ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2685.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2685/2020-100
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Ředitelství silnic a dálnic ČR , IČO 65993390, se sídlem Na Pankráci 546/56, 145 05 Praha 4, zastoupená Mgr. Martinem Hejzlarem, advokátem se sídlem Náplavní 2013/1, 120 00 Praha 2, proti žalované: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Nové Město, 110 00 Praha 1, zastoupená Mgr. Jurajem Koprdou, advokátem se sídlem Konopišťská 1153/6, 100 00 Praha, o 450 906,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 93/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2019, č. j. 72 Co 331/2019-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12 632 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Juraje Koprdy.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 72 Co 331/2019-70, potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 12. 2018, č. j. 30 C 93/2017-38, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení 450 906,30 Kč s příslušenstvím, změnil jej v nákladovém výroku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 7. 7. 2014 došlo na dálnici D 11 k dopravní nehodě, kterou zavinil řidič nákladního vozidla pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem u žalované tak, že vyjel vpravo mimo vozovku, najel na ocelová svodidla a narazil do hlásky SOS, které poškodil. Žalobkyně zaplatila za opravu svodidel 119 109 Kč a hlásky SOS 775 404,30 Kč. Žalovaná jí pojistné plnění poskytla, snížila je však o 6 023 Kč v případě svodidel a o 444 883,30 Kč v případě hlásky SOS (z důvodu amortizace), přičemž zaplacení těchto částek se žalobkyně v řízení domáhala. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně, který věc posoudil podle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., ve spojení s §620 odst. 1, §626, §629 odst. 1 a §635 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a shledal důvodnou námitku promlčení. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu odvolací soud uzavřel, že právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti nelze podle §635 odst. 2 o. z. uplatnit u soudu později než právo na náhradu škody, na kterou se pojištění vztahuje. Proto promlčecí lhůta podle §626 o. z., jež začala žalobkyni běžet dne 8. 7. 2015 (rok po pojistné události), skončila podle §635 odst. 2 o. z. uplynutím promlčecí lhůty, jež běžela žalobkyni vůči škůdci, tedy uplynutím tří let od doby, kdy se žalobkyně z relace o dopravní nehodě ze dne 7. 7. 2014 o škodě dozvěděla. Žaloba, podaná dne 31. 7. 2017, byla proto uplatněna po marném uplynutí promlčecí lhůty.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že otázka promlčení nároku za daných skutkových okolností dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Namítá, že promlčecí lhůta u práva na pojistné plnění počne ve smyslu §626 o. z. běžet 1 rok od pojistné události a ve spojení s obecnou 3letou promlčecí lhůtou ve smyslu §629 o. z. běží 4 roky. Pokud tedy pojistná událost nastala dne 7. 7. 2014, a žaloba byla podána dne 31. 7. 2017, byla žaloba podána před marným uplynutím promlčecí lhůty. Poukázala rovněž na to, že pouze na základě relace o dopravní nehodě nebyla schopna zcela objektivně vyčíslit škodu, postavit najisto její vznik a rozsah, ani osobu za ni odpovědnou. V den nehody nedisponovala informací, kdo je vlastníkem a provozovatelem vozidla či zda existuje nějaká další skutečnost, která by mohla mít vliv na vznik a průběh dopravní nehody. V tomto směru odkázala na několik rozhodnutí odvolacích soudů, které ve skutkově zcela totožných věcech rozhodly obdobně. Vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, odvíjí dovolatelka ode dne, kdy jí žalovaná potvrdila existenci platné pojistné smlouvy na vozidlo, které nehodu způsobilo, k čemuž mělo dojít 31. 7. 2017, a zdůraznila, že jako organizace spravující státní majetek po ní nelze požadovat, aby uplatnila nárok, který není podložen příslušnými doklady. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu projednání.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné.
Žalobkyní předestřená dovolací námitka výkladu §635 odst. 2 o. z. nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť se nejedná o otázku dosud judikatorně neřešenou. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, publikovaném pod č. 68/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , vysvětlil, že účelem ustanovení §635 odst. 2 o. z. je sjednocení konce promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Má zamezit situacím, kdy může poškozený vymáhat pojistné plnění po pojišťovně, i když je nárok vůči poškozenému promlčen. Z toho vyplývá, že závazek z pojištění odpovědnosti má akcesorickou povahu k povinnosti pojištěného nahradit vzniklou újmu, která je tudíž předpokladem vzniku práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Opačná situace by zjevně odporovala zásadě zákazu obohacení z pojištění a koncepci pojistného zájmu zakotvené v §2761 o. z. Právo na pojistné plnění se tak může promlčet dříve, než uplyne promlčecí lhůta stanovená v §626 a §629 o. z., a to uplynutím subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody. Proto se soud při posouzení námitky promlčení pojistného plnění z pojištění odpovědnosti musí zabývat všemi okolnostmi rozhodnými pro její posouzení, tedy nejen z hlediska promlčecí lhůty podle §626 o. z., ale i z hlediska počátku a běhu subjektivní promlčecí lhůty podle §620 o. z., jež běží poškozenému vůči škůdci (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4303/2019).
Ve smyslu uvedených judikatorních závěrů odvolací soud postupoval, neboť uzavřel, že promlčecí lhůta podle §626 o. z. začala žalobkyni běžet rok po pojistné události a uplynula by dnem 8. 7. 2018. Současně však jí od 8. 7. 2014 běžela subjektivní promlčecí lhůta na náhradu škody vůči škůdci, jež uplynula dne 8. 7. 2017, kdy došlo podle §635 odst. 2 o. z. i k promlčení práva na pojistné plnění z odpovědnosti za škodu vůči žalované, neboť do té doby žalobkyně žalobu u soudu nepodala. Sluší se doplnit, že s ohledem na §605 odst. 2 o. z. začaly lhůty běžet již 7. 7. 2014 a skončily uplynutím dne 7. 7. 2017, takže od 8. 7. 2017 byl nárok promlčen.
Spojuje-li dovolatelka vědomost o osobě povinné k náhradě újmy až s oznámením pojistné události, kdy jí žalovaná potvrdila existenci platné pojistné smlouvy, pak přehlíží, že podle dosavadní judikatury, která je přiměřeně použitelná i k výkladu počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty podle §620 o. z., se poškozený o škodě dozví, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah, přičemž není třeba, aby znal výši škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1168 a č. C 2445, dále jen „Soubor“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010). Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení této osoby, a proto lze po poškozeném požadovat, aby nárok u soudu uplatnil, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, Soubor C 4273, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4311/2010). Navíc ustanovení §620 o. z. je třeba vykládat ve smyslu §619 o. z., což znamená, že vědomost o škodě je dána i tehdy, jestliže nositel práva, jehož promlčení je posuzováno (poškozený), o rozhodných okolnostech vědět měl a mohl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019). V projednávané věci tuto vědomost žalobkyně získala (nebo ji získat měla a mohla) již z Potvrzení o účasti na dopravní nehodě a z Relace o dopravní nehodě ze dne 7. 7. 2014, ve kterých je označen viník dopravní nehody (pojistitelka nákladního automobilu), rozsah i přibližná výše škody. Závěru odvolacího soudu o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty na náhradu škody proti škůdci tak nelze ničeho vytknout.
Námitka, že žalovaná je organizací spravující státní majetek, a proto nemůže uplatňovat nárok, jenž není podložen listinnými důkazy, není důvodná, neboť uvedená pravidla pro počátek a běh promlčecí lhůty platí pro všechny subjekty uplatňující nárok na náhradu újmy, stát nevyjímaje. Lze dodat, že podle vlastního vyjádření potvrdila žalovaná žalobkyni existenci pojistné smlouvy na škodící vozidlo 31. 7. 2014, přesná výše škody jí byla známa z faktur ke dni 31. 10. 2014 za opravu svodidel a 11. 12. 2014 za opravu hlásky SOS. Po dobu následujících více než dvou let jí tak nic nebránilo v tom, aby jednala s péčí řádného hospodáře a nárok proti žalované uplatnila včas.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je tedy z hlediska dovolatelkou vznesených právních námitek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejedná se o otázku dosud neřešenou.
Napadá-li dovolatelka výslovně všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i výroky o náhradě nákladů řízení, pak proti nim není dovolání objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu