ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1675.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1675/2020-370
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera , Ph.D., v právní věci žalobkyně S. D. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 11, proti žalované S. O. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Pavlem Kavínkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Kocínce 210/3, o vydání věci a vzájemném návrhu na vydání věci, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 C 6/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. ledna 2020, č. j. 23 Co 367/2019-331, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Kavínka, advokáta se sídlem v Praze 6, Na Kocínce 210/3.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. července 2019, č. j. 20 C 6/2018-279, ve výroku I. uložil žalované povinnost vydat žalobkyni blíže specifikovaného koně do tří dnů od právní moci rozsudku a ve výroku II. zamítl vzájemný návrh žalované, aby byla žalobkyni uložena povinnost vydat žalované blíže specifikovaný průkaz koně. Výroky III. a IV. poté rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. ledna 2020, sp. zn. 23 Co 367/2019-331, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. změnil tak, že žalobu o vydání blíže specifikovaného koně zamítl a uložil žalobkyni povinnost vydat žalované blíže specifikovaný průkaz koně do 15 dnů od právní moci rozsudku, a dále výroky II. až IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud neuvádí v odůvodnění svého rozhodnutí konkrétní důkazy, které zakládají změnu rozhodnutí a hodnotí důkazy odlišně od soudu prvního stupně, aniž by je zopakoval, čímž se podle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 26. června 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001 sp. zn. 22 Cdo 2433/99, a rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud“) ve věci sp. zn. II. ÚS 363/06 a sp. zn. II. ÚS 1180/14]. Dovolatelka „spatřuje pochybení odvolacího soudu v takovém postupu, kdy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by provedl nové důkazy nebo aniž by důkazy provedené před soudem prvního stupně zopakoval, kdy současně však odvolací soud odlišně od prvostupňového soudu důkazy hodnotil…“ Namítá, „že odvolací soud ve svém rozhodnutí konkrétní důkazy, jejichž odlišné hodnocení ho vedlo k závěru o dobré víře na straně žalované ani neoznačil…“ Podle dovolatelky se „odvolací soud nevypořádal s žalobkyní opakovaně zdůrazňovaným faktem, že žalovaná nebyla při smluvní kontraktaci dostatečně bdělá tak, jak to lze vyžadovat od každého rozumného člověka, tím spíše od příslušníka advokátního stavu“. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání odmítla žalobkyní uplatněnou dovolací argumentaci a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně (bude-li shledáno přípustným) zamítnuto. Má za to, že důvodem změny rozhodnutí soudu prvního stupně byla výlučně skutečnost, že na základě správně a úplně zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k nesprávnému právnímu závěru. Odvolací soud, který změnil právní kvalifikaci jinak správně zjištěného skutkového stavu, podle názoru žalované nepochybil, ani nepřekročil své pravomoci, pokud dokazování nezopakoval či neprovedl sám v rámci odvolacího řízení.
Nejvyšší soud předesílá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, a to z následujících důvodů.
Jakkoli dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti vytýká odvolacímu soudu toliko vady řízení, které jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatelka v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezila právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. [v ústavní rovině taktéž není zpochybňováno, že vady řízení samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23, všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz )], mohl by dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014), k čemuž ovšem nedošlo.
K argumentaci dovolatelky, že odvolací soud neuvádí v odůvodnění svého rozhodnutí konkrétní důkazy, které zakládají změnu rozhodnutí a hodnotí důkazy odlišně od soudu prvního stupně, aniž by je zopakoval, Nejvyšší soud dodává, že přestože se odvolací soud obecně vzato může odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně jen tehdy, zopakuje-li důkazy, z nichž čerpá oproti soudu prvního stupně jiná skutková zjištění (§213 odst. 1, 2 o. s. ř.), nelze ztrácet ze zřetele judikatorní závěry, podle nichž v případě listinných důkazů není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám zopakoval (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, a ze dne 15. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, či jeho usnesení ze dne 29. května 2013, sp. zn. 21 Cdo 2463/2012). Povinnost odvolacího soudu zopakovat důkazy provedené soudem prvního stupně má pak své místo zejména v případě, že skutková zjištění vyplývají z výpovědí účastníků nebo svědků. Zde se totiž projevuje zásada přímosti a ústnosti, jíž je občanské soudní řízení ovládáno (§122 odst. 1 o. s. ř.), neboť při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.), které ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné pod č. 92/1968 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). O takový případ se však v nyní posuzovaném případě nejedná, neboť odvolací soud důkazy provedené soudem prvního stupně odlišně nehodnotil, nýbrž vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně.
K další výtce dovolatelky, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou jí předestíranou argumentací („zejména, že žalovaná nebyla při smluvní kontraktaci dostatečně bdělá tak, jak to lze vyžadovat od každého rozumného člověka…“ ), Nejvyšší soud doplňuje, že napadené rozhodnutí nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno označit za nepřezkoumatelné, přičemž z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, že se žalovaná stala výlučnou vlastnicí předmětného koně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018, či ze dne 16. listopadu 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016).
Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.), když toliko prostřednictvím námitek dovolatelky zpochybňujících hodnocení dokazování a upozorňujících na procesní vady, jimiž mělo být odvolací řízení zatíženo, na přípustnost dovolání zjevně usuzovat nelze.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu