ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.4114.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 4114/2019-307
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobkyně H. S. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, proti žalované A. Š. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Klárou Francovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Nerudova 866/27, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 73/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 23. května 2019, č. j. 22 Co 64/2019-242, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Kvapila, advokáta se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. prosince 2018, č. j. 11 C 73/2016-216, výrokem I. určil, že M. J., zemřelý dne 17. července 2016, byl ke dni své smrti vlastníkem označeného nemovitého majetku, výrokem III. přiznal žalované osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu, výrokem IV. zamítl návrh žalované na ustanovení zástupce z řad advokátů a výroky II. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. května 2019, č. j. 22 Co 64/2019-242, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, které však neobsahuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 a §237 o. s. ř.
Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání zdůraznila, že v dovolání není vymezena žádná právní otázka, přičemž žalovanou tvrzené odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze považovat za pravdivé, když citovaná judikatura, jakož i polemika s hodnocením důkazů ze strany soudů obou stupňů, byla uplatněna jak v řízení před soudem první instance, tak před soudem odvolacím a s nimiž se soudy obou stupňů již vypořádaly. Závěrem navrhla, aby dovolací soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ).
V daném případě dovolatelka přípustnost svého dovolání vymezuje tím, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ . Je tedy nasnadě, že takto provedené vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je formulováno rozporně.
Z dalšího textu dovolání lze pak dovodit, že dovolatelka polemizuje s hodnocením znaleckého posudku odvolacím soudem, k němuž však neupíná řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka sice v dovolací argumentaci poukazuje na některá rozhodnutí dovolacího soudu (např. ve věcech sp. zn. 30 Cdo 971/2012, sp. zn. 30 Cdo 1743/2013, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011), avšak primárně zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, respektive soudem prvního stupně, jímž však přípustnost dovolání nelze založit. Řešení otázky hodnocení skutečností, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, je totiž pouze a jen věcí soudů v nalézacím řízení. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004).
V posuzované věci odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, který – jak vyplývá z obsahu spisu – v řízení provedené důkazy podrobil hodnocení ve smyslu §132 o. s. ř., přičemž své hodnotící závěry zákonu odpovídajícím způsobem vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z jehož skutkových závěrů čerpal následně při právním posouzení věci v rámci přezkumného (odvolacího) řízení odvolací soud, je přitom zřejmé, že soud prvního stupně si byl vědom judikatury dovolacího soudu, v níž je připomínáno, že (i) v těchto řízení nelze stran zjišťování skutkového stavu věci privilegovat vypracované znalecké posudky, nýbrž tyto – coby důkazní prostředky – hodnotit s dalšími důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti podle §132 o. s. ř., a to s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 971/2012). Těmto požadavkům soud prvního stupně, respektive odvolací soud při posuzování právně relevantních skutečností daného případu plně dostál, přičemž na podkladě dovolací argumentace žalované nelze dovodit, že by zjištěný skutkový stav byl defektní v důsledku nelogického hodnocení důkazů (např. v důsledku privilegování znaleckého posudku bez odpovídajícího zhodnocení dalších důkazů v procesu zjišťování skutkového stavu věci). Dovolací argumentace žalované je tak skutkovou polemikou, kdy dovolatelka vychází ze své skutkové verze případu, kterou podrobuje právnímu posouzení věci a tento závěr pak konfrontuje s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu. V tomto směru ovšem nelze dospět k závěru, že by se odvolací soud při řešení otázky způsobu hodnocení důkazů dopustil pochybení a odklonil se od judikatury dovolacího soudu, a tedy jak již bylo uvedeno shora, na podkladě této dovolací argumentace přípustnost dovolání založit nelze.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového rozhodnutí (z hlediska konkrétně řešené právní otázky), nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a odst. 2 ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě (věcného) přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že podané dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelkou odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu