ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1729.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 1729/2019-116
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně Lina, spol. s r. o. , se sídlem v Ostravě, Fügnerova 650/12, identifikační číslo osoby 180 50 921, zastoupené JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1331/31, proti žalované PAMUKALE s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Jana Šoupala 1597/3, identifikační číslo osoby 285 63 191, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 250/2017, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. ledna 2019, č. j. 57 Co 28/2019-74, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.238,50,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Langera, Ph.D, LL.M, advokáta se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1331/31.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 10 C 250/2017-60, vyzval žalovanou k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání a určil lhůtu 15 dnů k zaplacení soudního poplatku, která marně uplynula dne 18. 12. 2018, neboť soudní poplatek nebyl v dané lhůtě zaplacen. Na základě této skutečnosti soud prvního stupně usnesením ze dne 3. ledna 2019, č. j. 10 C 250/2017-63, zastavil odvolací řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku za odvolání a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. ledna 2019, č. j. 57 Co 28/2019-74, usnesení soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklady přípustnosti dovolání mj. vymezuje tak, že předkládá 2 otázky, které neměly být doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) řešeny: jde jednak o otázku nutnosti zaslat písemnou výzvu k zaplacení soudního poplatku přímo účastníku řízení, který je povinen soudní poplatek uhradit. A dále o otázku, zda nesprávné poučení o možnosti zaplatit soudní poplatek v odvolací lhůtě může založit právo v takové lhůtě soudní poplatek zaplatit navzdory zákonné úpravě. Dále má dovolatelka za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a zároveň i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání odmítá uplatněnou dovolací argumentaci žalované. Dle žalobkyně není dovolání žalované důvodné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a uložil žalované nahradit náklady dovolacího řízení.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
V části v dovolání označené jako „ III. “ dovolatelka předkládá argumentaci, že: „ výzvu k úhradě soudního poplatku, resp. usnesení obsahující takovou výzvu má být doručeno přímo do rukou účastníka řízení, který je povinen soudní poplatek uhradit, a to i v případě, že tento účastník je právně zastoupen.“ Dle dovolatelky je poplatníkem poplatku za podané odvolání odvolatel, který má být považován za účastníka ve smyslu §50b odst. 4 písm. b) o. s. ř. a tedy má být považován za účastníka, po kterém právní řád požaduje, aby něco osobně vykonal a tudíž by mělo být usnesení doručováno pouze účastníku samotnému a nikoli jeho právnímu zástupci.
Podle §50b odst. 4 písm. b) o. s. ř. se písemnost doručuje rovněž účastníku, je-li účastník zastoupen zákonným zástupcem podle §23 (zastoupení fyzické osoby, která není plně svéprávná, zákonným zástupcem nebo opatrovníkem).
Dovolatelku však nelze považovat za osobu uvedenou v §50b odst. 4 písm. b) o. s. ř., neboť není fyzickou osobou, ani není zastoupená zákonným zástupce nebo opatrovníkem. Dovolatelka je a v průběhu řízení byla zastoupena advokátem a to na základě udělené plné moci k zastupování.
Na podporu svého právního názoru dovolatelka argumentuje judikaturou Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“), a to konkrétně nálezy sp. zn. II. ÚS 118/05, IV. ÚS 238/99, I. ÚS 558/99 a II. ÚS 177/2000, ve kterých Ústavní soud dovodil porušení základních práv ve smyslu nedoručení výzvy soudu k úhradě soudního poplatku účastníku ve věcech správního soudnictví. Judikatura ústavního soudu uvedená v dovolání však reagovala na situaci rozdílnosti právní úpravy civilního a správního soudnictví. Zatímco v civilním řízení bylo možné za určitých okolností vázaných na lhůtu pro odvolání proti usnesení o zastavení řízení pokračovat v řízení, ve správním soudnictví nebyl takový postup možný. V současné době však již není právní úprava civilního a správního soudnictví rozdílná, když s účinnosti od 30. září 2017 došlo ke změně úpravy v §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, který ve znění účinném od 1. ledna 2003 do 29. září 2017 ukládal povinnost správního soudu zrušit usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, byl-li poplatek dodatečně zaplacen dříve, než usnesení o zastavení nabylo právní moci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ). Ačkoli v minulosti Ústavní soud vyslovil názor, že zaplacení soudního poplatku je úkon, který musí osobně vykonat účastník řízení, právě nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/07 tento výklad překonal. Ústavní soud v usnesení ze dne 22. října 2019, sp. zn. III. ÚS 3165/19 dospěl k závěru, že placení soudního poplatku není úkonem, který musí učinit jen účastník osobně, neboť není vázáno na zvláštní charakteristiku samotného účastníka a nic nebrání tomu, aby soudní poplatek za účastníka zaplatila jiná osoba, tudíž se jedná o plně zastupitelné plnění.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. září 2015, sp. zn. 23 Cdo 1917/2015, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 50/2016, dospěl k závěru, že možnost zaplacení soudního poplatku prostřednictvím třetí osoby je z povahy věci připuštěna, neboť se zaplacení soudního poplatku považuje za úkon zastupitelný.
Podle nyní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku není třeba doručovat též účastníku, v případě že je výzva k zaplacení soudního poplatku doručena jen jeho právnímu zástupci s procesní plnou mocí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 120/2019).
Otázka, kterou dovolatelka předkládá jako otázku neřešenou, tak již byla dovolacím soudem řešena, a odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, dovolatelce se tedy v této části přípustnost jejího dovolaní založit nepodařilo.
V části dovolání označené jako „ IV. “ překládá dovolatelka Nejvyššímu soudu otázku dle dovolatelky doposud neřešenou, zda poučení o procesních právech, která zákon nepřiznává, může tyto procesní práva založit. Dle dovolatelky by měla být otázka vyřešena tak, že: „ Pokud účastník postupuje v souladu s nesprávným poučením soudu, má na takovýto postup plné právo, soud musí své pochybení dalším postupem napravit a dovodit mimořádnou přípustnost dalšího postupu na základě nesprávného poučení, přestože takový postup nemá oporu v zákoně.“ V daném případě bylo v usnesení ze dne 3. ledna 2019, č. j. 10 C 250/2017-63 (rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení) v poučení uvedeno:
„ Bude-li soudní poplatek zaplacen do konce lhůty k podání odvolání proti tomuto usnesení, zruší okresní soud toto usnesení“. Předně je třeba uvést, že toto poučení soudem prvního stupně není správné, neboť tato možnost zaplatit soudní poplatek vychází z §9 odst. 7 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále již „zákon o soudních poplatcích“) ve znění účinném do 29. září 2017. Současná právní úprava již tuto možnost nepřipouští. Je třeba však přihlédnout k tomu, že v usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 10 C 250/2017-60 (výzva k zaplacení soudního poplatku) bylo poučení správně, neboť k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
Okolnost, že se dovolatelce dostalo od soudu prvního stupně (nesprávného) poučení o možnosti zaplatit soudní poplatek do konce lhůty k podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení, přípustnost této možnosti „dodatečně“ zaplatit poplatek nezakládá, jestliže zákon tuto možnost nepřipouští, v tomto případě §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. září 2017 (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2001).
Dovolatelkou otevřenou otázku odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a tudíž ani v této části není dovolaní přípustné.
V další části dovolání označené jako „ V. “ dovolatelka namítá, že „ odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu týkající se aplikace §132 a §157 odst. 2 o. s. ř., když se žádným způsobem nezabýval skutečností, že žalovaný byl usnesením soudu prvního stupně nesprávně poučen o možnosti uhradit poplatek do konce lhůty k podání odvolání.“ Výše uvedené dle dovolatelky zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, a je tak dle jejího názoru v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudky sp. zn. 20 Cdo 1276/2011 a 30 Cdo 1732/2015.
Je sice pravdou, že se odvolací soud explicite v odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného usnesení nezabýval nesprávným poučením soudu prvního stupně, nicméně jde o jinou vadu řízení (§242 odst. 3 o. s. ř), která ovšem v tomto případě nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť jak bylo uvedeno výše, nesprávné poučení nemůže založit účastníkovi právo, jestliže to zákon nepřipouští a odvolací soud ve výsledku nemohl dojít k jinému závěru, než že soudní poplatek byl zaplacen pozdě. Lze tedy uzavřít, že i přesto, že se v odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud nesprávným poučením nezabýval, není napadené rozhodnutí odvolacího soudu postiženo vadou, která by spočívala v jeho nepřezkoumatelnosti.
K (jiným) vadám odvolacího řízení by dovolací soud mohl přihlédnout v procesní situaci, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř), což se netýká tohoto případu.
Závěrem Nejvyšší soud dodává, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem, v tomto případě §4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích a dovolatelce nic v zásadě nebránilo řádně zaplatit poplatek již při podání odvolání. Pokud tak neučinila při podání odvolání a ani dokonce v dodatečné lhůtě určené výzvou soudu prvního stupně k zaplacení soudního poplatku, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem její pasivity (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, neboť uvedený návrh tímto rozhodnutím (odmítnutím dovolání) byl konzumován.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu