ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.356.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 356/2020-359
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobkyně INSOLV, v.o.s., se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, identifikační číslo osoby 283 98 483, jako správkyně konkurzní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státního podniku v likvidaci, se sídlem v Sulejovicích, Kaplířova 233, identifikační číslo osoby 148 68 334, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 697 97 111, o nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 191/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. října 2019, č. j. 8 Co 212/2019-320, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelka“) proti části meritorního výroku a) v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“), kterým byl potvrzen žalobu zamítající výrok II. rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 28. června 2019, č. j. 12 C 191/2013-289, není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť:
1. Výtky dovolatelky směřující do rozsahu dokazování nezakládají přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) vychází konstantně ze závěru, podle něhož účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá v procesním slova smyslu právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. např. právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, a dále též nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999, a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09; všechna v tomto rozhodnutí označená rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz a https://nalus.usoud.cz ). V daném případě odvolací soud v rámci bodu 15 odůvodnění svého rozsudku reagoval na odvolací námitku žalobkyně poukazující na nepřezkoumatelnost prvoinstančního rozsudku mj. pro absenci odůvodnění, proč nebylo přistoupeno k provedení žalobkyní navržených důkazů, takže v tomto případě nebyl na straně odvolacího soudu zaznamenán žádný exces, který by ve svém důsledku měl vést k porušení čl. 36 odst. 1 Listin základních práv a svobod (dále již „LZPS), tj. k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces.
2. Dovoláním napadený rozsudek nezávisí na vyřešení otázky formulované dovolatelkou v dovolání – „Je upřesnění předmětu výslechu svědků učiněné po koncentraci řízení nepřípustným důkazním návrhem a může tak soud k takovému důkaznímu návrhu nepřihlížet?“ Odvolací soud ohledně odvoláním napadeného rozsudečného meritorního výroku II. akceptoval právně kvalifikační závěr soudu prvního stupně, jenž z určité (v jeho rozhodnutí explicitně vyložené) množiny důkazů učinil skutková zjištění, jež se stala významná pro následné právní posouzení věci. Z logiky věci přitom plyne, že pokud z daných důkazů byla učiněna určitá (pro rozhodnutí zásadně významná) skutková zjištění, která odvolací soud v rámci bodu 12 svého odůvodnění sumarizoval s tím, že: „Má za to, že ačkoli některé z pozemků nesplňují formální znak příslušnosti k ZPF, neboť byly evidovány jako ostatní plocha – ostatní komunikace, či cesta, převáží v daném případě naplnění materiálního znaku“ , a v návaznosti na to pak po právní stránce uzavřel, že: „ve shodě se soudem prvního stupně má za to, že tyto pozemky splňují podmínku uvedenou v §1 odst. 2 či 3 zákona o ochraně ZPF a náleží tak do ZPF (výrok II. napadeného rozsudku)“ , pak je tím vytěsněna otázka dalšího dokazování, avšak za současné povinnosti rozhodujícího soudu vyložit v odůvodnění, proč není zapotřebí přistupovat k dalšímu (tím kterým účastníkem navrhovanému) dokazování, kteroužto povinnost – jak je zřejmé z odůvodnění předmětných rozhodnutí – oba soudy splnily (soud prvního stupně především na str. 9 a násl. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v rámci bodu č. 15 odůvodnění svého rozsudku). Ani v této části nelze z pohledu čl. 36 odst. 1 LZPS zaregistrovat pochybení odvolacího soudu v rámci plnění jeho přezkumné role v odvolacím řízení.
3. Jelikož dovolání lze ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nelze v dovolání úspěšně zpochybňovat správnost skutkových zjištění, neboť dovolací soud je při posuzování přípustnosti dovolání vázán skutkovým stavem, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, a nemůže tato skutková zjištění jakkoli revidovat. Jinými slovy řečeno, uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel při právním posouzení odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018, sp. zn. 33 Cdo 3816/2017). Nejvyšší soud v tomto ohledu přihlédl i ke své předchozí judikatuře (prezentované např. rozsudkem ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009), podle které skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta), znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci. Ovšem ani z tohoto pohledu nelze odvolacímu soudu – ve vztahu k obsahu odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozsudku – ničeho vytknout, neboť všechny skutkové i právní momenty, zásadní pro rozsouzení dané věci, se z uvedeného rozhodnutí (případně též s odkazem na odůvodnění písemného vyhotovení prvoinstančního rozsudku) zcela seznatelně i přesvědčivě podávají.
4. Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. nelze pro nepřípustnost tohoto dovolání přihlížet k argumentaci dovolatelky, že: „Napadené rozhodnutí je zároveň nedostatečně odůvodněné, přičemž právo na řádné a přesvědčivé odůvodnění je jedním ze základních pilířů práva na spravedlivý proces. Odvolací soud se rovněž dopustil dalších dílčích vadných právních závěrů, čímž způsobil nesprávnost napadeného rozhodnutí. Zároveň žalobce v procesu spatřuje procesní vady natolik závažné, že měly vliv na správnost vydaných rozhodnutí.“ Přípustnost dovolání pak přirozeně nemohou zakládat ani námitky směřující do tvrzeného (procesního) pochybení ze strany soudu prvního stupně (rozsah prováděného dokazování, poučování o procesních právech a povinnostech účastníků atd.).
5. Odkazuje-li dovolatelka při své argumentaci na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, je třeba ji i v dovolacím řízení pochopitelně reflektovat, ovšem povinností dovolacího soudu je (v tom kterém případě vždy) posoudit, zda dovolatelem odkazovaná judikatura Ústavního soudu je v poměrech dané dovolací věci uplatnitelná či nikoliv. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi přitom opakovaně připomíná, že při práci s judikaturou nutno mít stále na paměti, že nelze v judikatuře vyložené právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý rámcově skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015). To se týká přiměřeně i dosahu judikatury Ústavního soudu, byť je třeba mít na paměti, že Ústavním soudem vykonatelná rozhodnutí jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány a osoby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2019, sp. zn. 24 Cdo 884/2019). V daném případě dovolatelka poukazuje na jí tvrzené (jiné) vady prvoinstančního či odvolacího řízení směřující do oblasti rozsahu dokazování, zjišťování skutkového základu věci či odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, které by bylo možné posuzovat v případě přípustnosti dovolání, o kterýžto případ se zde nejedná. Přímá aplikovatelnost dovolatelkou označené nálezové judikatury na daný případ dovolacím soudem shledána nebyla, neboť – jak již shora bylo vyloženo – odvolací soud koncipoval odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku zjevně v intencích §157 odst. 2 o. s. ř., vypořádal se s odvolací argumentací žalobkyně, své rozhodnutí učinil seznatelným jak po stránce skutkové, tak i právní, takže nelze učinit závěr o nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí z pohledu předmětné nálezové judikatury Ústavního soudu.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 6. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu