ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1910.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 1910/2019-308
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: R. B. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Martinou Čejkovou, advokátkou se sídlem Václavské náměstí 828/23, 110 00 Praha 1, proti žalované: Česká kancelář pojistitelů , IČO 70099618, se sídlem Milevská 2095/5, 140 00 Praha 4, zastoupená Generali Českou pojišťovnou a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, o 154 257 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 25 C 294/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, č. j. 11 Co 340/2018-276, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. 7. 2018, č. j. 25 C 294/2016-209, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 102 161 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 52 096 Kč s příslušenstvím, a částky 6 674 Kč žalobu zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek z žaloby. Soud takto rozhodl o nároku žalobce na doplatek náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (renty), kterou mu žalovaná vyplácela jako pojistitel vozidla, jímž byla žalobci způsobena škoda na zdraví při dopravní nehodě, k níž došlo dne 11. 5. 1989.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2019, č. j. 11 Co 340/2018-276, rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadené části zamítavého výroku tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 6 830 Kč s příslušenstvím a kapitalizovaný úrok v částce 962,60 Kč, ve zbývající části v napadeném rozsahu zamítavý výrok potvrdil, stejně jako výrok vyhovující, rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, změnil výrok o povinnosti zaplatit soudní poplatek pouze ve výši, jinak jej potvrdil a zrušil výrok o náhradě nákladů řízení vzniklých státu a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozhodl tak poté, kdy shledal částečně důvodným odvolání žalobce, kterým byl zamítavý výrok napaden pouze co do částek 41 414 Kč s příslušenstvím a 6 674 Kč, neboť soud prvního stupně nesprávně stanovil výši valorizované náhrady za ztrátu na výdělku; odvolání žalované důvodným neshledal.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku, jež dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Jde o otázku, zda při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v obdobích, kdy byl dovolatel v pracovní neschopnosti z důvodu obecného onemocnění nesouvisejícího se zraněním utrpěným při dopravní nehodě ze dne 11. 5. 1989, je třeba vypočtený fiktivní výdělek připočítat k hrubé mzdě a nikoliv mzdě čisté, jak nesprávně stanovil odvolací soud. Dovolatel rekapituluje průběh soudního řízení a soudu vytýká nesprávný výpočet výše náhrady za ztrátu na výdělku v obdobích, kdy byl v pracovní neschopnosti z důvodu obecného onemocnění. Pochybení dle dovolatele spočívá v tom, že soud fiktivní výdělek za tato období připočetl ke mzdě čisté, ačkoli jej měl připočítat ke mzdě hrubé. Tím dospěl k nesprávnému výsledku, kterým byl žalobce zkrácen na svém právu, neboť mu bylo přiznáno o 4 123 Kč méně. Dovoláním žalobce napadl i nákladový výrok a výrok, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek z žaloby. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadené části.
Podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále jen „Soubor“ C 2236, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019).
Z obsahu dovolání se podává, že rozsudek odvolacího soudu byl napaden v rozsahu, v němž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně (dovolatel sice uvádí, že napadá měnící výrok, který cituje včetně částek, v nichž mu bylo tímto výrokem vyhověno, avšak z celého obsahu dovolání plyne, že proti přisouzení těchto částek nebrojí). Žalobce odvoláním napadl výrok, jímž byla žaloba zamítnuta v částce 52 096 Kč, pouze co do částky 41 414 Kč (k příslušenství se nepřihlíží) a dále i co do nepřiznaného kapitalizovaného úroku v částce 6 674 Kč. Již v řízení před odvolacím soudem tak bylo předmětem rozhodování peněžité plnění v částce 48 088 Kč. Jestliže pak odvolací soud zamítavý výrok částečně změnil tak, že žalobě v částkách 6 830 Kč a 962,60 Kč vyhověl, zůstal nárok žalobce neuspokojen pouze v celkové částce 40 295,40 Kč. Tato částka (byť by ji požadoval přiznat celou) nepřevyšuje limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., navíc z obsahu v tomto směru neurčitě formulovaného dovolání lze dovodit, že dovolatel činí předmětem dovolacího řízení pouze částku 4 123 Kč, jež rovněž zjevně nedosahuje zákonného limitu. Dovolání žalobce v rozsahu, v němž napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, je proto nepřípustné.
Napadl-li dovolatel výslovně výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení a výrok, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek, není jeho dovolání proti těmto výrokům subjektivně přípustné [§243b, 218 písm. b) o. s. ř.], neboť jimi nebyla žalobci uložena žádná povinnost. Dovolateli tak ve smyslu ustálené judikatury nevznikla žádná újma (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, Soubor C 154).
Dovolání proti nákladovému výroku pak není ani objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z uvedených důvodů je dovolání žalobce nepřípustné, a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 9. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu