ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2600.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2600/2020-346
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: K. Č. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený advokátem JUDr. Richardem Fantou, sídlem Mojmírovců 1002/42, Ostrava, proti žalovanému: statutární město Ostrava - městský obvod Slezská Ostrava , se sídlem úřadu Těšínská 138/35, Ostrava - Slezská Ostrava, IČO 00845451, o 500.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 101/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2020, č. j. 71 Co 337/2019-263, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dovolání žalobce proti rozsudku ze dne 15. 1. 2020, č. j. 71 Co 337/2019-263, kterým Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek ze dne 21. 6. 2019, č. j. 32 C 101/2018-161, jímž Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu na zaplacení 500.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na řešení otázek vymezených v dovolání.
Ve sporu o náhradu nemajetkové újmy odůvodněné podle žaloby tím, že žalovaný vlastník domu, v němž žalobce užíval byt, nezajistil dne 11. 6. 2014 a po dobu následující do 3. 1. 2017 funkčnost zvonku k jeho bytu, porušil tak povinnosti pronajímatele, čímž žalobci přivodil újmu na zdraví a zasáhl do jeho osobnostních práv (zejména práva na ochranu zdraví, lidské důstojnosti a soukromí, neboť se k němu nemohli včas dostat pracovníci záchranné lékařské služby), dovodil odvolací soud, že žalovaný sice po celou rozhodnou dobu nezajistil funkčnost zvonků, což mohlo dne 11. 6. 2014 vést k prodlevě s přístupem rychlé záchranné služby k žalobci, avšak občasná nefunkčnost zvonku nepředstavuje neoprávněný zásah takové intenzity, aby byl způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Ten sice trpěl vážnými zdravotními problémy, což jej mohlo naplnit obavami z komplikací při příštích obtížích, k nim však nedošlo ani v předmětný den, ani při jiných zásazích. Občasná nefunkčnost zařízení umožňujícího vstup do domu, kterou žalovaný po nahlášení vždy řešil, proto neznamenala neoprávněný zásah, jemuž by žalobce nebyl schopen čelit (ostatně problémy tohoto druhu ohlásil pronajímateli až v roce 2017), a jenž by vykazoval nepřípustnou intenzitu (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 156/99, podle nějž ne každé porušení právní povinnosti znamená automaticky zásah do osobnostních práv).
Dovolatelem vymezená otázka „zda je soud povinen se při tvrzeném zásahu do osobnostních práv zabývat rozsahem možného ohrožení těchto práv za situace, kdy nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nečinností žalovaného a rozsahem poškození životně důležitého orgánu, ale z dokazování plyne, že hrozil potenciální zásah do tělesné integrity v podobě zhoršení zdravotního stavu“, je zcela obecná a odvolací soud v tomto směru postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, podle níž předpokladem povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu, přičemž tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je pak zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 365/2019, či ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4084/2019). Nedošlo-li k neoprávněnému zásahu, jak v daném sporu dovodil odvolací soud, tedy nebyl-li dán tento výchozí předpoklad vzniku nároku na kompenzaci nemajetkové újmy, pak je již zbytečné se zabývat otázkou rozsahu možného ohrožení zhoršením zdravotního stavu, neboť řešení otázky upínající se k povaze a rozsahu potenciální újmy se již nemůže projevit ve výsledném řešení sporu - zamítavé rozhodnutí obstojí právě již s ohledem na závěr o absenci neoprávněného zásahu (k tomu více viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 371/2015).
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, „z jakých důkazů musí soud vycházet při konstatování zásahu do osobnostních práv“, rozvinutá dále podotázkami, zda byla objektivně zjištěna intenzita zásahu do osobnostních práv, zda byl objektivně posouzen skutkový stav z hlediska možných následků zdravotních komplikací, případně zda neměl být soudem prvního stupně proveden důkaz znaleckým posudkem stran možného zhoršení stavu žalobce, případně nepochybil-li tento soud, nezajistil-li dostatečné podklady pro rozhodnutí. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1195/2009, či ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3316/2019, a další rozhodnutí v těchto usneseních odkazovaná), že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona, stejně jako otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5387/2016). V občanském soudním řízení mohou ve smyslu §125 o. s. ř. za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Zákon přitom zásadně nepředepisuje, jakým důkazním prostředkem má být určitá skutečnost prokázána; děje se tak pouze výjimečně a vždy jenom na základě výslovného ustanovení zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 687/10, publikovaný pod č. 153/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Obecná úprava důkazních prostředků v §127 o. s. ř., absence jakékoliv speciální regulace pro spory o ochranu osobnosti i mnohotvárnost osobnostních práv, a tím dané značně široké spektrum myslitelných zásahů, jednoznačně poukazují na to, že okruh potřebných či vhodných důkazních prostředků nelze jak z právních, tak i faktických důvodů obecně a jednoznačně stanovovat. Řešení dané otázky (respektive to, že v souladu se zákonem i logikou věci nelze kategoricky stanovit jednoznačný výčet potřebných důkazních prostředků) je tedy zcela zřejmé, proto není namístě, aby z ní Nejvyšší soud dovozoval přípustnost podaného dovolání.
Navazující podotázky, jimiž se dovolatel v podstatě dožaduje, aby Nejvyšší soud přehodnotil správnost zjištění týkajících se zásahu do osobnostních práv a možných zdravotních komplikací žalobce a aby posoudil, zda soud prvního stupně neměl povinnost provést dokazování znaleckým posudkem ohledně rizikovosti cesty žalobce ke vchodovým dveřím a zda nedošlo k pochybení nezajištěním dostatečných podkladů pro rozhodnutí, pak ve své podstatě nemají povahu právních otázek ve smyslu §237 o. s. ř. Není jimi totiž poukazováno na problematický výklad či aplikaci hmotněprávních či procesních právních norem odpovídající podmínkám tohoto ustanovení, nýbrž představují požadavek na revizi správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu a přezkum procesního postupu soudu prvního stupně. Nejvyšší soud přitom může přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu v mezích řádně uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení (viz §241a odst. 1 a 2 o. s. ř.), je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, jež není oprávněn přezkoumávat, a k eventuálním vadám řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí ve věci v zásadě přihlíží jen u přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 o. s. ř.). Zmíněné otázky se tedy míjejí s požadavky na přípustnost dovolání, i se zákonem daným zaměřením dovolacího přezkumu na správnost právních úvah odvolacího soudu.
Dovolatelem položené otázky, stejně jako další argumentace obsažená v dovolání polemizující se správností skutkových závěrů a procesního postupu a mylně operující s premisou, že odvolací soud měl za to, že do osobnostních práv žalobce bylo neoprávněně zasaženo, ač takový závěr není v odůvodnění napadeného rozhodnutí obsažen, tedy neumožňují dospět k závěru o přípustnosti podaného dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný požádat o jeho soudní výkon.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu