzení, že tyto informace nemohly být v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, jelikož je žalovaná mohla získat pouze od tehdejších nebo bývalých zaměstnanců nabývané společnosti, namítá tím ve skutečnosti správnost skutkových zjištění soudů (srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), jež však nemůže být, jak uvedeno shora, v dovolacím řízení zpochybněna. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. pak nemohou založit takové právní otázky, které vycházejí ze skutkových závěrů odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 373/2003, ze dne 22. 5. 2008, sp. 25 Cdo 504/2006, či ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008).
Svojí námitkou týkající se nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím jinou vadu řízení, k níž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, či ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobcem tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
O návrhu na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 6. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu