ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1785.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1785/2020-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera , Ph.D., v právní věci žalobkyně Alpel Praha s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Neklanova 126/10, identifikační číslo osoby 049 88 418, zastoupené Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem v Ostravě, Olivova 553/3, proti žalovaným 1) Z. J. , narozené dne XY, bytem XY, a 2) R. N. , narozenému dne XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Danielem Srncem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1071/17 , o relativní neúčinnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 16 C 12/2019, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 2019, č. j. 27 Co 220/2019-68, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12. března 2019, č. j. 16 C 12/2019-55, rozhodl o přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 302/2018.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. října 2019, sp. zn. 27 Co 220/2019-68, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení a stav (pokročilost) obou řízení, je na místě aplikovat §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a řízení přerušit, neboť v řízení vedeném u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 302/2018 je řešena otázka, která bude mít význam pro rozhodnutí projednávané věci (konkrétně otázka existence vykonatelné pohledávky žalobkyně vůči dlužníku).
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, a rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013), a to: „zda pouhá skutečnost, že v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě není pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná a že se žalobce domáhá přiznání této pohledávky v jiném řízení, je bez dalšího dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.“ Dále jsou dovolatelé přesvědčeni, že napadané usnesení závisí rovněž na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena: „zda v případě odpůrčí žaloby, kdy není pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná a kdy se žalobce domáhá přiznání této pohledávky proti dlužníkovi v jiném řízení a kdy je zároveň z tvrzení žalovaného a jím předložených důkazů možné předpokládat, že nemusí být splněna podmínka právního jednání dlužníka zkracujícího věřitele jako jedna z podmínek pro určení neúčinnosti právního jednání, a dále kdy z okolností známých soudu je zřejmé, že jiné řízení je na samém počátku a nebylo zatím ani nařízeno první jednání ve věci a není tak možné důvodně v dohledné době předpokládat jeho skončení, je v souladu se zásadou hospodárnosti řízení o odpůrčí žalobě přerušit pouze s odkazem na probíhající řízení nebo zda by měl soud vzít v úvahu skutečnosti tvrzené žalovaným, nařídit jednání a provést dokazovaní alespoň částečně právě k tvrzenému nedostatku výše uvedené podmínky krácení věřitele, a případně až na tomto základě rozhodnout o návrhu žalobkyně na přerušení řízení.“ Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadané usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání písemně nevyjádřila.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání není – jak bude dále rozvedeno – přípustné.
Z obšírně koncipované argumentace dovolatelů se podává, že dovolání směřuje k otázce posouzení podmínek pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.. Touto otázkou se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), ve kterém vyložil, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Posouzení podmínek pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu.
Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud je oprávněn si ji vyřešit sám podle ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013). Z hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009).
Úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení přerušit či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 15. března 2016, sp. zn. 28 Cdo 4352/2015, a ze dne 12. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013).
V posuzované věci se žalobkyně domáhá určení, že kupní smlouva uzavřená dne 26. listopadu 2018 mezi prodávající L. H. a žalovanými jako kupujícími, na základě které nabyli žalovaní do svého vlastnictví v žalobě blíže specifikované nemovité věci, je vůči žalobkyni neúčinná. Žalobkyně navrhla přerušení předmětného řízení podle §109 odst. 2 písm. c) s odůvodněním, že má vůči L. H. pohledávku ve výši 424.710,- Kč, kterou uplatnila žalobou ze dne 8. ledna 2019 u Okresního soudu v Chrudimi (v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 302/2018), a která dosud není pravomocně skončena. Žalovaní navrhli zamítnutí návrhu na přerušení řízení, neboť mají za to, že žaloba vůči nim uplatňovaná je nedůvodná a vykonstruovaná.
Odvolací soud přezkoumal závěry soudu prvního stupně o splnění podmínek pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl: „předmětem řízení je odpůrčí žaloba o určení neúčinnosti právního jednání dlužníka (kupní smlouvy) vůči žalobkyni, jejímž nezbytným předpokladem je prokázání existence vymahatelné pohledávky žalobkyně vůči dlužníkovi. Vymahatelnou pohledávkou se ve smyslu ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. (nyní §589 o. z.) rozumí taková pohledávka, která byla věřiteli (žalobkyni) přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Není-li v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě pohledávka žalobkyně za dlužníkem ještě vymahatelná a domáhá-li se žalobkyně této pohledávky v jiném řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno, je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000)… V řízení vedeném u Okresního sodu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 302/2018 je řešena otázka, která má právní význam pro posouzení věci projednávané soudem prvního stupně – existence vykonatelné pohledávky žalobkyně vůči dlužníku. Řízení v této věci bylo zahájeno 27. 12. 2018, dosud probíhá a nebylo pravomocně skončeno.“
Shora uvedenými hledisky pro možnost přerušení řízení se odvolací soud řádně zabýval, neboť podrobně odůvodnil závěr, proč je otázka řešená v řízení vedeném u Obvodního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 302/2018 podstatná pro toto řízení, přičemž jeho úvahy nelze považovat za nepřiměřené, nýbrž pro danou věc přiléhavé. Odvolací soud rozhodoval na základě relevantních skutečností a zohlednil veškeré okolnosti projednávané věci.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů (tohoto) dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu