ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1419.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 1419/2019-164
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: J. P. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Dušanem Zachem, advokátem se sídlem Na Zámecké 457, Praha 4, proti žalované: obec Kvilda , IČO 00250511, se sídlem úřadu Kvilda 17, zastoupená JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem Pražská 140, Příbram 1, o 627.879 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 74/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2018, č. j. 8 Co 1044/2018-146, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2018, č. j. 8 Co 1044/2018-146, se v části výroku, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žalované ukládá povinnost zaplatit žalobci 85.000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 15. 4. 2017 do zaplacení, mění takto:
Rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 15. 5. 2018, č. j. 2 C 74/2017-112, se v části výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 85.000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 15. 4. 2017 do zaplacení, potvrzuje .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně 94.187 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Tomáše Samka.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.808 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Tomáše Samka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 15. 5. 2018, č. j. 2 C 74/2017–112, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 627.879 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Způsobená škoda měla spočívat ve zbytečně zaplacené ceně za projekční práce ve výši 85.000 Kč, nákladech na realizaci základů stavby ve výši 426.562 Kč a nákladech na vyklizení pozemku ve výši 116.353 Kč a měla vzniknout právnímu předchůdci žalobce J. M., který smlouvou ze dne 9. 5. 2016 postoupil pohledávku za žalovanou žalobci. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaná je vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a dala dne 9. 6. 2006 jako podklad pro územní řízení a stavební povolení souhlas ke stavbě na tomto pozemku J. M., jemuž v návaznosti na to bylo vydáno stavební povolení. Žalovaná podáním ze dne 14. 11. 2008 sdělila stavebnímu úřadu, že nesouhlasí s prodloužením platnosti stavebního povolení a umístěním stavby, přesto stavební úřad rozhodnutím ze dne 17. 12. 2008 povolil J. M. prodloužení platnosti stavebního povolení do 31. 10. 2012 a námitku žalované zamítl. Po prodloužení platnosti stavebního povolení začal J. M. s realizací stavby. Dne 5. 12. 2013 žalovaná proti J. M. podala žalobu na vyklizení předmětného pozemku, která mu byla doručena dne 11. 12. 2013, a rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 20. 5. 2015, č. j. 5 C 282/2013-90, mu byla uložena povinnost vyklidit pozemek a předat ho žalované. Žalovaná v nyní projednávané věci ohledně všech tří nároků vznesla námitku promlčení. V případě částky 85.000 Kč začala podle soudu dvouletá subjektivní doba běžet od okamžiku, kdy se J. M. dozvěděl, že žalovaná svůj souhlas se stavbou odvolala. To bylo nejpozději doručením usnesení stavebního úřadu o prodloužení platnosti stavebního povolení ze dne 17. 12. 2008, neboť jeho součástí bylo i zamítnutí námitky žalované spočívající v nesouhlasu se stavbou. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 22. 1. 2009, doručeno mu muselo být tedy nejpozději 6. 1. 2009. Nejpozději tímto dnem tak zjistil, že žalovaná odvolala svůj souhlas se stavbou a že mu vznikla tvrzená škoda. Promlčecí doba tedy uplynula přede dnem podání žaloby (3. 5. 2017), a právo na náhradu škody je tak promlčeno.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 11. 2018, č. j. 8 Co 1044/2018-146, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jíž byla zamítnuta žaloba ohledně částky 542.879 Kč s příslušenstvím, změnil jej tak, že žalované uložil povinnost zaplatit 85.000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uvedl, že žalovaná mohla souhlas kdykoliv odvolat, pokud ale vznikly v důsledku toho marně vynaložené náklady ještě před odvoláním tohoto souhlasu, je třeba takové jednání považovat za protiprávní. Za okamžik, kdy se stalo jistým, že jde o zmařenou investici do projekčních prací, je nutné považovat až nabytí právní moci rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 20. 5. 2015, č. j. 5 C 282/2013-90, neboť až tím soud závazně a nezměnitelně rozhodl o povinnosti vyklidit předmětný pozemek, tedy bylo postaveno najisto, že náklady na projektovou dokumentaci byly vynaloženy marně. Právo na náhradu tomu odpovídající částky tedy promlčeno nebylo a zároveň byly splněny podmínky pro její přiznání.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zda subjektivní promlčecí doba počíná běžet pravomocným rozhodnutím soudu, kterým bylo rozhodnuto o vyklizení pozemku nebo zda počala běžet okamžikem dřívějším. Žalovaná ve svém dovolání uvádí, že právní předchůdce žalobce se o odvolání souhlasu dozvěděl z rozhodnutí Městského úřadu Vimperk dne 6. 1. 2009. Nejpozději tímto okamžikem se tedy seznámil se všemi relevantními skutečnostmi nutnými k uplatnění jeho nároku na náhradu škody, tedy že obec vyslovila nesouhlas s umístěním stavby, že stavbu nebude možné realizovat; měl rovněž podklady k výši vzniklé škody. Disponoval tak všemi potřebnými informacemi k uplatnění nároku na náhradu škody v podobě marně vynaložených nákladů za projektovou dokumentaci na stavbu, projekt pro stavební povolení a vyřízení povolení. Následné rozhodnutí Okresního soudu v Prachaticích ze dne 20. 5. 2015 pouze deklarovalo již existující povinnost vyklidit pozemek, nekonstituovalo tedy nějakou novou povinnost, ze které by bylo možné nárok právního předchůdce žalobce nově odvodit, ani nevytvářelo nové skutečnosti, které by snad před jeho vydáním nebyly účastníkům řízení známé. Odvolací soud se tak odchýlil od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 551/2005, sp. zn. 25 Cdo 2804/2014, sp. zn. 25 Cdo 5867/2017), pokud okamžik nabytí vědomosti o okolnostech rozhodných pro uplatnění práva na náhradu škody dovozuje až k okamžiku nabytí právní moci deklaratorního rozhodnutí. Svým postupem navíc odvolací soud neumožnil žalované zaujmout k uvedené změně jakoukoliv argumentaci s ohledem na to, že ji o této změně nepoučil podle §118a odst. 2 o. s. ř. Pokud by tak odvolací soud učinil, žalovaná by svou argumentaci doplnila, neboť je přesvědčena, že odvolání souhlasu z její strany nelze považovat za protiprávní jednání. Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku týkajícího se nákladů řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., a je přípustné podle §237 o. s. ř. k řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Věc se posuzuje podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť podle §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se podle dosavadních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2014).
Podle §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle odst. 2 tohoto ustanovení se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.
Podle §106 odst. 1 se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné natolik objektivně vyjádřit v penězích, že lze právo na její náhradu uplatnit u soudu. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obdobně stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované tamtéž pod č. 3/1984, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, publikovaný pod C 3730 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále též jen „Soubor“, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, Soubor C 2445, a také žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 551/2005). Zároveň platí, že subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve než doba objektivní, neboť poškozený se nemůže dozvědět o škodě, která nevznikla.
Z toho je zřejmé, že odvolací soud posoudil otázku promlčení práva na náhradu škody nesprávně, resp. počátek běhu subjektivní promlčecí doby určil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Promlčení se týká nároku na náhradu nákladů vynaložených zbytečně v souvislosti se stavbou na cizím pozemku. Po dobu, kdy trvá souhlas vlastníka se stavbou, nepředstavují náklady vynaložené na stavbu (tedy i na projektovou dokumentaci k ní) škodu, neboť mají svůj účel a neznamenají snížení majetkového stavu stavebníka. Je-li ovšem souhlas odvolán, pozbývá stavebník oprávnění užívat pozemek ke stavbě a stavět na něm. Tím okamžikem se náklady vynaložené na účel, který již není podložen příslušným oprávněním, stávají zbytečnými, neboť stavebník za ně neobdrží očekávanou protihodnotu, a v tomto okamžiku mu vzniká škoda. O vzniku této újmy se dozví okamžikem, kdy se dozví o negativním stanovisku vlastníka pozemku. Právní moc rozsudku, jímž stavebníkovi byla uložena povinnost pozemek vyklidit, je z tohoto pohledu bez významu, neboť jen definitivně stvrzuje uspořádání vztahu vyvolaného stavbou na cizím pozemku. Odvolací soud tedy svůj závěr o nepromlčení dílčího nároku na náhradu škody odvinul od nesprávné úvahy o počátku běhu subjektivní promlčecí doby, která počala běžet dříve. Z ničeho nevyplývá, že by nesouhlas vlastníka se zastavěním pozemku musel být podložen žalobou na vyklizení, resp. pravomocným rozsudkem vyhovujícím takové žalobě. I kdyby znalost žalobce o vzniku byla vztahována k datu podání žaloby na vyklizení, jak uvažoval soud prvního stupně, byla by námitka promlčení opodstatněná. Tím spíše pak v situaci, kdy žalovaná projevila negativní stanovisko ještě dříve, tj. v průběhu stavebního řízení.
Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout [§243d písm. b) o. s. ř.], změnil dovolací soud napadené rozhodnutí v měnícím výroku o platební povinnosti žalované v částce 85.000 Kč s úrokem z prodlení tak, že v tomto rozsahu se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 2 a §142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela úspěšné žalované bylo vůči neúspěšnému žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení sestávající z odměny advokáta za sedm úkonů právní služby po 10.820 Kč (převzetí a příprava zastoupení, včetně porady s klientem, sepis vyjádření k žalobě ze dne 28. 8. 2017, účast při jednání soudu dne 25. 1. 2018 a 12. 4. 2018, sepis závěrečného vyjádření ze dne 11. 5. 2018, vyjádření k odvolání, účast při jednání soudu dne 27. 11. 2018) z tarifní hodnoty 627.879 Kč podle §6 odst. 1, §7 a §8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), spolu s náhradou hotových výdajů za sedm úkonů právní služby po 300 Kč podle §13 advokátního tarifu (celkem 77.840 Kč). Po připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21% podle §137 odst. 3 o. s. ř. činí po zaokrouhlení celková odměna advokáta 94.187 Kč. Tuto částku je žalobce povinen zaplatit k rukám zástupce žalované podle §149 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Žalobce je dále povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z dovolání ve výši 7.000 Kč a z odměny advokáta za jeden úkon v dovolacím řízení (podání dovolání) ve výši 4.500 Kč z tarifní hodnoty 85.000 Kč, což spolu s náhradou hotových výdajů za tento úkon právní služby ve výši 300 Kč podle §13 advokátního tarifu činí 4.800 Kč, po připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21% je pak celková odměna 5.808 Kč. Výslednou částku 12.808 Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám zástupce žalované podle §149 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon.
V Brně dne 30. 1. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu