ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.658.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 658/2020-562
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobkyně IDEAL – Trade Service, spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Řípská 1549/11a, Slatina, PSČ 627 00, IČO 48908126, zastoupené JUDr. Igorem Osvaldem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 100/31, PSČ 602 00, proti žalované INSTALACE Praha, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Truhlářská 1108/3, PSČ 110 00, IČO 45804371, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, PSČ 186 00, o zaplacení 1 508 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 168/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 2 Cmo 435/2013-538, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 2 Cmo 435/2013-538, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) poté, co jeho předešlý rozsudek ze dne 25. 11. 2015, č. j. 2 Cmo 435/2013-445, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 20. 6. 2017, č. j. 23 Cdo 1777/2016, rozhodl rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, č. j. 2 Cmo 435/2013-538, tak, že výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 7. 2013, č. j. 49 Cm 168/2008-372, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 1 508 000 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, jako soudu dovolacího (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), se po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí znovu zabýval nastolenou otázkou, zda smlouva mezi žalobkyní a žalovanou o nájmu sušičky vznikla podle §275 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), zákona rozhodného pro právní posouzení věci ve smyslu §3028 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Odvolací soud opětovně vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, z nichž vyplynulo, že žalobkyně na základě kupní smlouvy ze dne 16. 4. 2004, č. K 00534-1 dodala žalované vysokotlaká a nízkotlaká strojní zařízení a zavázala se uvést je do provozu, žalovaná se zavázala obstarat uzavření smlouvy o servisní činnosti mezi prodávajícím a firmou provozovatele. Výrobcem zařízení byla společnost Domnick Hunter, dodávka byla určena pro kompresorovou stanici provozovanou společností Daikin – CZECH Republic spol. s r. o. (dále jen „Daikin“). Žalovaná reklamovala vadu sušičky. V průběhu řešení reklamace bylo třeba urychleně zajistit výrobu u společnosti Daikin. Odvolací soud zkoumal vůli účastnic sporu k zajištění náhradní sušičky podle §266 odst. 1 a 3 obch. zák. Z dokazování vyplynulo, že účastnice do zpracování Zprávy o stavu sušičky dne 12. 3. 2007, zpracované Technickou universitou Ostrava, nevěděly, zda zařízení je vadné a kdo případně za vady odpovídá. Situace byla značně vypjatá a po složitých jednáních účastnic sporu žalobkyně obstarala náhradní stroj (sušičku) u společnosti DH group s.r.o. formou nájemní smlouvy. Pro urychlení řešení nastalé situace výrobce Domnick Hunter zajistil přepravu stroje přímo provozovateli Daikin do Plzně. Podle odvolacího soudu bylo vůlí stran co nejrychlejší zajištění náhradního stroje, byť by se jednalo o formu nájmu, aby se předešlo případným škodám. Odvolací soud dále s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu zkoumal následná chování stran poté, co náhradní sušička byla dne 11. 11. 2005 u firmy Daikin nainstalována. Zjistil, že žalovaná řádným způsobem nedávala najevo, že plnění náhradní sušičky neobjednala nebo že plnění jako neobjednané odmítá. K otázce vázanosti žalované objednávkou ze dne 8. 11. 2005, č. 3231 – 1/2003, odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná bezprostředně, ještě týž den, reagovala na nabídku žalobkyně na zajištění nájmu náhradní sušičky. Ani po opakovaném řízení však nebylo možno určit, kdo objednávku ze dne 8. 11. 2005 podepsal. Odvolací soud dovodil, že je však logicky vyloučeno, že by to mohl být někdo, kdo neměl u žalované příslušnou záležitost nějakým způsobem na starosti. Mohlo se podle odvolacího soudu jednat nejvýše o překročení jednatelského oprávnění, avšak za této situace bylo třeba vzít v úvahu zjevnou dobrou víru žalobkyně (§15 odst. 2 obch. zák.), která se právem musela spoléhat, že odezva na její nabídku, které navíc předcházelo složité jednání účastnic o zajištění náhradní sušičky, je řádným projevem vůle žalované. Odvolací soud dovodil, že za dané situace je nepodstatné, kdo objednávku skutečně podepsal, a dospěl k závěru, že smlouva mezi účastnicemi vznikla poskytnutím požadovaného plnění podle §275 odst. 4 obch. zák. S ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu, který výslovně uvedl, že není rozhodné, že žalovaná plnění sama nepřijímala, a vzhledem k tomu, že je nepochybné, že o přivezení a instalaci pronajaté sušičky musela žalovaná vědět, odvolací soud konstatoval, že smlouva o nájmu nemusela být písemná. Dále se odvolací soud zabýval otázkou závaznosti akceptační lhůty pěti dnů uvedené v objednávce, v níž bylo konkrétně uvedeno: „Na základě vaší nabídky ze dne 8. 11. 2005 u vás objednáváme dopravu, pronájem, instalaci, zprovoznění a zpětnou dopravu vysokotlaké sušičky stlačeného vzduchu na výše uvedenou akci. Termín dodání do 11. 11. 2005. Úhrada smluvené ceny na základě zhotovitelem zaslané faktury, splatnost faktury je 30 dnů ode dne doručení faktury. Písemné potvrzení této objednávky je nutno učinit nejpozději do pěti kalendářních dnů po jejím doručení. Potvrzením objednávky se pro tento účel rozumí zpětné doručení této řádně podepsané listiny bez výhrad předkladateli. Marným uplynutím uvedené lhůty není předkladatel objednávky svým právním úkonem vázán a není tedy povinen přijmout nabízené plnění, jakož i poskytnout jakoukoli úhradu s tím spojenou.“ Vzhledem k prokázaným okolnostem, které objednávku vyvolaly, tj. neprodleně zajistit provoz ve společnosti Daikin v Plzni, a s ohledem na skutečnost, že objednávka byla odeslána týž den po doručení nabídky žalobkyně na pronájem sušičky, je namístě podle odvolacího soudu učinit závěr, že vůlí žalované bylo, aby plnění bylo zcela neprodlené a bez dalších formalit, tedy aby bylo plnění poskytnuto do 11. 11. 2005. Za této situace nemůže podle odvolacího soudu obstát akceptační lhůta pěti dnů, která byla součástí jen předtisku na objednávce, nejednalo se o zvlášť formulovaný projev vůle žalované.
K námitce žalované ohledně podnájemního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, odvozeného od nájemního vztahu mezi žalobkyní a DH group s.r.o., který podle žalované skončil nejpozději ke dni 1. 4. 2006, což mělo za následek i zánik podnájemního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou a mělo význam pro trvání povinnosti žalované platit sjednané nájemné, odvolací soud uvedl, že tato námitka byla formulovaná až v souvislosti se změnou právního zastoupení žalované poprvé při jednání odvolacího soudu dne 10. 7. 2019 a následně v závěrečném návrhu, a jedná se tak o nová tvrzení, která byla uplatněna v rozporu se zásadou neúplné apelace (ze spisu se podává, že účastnice byly soudem prvního stupně řádně před vyhlášením rozsudku poučeny podle §119a odst. 1 o. s. ř.) a jsou tedy nepřípustnými novými skutečnostmi, ke kterým odvolací soud podle §213 odst. 5 o. s. ř. nepřihlíží, když se v daném případě nejedná o žádný případ prolomení zásady neúplné apelace podle §205a o. s. ř.
Odvolací soud uzavřel, že jsou tak dány podmínky pro potvrzení vyhovujícího rozsudku soudu prvního stupně, jakožto věcně správného rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezila ve smyslu §237 o. s. ř. tím, že napadeným rozhodnutím se řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně při řešení následujících otázek:
A) Je možno aplikovat ustanovení §15 obch. zák. za situace, kdy nebylo zjištěno, kdo objednávku za žalovanou podepsal, pouze na základě pravděpodobnosti dovozené soudem?
B) Je pouhý fakt, že dodavatel (žalobkyně) obdržel objednávku faxem z provozovny objednatele (žalované), dostatečný pro aplikaci ustanovení §16 obch. zák., pokud zároveň nebylo prokázáno kdo a kde objednávku podepsal?
C) Je otázka zániku nájemní smlouvy, resp. podnájemní smlouvy, na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (dopis ve věci odstoupení od smlouvy, výzva k vydání věci, ukončení fakturace a vydání bezdůvodného obohacení) otázkou právní nebo skutkovou, kterou musí strana uvést dříve, než soud vyhlásí rozhodnutí ve smyslu ust. §119a odst. 1 o. s. ř., resp. je odvolací soud povinen se zabývat otázkou ukončení nájemní (podnájemní) smlouvy, pokud takové právní hodnocení nabízí dosud zjištěný skutkový stav a je-li je tato otázka klíčová pro rozhodnutí věci?
Dovolatelka má za to, že otázku pod bodem A) odvolací soud řešil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4266/2010, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud nelze zjistit, která osoba listinu za podnikatele podepsala, není možné uzavřít, že to byla osoba podnikatelem pověřená k této činnosti ve smyslu ustanovení §15 obch. zák. Nebyla-li identifikována konkrétní osoba, která učinila právní úkon, a kumulativně ani určeno konkrétní místo, kde byl učiněn, není možno bez dalšího aplikovat §16 obch. zák. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud v rozporu s uvedeným rozhodnutím aplikoval na závazkový vztah §15 odst. 2 obch. zák., ačkoliv sám učinil skutkový závěr, že nebylo možno určit, kdo objednávku za žalovanou podepsal. V dané souvislosti dovolatelka poukázala rovněž na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 28/2008, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4085/2008. Zdůraznila závěr ustálené judikatury Nejvyššího soudu, že při posuzování zákonného zastoupení podnikatele je třeba postavit najisto, zda jednající osoba byla podnikatelem pověřena určitou činností (§15 obch. zák.), popř. zda jednala v jeho provozovně (§16 obch. zák.). Považuje tedy právní závěr odvolacího soudu o aplikaci §15 obch. zák. za nesprávný, je-li učiněn v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, stejně jako předchozí závěr odvolacího soudu o aplikaci §16 obch. zák. z důvodu, že bylo v řízení prokázáno, že faxová linka, ze které měla být objednávka odeslána, se nachází v provozovně žalované, aniž by bylo zkoumáno, natož prokázáno, kde byl úkon skutečně učiněn, tedy objednávka vystavena a podepsána. Takový závěr je podle dovolatelky v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1026/2004 a tedy i otázka pod bodem B) byla řešena nesprávně. Namítá, že odvolací soud se ve smyslu druhé částí věty §16 obch. zák. řádně nezabýval tím, zda žalobkyně nemohla vědět, že jednající osoba není oprávněna k jednání za žalovanou.
K otázce předestřené v dovolání pod bodem C) dovolatelka uvedla, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že žalobkyně si předmětnou sušičku, která měla být následně předmětem nájmu (resp. podnájmu) mezi žalobkyní a žalovanou, pronajala od DH group s.r.o., která dne 27. 3. 2006 adresovala žalobkyni dopis ve věci ukončení nájmu sušičky s poukazem na to, že je žalobkyně v prodlení s plněním závazku již se třemi splátkami, a pokud k 31. 3. 2006 nedojde k doplacení nájemného, odstupuje DH group s.r.o. od nájemní smlouvy k 1. 4. 2006. Ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že dopisem ze dne 19. 12. 2006 zástupce společnosti DH group s.r.o. upomínal žalobkyni k vrácení pronajatého stroje a úhradu závazků s tím, že smlouva o nájmu byla vypovězena dopisem ze dne 27. 3. 2006 a vyzval žalobkyni, aby do 31. 12. 2006 uhradila dlužné nájemné, které fakturovala pouze do března 2006. Dovolatelka má za to, že z uvedených skutkových zjištění vyplývá vůle společnosti DH group s.r.o. ukončit nájemní vztah s žalobkyní k 31. 3. 2006 a že tímto dnem také nájemní vztah mezi DH group s.r.o. a žalobkyní skončil. K tomuto datu pak skončil podle dovolatelky i podnájemní vztah mezi žalobkyní a žalovanou o nájmu sušičky a žalobkyně již po 31. 3. 2006 neměla žádný právní titul k pronajímanému stroji, a to až do 27. 12. 2007, kdy sušičku od DH group s.r.o. odkoupila. Odvolací soud se však těmito námitkami, které žalovaná uplatnila v odvolacím řízení, odmítl zabývat s tím, že se jedná o nové skutečnosti neuplatněné v řízení před soudem prvního stupně a tedy nepřípustné v odvolacím řízení. S tím však dovolatelka nesouhlasí, neboť má za to, se jedná o právní hodnocení skutkového stavu věci, hodnocení důkazů, které předložila sama žalobkyně. Dodala, že k uvedeným důkazům nemohla mít do doby, než je žalobkyně předložila soudu, přístup, nebyla-li smluvní stranou nájemního vztahu mezi žalobkyní a třetí osobou. Dovolatelka v této souvislosti namítá, že se odvolací soud při posuzování uvedených důkazů odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014, a ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1104/2005. Právní posouzení nájemního vztahu mezi žalobkyní a DH group s.r.o. a tedy i podnájemního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou odvolacím soudem považuje za neúplné a proto i nesprávné.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je i důvodné, neboť odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení věci, jestliže aplikoval ustanovení §15 obch. zák. za situace, kdy nebylo zjištěno, kdo za žalovanou podepsal objednávku týkající se dodání sušičky.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4085/2008, a v usnesení ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4266/2010 (veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ) judikoval, že pokud nelze zjistit, která osoba listinu za podnikatele podepsala, není možné uzavřít, že to byla osoba podnikatelem pověřená k této činnosti ve smyslu ustanovení §15 obch. zák. Dospěl-li tedy odvolací soud na základě skutkových okolností k závěru, že nebylo možno určit, kdo objednávku ze dne 8. 11. 2005 podepsal, odchýlil se od uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl-li k závěru, že objednávka ze dne 8. 11. 2005 daná žalobkyni, je řádným projevem vůle žalované.
Námitky dovolatelky k nesprávné aplikaci §16 obch. zák. odvolacím soudem naopak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou, neboť odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na aplikaci uvedeného ustanovení. Námitky dovolatelky se vztahují k předešlému rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo Nejvyšším soudem zrušeno. Nejvyšší soud již vícekrát judikoval (např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, nebo ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017 (veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ), že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud se tedy zabýval důvodností námitek dovolatelky směřujících do vad řízení, které spatřuje v tom, že ač byly v řízení před soudem prvního stupně předloženy důkazy o zániku závazku z nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a DH group s.r.o., nezabýval se odvolací soud jejími námitka uplatněnými v odvolacím řízení, že zánikem nájmu mezi žalobkyní a DH group s.r.o. došlo i k zániku v tomto řízení posuzovanému nájmu mezi žalobkyní a žalovanou, kdy právní vztah o nájmu sušičky mezi účastnicemi sporu byl ve skutečnosti podnájemním vztahem, jelikož předmětem nájmu, tak i podnájmu byl stejný stroj – sušička; účelem nájmu mezi žalobkyní a DH group s.r.o. bylo zajistit stroj pro žalovanou.
Odvolací soud se uvedenými námitkami odmítl zabývat s tím, že se jedná o nové skutečnosti neuplatněné v řízení před soudem prvního stupně a tedy nepřípustné v odvolacím řízení.
Ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání.
Z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaná v řízení před soudem prvního stupně tvrdila a dokazovala zánik nájmu mezi žalobkyní a DH group s.r.o. a potažmo mezi žalobkyní a žalovanou. Pokud byly provedeny listinné důkazy navržené žalobkyní, a to dopisy ze dne 27. 3. 2006 a 19. 12. 2006, které podle žalované měly prokazovat skončení nájmu, pak toto tvrzení není podloženo obsahem spisu. Soud prvního stupně provedl důkaz uvedenými dopisy na základě návrhu žalobkyně, která těmito důkazy hodlala prokázat své tvrzení, že mezi stranami šlo skutečně o nájem (č. l. 210, 238 spisu). Soud prvního stupně před skončením jednání, konaném dne 6. 4. 2011, poskytl účastnicím řízení poučení podle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. (č. l. 239 spisu). Žalovaná avšak ani před skončením řízení u soudu prvního stupně nedoplnila svá dosavadní skutková tvrzení o skutečnostech týkající se zániku nájmu a nenavrhla provedení důkazu k tomuto tvrzení.
Nutno konstatovat, že po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (s výjimkou rozsudků pro uznání a pro zmeškání) lze nové skutečnosti a důkazy uvést jen za podmínek uvedených v ustanovení §205a o. s. ř. (o takový případ se v dané věci nejedná). V ostatních případech nové skutečnosti a nové důkazy nemohou být v odvolání účinně uplatněny. Odvolací soud tedy postupoval v řízení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud se odmítl zabývat tvrzením žalované týkajícím se skutečností ohledně údajného ukončení nájmu mezi žalobkyní a DH group s.r.o., předestřeným nově až v odvolacím řízení, a dospěl k závěru, že se jedná o nové skutečnosti neuplatněné v řízení před soudem prvního stupně a tedy nepřípustné v odvolacím řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, a ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013, dostupné na www.nsoud.cz ).
Dospěl-li Nejvyšší soud, jak výše uvedeno, že dovolání žalované je podle §237 o. s. ř. přípustné a byl naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) týkající se aplikace ustanovení §15 odst. 2 obch. zák., Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 5. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu