ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4266.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4266/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně IGI EXPERT, spol. s r. o. , se sídlem v Ostravě 30, Vyškovická 101, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 25381270, proti žalované ZIPP REAL, a. s. , se sídlem v Brně, Kaštanová 34, okres Brno – město, PSČ 620 00, identifikační číslo osoby 26240912, zastoupené JUDr. Radomírem Linkensederem, advokátem, se sídlem v Blansku, Sadová 72, PSČ 678 01, o zaplacení částky 3.700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35/36 Cm 323/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2010, č. j. 1 Cmo 41/2010-196, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2009, č. j. 35/36 Cm 323/2004-151, ve výroku pod bodem II, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 3.691.777,- Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz ).
Dovolatelka dovolacímu soudu nepředkládá žádnou právní otázku, natož pak takovou, pro něž by bylo lze shledat napadené rozhodnutí odvolacího soudu právně významným. Tak zejména není oproti očekávání dovolatelky právní otázkou, a ostatně není otázkou vůbec, „skutečnost z hlediska platební povinnosti, kterou založil rozsudek Krajského soudu v Brně a následně poté i rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci“, a právní otázku nezahrnuje ani formulace, že „ačkoliv měl odvolací soud k dispozici veškeré listiny a důkazy, které byly ve vlastním řízení provedeny, tyto listiny ve vztahu k uplatněnému požadavku žalobce, nesprávně posoudil“.
Otázku zásadního významu po právní stránce nelze nalézt ani v uplatněných dovolacích důvodech. Z obsahu dovolacích námitek lze vyrozumět nesouhlas dovolatelky se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo k uzavření smlouvy o převzetí dluhu mezi žalovanou a společností GASKO, spol. s r. o. Ten dovolatelka zpochybňuje především prostřednictvím blíže nerozvedeného argumentu, že „obě smluvní strany projevily zcela jednoznačně a nepochybně vůli tuto smlouvu uzavřít, což se poté i prakticky realizovalo“. Pomíjí přitom, že skutkový stav věci zjištěný soudy nižších stupňů, jenž v tomto dovolacím řízení nepodléhá přezkumu (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), neopodstatňuje jí prosazovaný právní závěr, nýbrž závěr právě opačný, totiž ten, na němž je založeno napadené rozhodnutí. Bylo-li zjištěno, a tímto skutkovým zjištěním je Nejvyšší soud vázán, že v listině datované dnem 10. července 2007 a nadepsané jako Smlouva o převzetí dluhu nebylo uvedeno, kdo ji za společnost GASKO, spol. s r. o., podepsal, že k listině není připojeno žádné zmocnění a že tato společnost neměla již od 19. února 2002 osobu, která by byla oprávněna za ni jako statutární zástupce jednat, pak tomuto skutkovému stavu plně odpovídající závěr odvolacího soudu, že v uvedené listině není obsažen projev vůle společnosti GASKO, spol. s r. o., žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Dovolatelka právní posouzení, jež prosazuje jako správné oproti tomu, na němž je založeno napadené rozhodnutí, buduje na vlastní verzi skutkového stavu věci a ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, tj. výběr právní normy odpovídající zjištěnému skutkovému stavu věci, její interpretaci a její aplikaci na zjištěný skutkový stav, nýbrž brojí proti správnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Okolnosti uplatněné dovolacím důvodem stanoveným v §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ovšem přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou (srov. kategorickou dikci ustanovení §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř.).
Obdobně je tomu s navazující námitkou dovolatelky založenou na argumentaci dobrou vírou, totiž že „neměla možnost projev vůle druhé smluvní strany jakýmkoliv způsobem ovlivnit a nebyla a to ani v nejmenším zavázána obecnou právní normou k tomu, aby skoumala pravost fyzické osoby, která projev vůle za společnost GASKO, spol. s r. o., učinila a stvrdila svým podpisem“, neboť „projev vůle při uzavírání obchodně - závazkových vztahů je v rámci platné judikatury plně na principu smluvní volnosti“ a není povinností smluvních stran prověřovat tu skutečnost, zda za právnickou osobu jedná a podepisuje oprávněná osoba. Zjištěný skutkový stav věci nezahrnuje žádné takové poznatky o okolnostech, za nichž byla listina datovaná dnem 10. července 2007 pořízena a podepsána, z nichž by bylo možno dovodit závěr o tom, že dovolatelka byla v dobré víře, že jedná se statutárním orgánem oprávněným jednat jménem společnosti, tedy s jejím jednatelem, ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 a 2 a §133 odst. 1 věty první obchodního zákoníku, dále též jen „obch. zák.“ (srov. též §29 odst. 1 obch. zák. a k němu např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2626/2007), popř. s jejím zákonným zástupcem ve smyslu ustanovení §15 či §16 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 41/2011, a jeho usnesení ze dne 12. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1517/2010) či se zástupcem na základě plné moci podle ustanovení §31 odst. 1, odst. 4 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno, kdo listinu za společnost GASKO, spol. s r. o., podepsal (dovolatelka v této otázce nesplnila ani svou povinnost tvrzení, natož povinnost důkazní), lze pro úplnost dodat, že obchodní rejstřík jako veřejně přístupná evidence obsahoval v době podpisu zmíněné listiny zcela zřetelný, pro třetí osoby jednající s touto společností varovný údaj, že společnost nemá již 17 měsíců jednatele, a poukázat na rozsudek ze dne 26. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 4085/2008, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že nelze-li zjistit, která osoba listinu za podnikatele podepsala, není možné uzavřít, že to byla osoba podnikatelem pověřená k této činnosti ve smyslu ustanovení §15 obch. zák., a též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. 32 Odo 1026/2004, podle něhož nebyla-li identifikována konkrétní osoba, která učinila právní úkon, a kumulativně ani určeno konkrétné místo, kde byl učiněn, není možno bez dalšího aplikovat §16 obch. zák.
Nikoliv proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, na němž je toto právní posouzení založeno, brojí též námitka zpochybňující závěr odvolacího soudu, že předběžný správce společnosti GI BRNO, speciální zakládání staveb, s. r. o., nedal souhlas s uzavřením smlouvy o převzetí dluhu.
Kritikou vytýkající odvolacímu soudu, že se nezabýval jejími (blíže neurčenými) argumenty, je uplatněn dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. I pro tento dovolací důvod platí, že okolnosti uplatněné jeho prostřednictvím zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce založit nemohou (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu