ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3539.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3539/2020-788
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: J. P. , narozený XY, bytem XY, zastoupený advokátkou JUDr. Martou Ustrnulovou, se sídlem Husitská 344/63, Praha 3, proti žalovaným: 1 . Urocentrum Praha s. r. o. , se sídlem Karlovo nám. 319/3, Praha 2, IČO 27124681, zastoupená advokátem JUDr. Janem Machem, se sídlem Vodičkova 33, Praha 1, 2. Z. V., narozený XY, bytem XY, zastoupený advokátem Mgr. Tomášem Voldánem, se sídlem Haštalská 760/27, Praha 1, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 103/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2020, č. j. 14 Co 167/2020-745, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit 1. žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.616 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám advokáta JUDr. Jana Macha.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, č. j. 14 Co 167/2020-745, potvrdil částečný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 12. 2019, č. j. 41 C 103/2012-679, jímž byla zamítnuta žaloba v části, jíž se žalobce po první žalované domáhal zaplacení částky 250.000 Kč s příslušenstvím; bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovanou. Požadovaná částka představuje náhradu za ztížení společenského uplatnění v důsledku úzkostně depresivní reakce na jednání 2. žalovaného, lékaře v postavení zaměstnance 1. žalované. Druhý žalovaný sdělil žalobci úmyslně chybnou diagnózu zhoubný nádor močového měchýře, zdůrazňoval fatálnost takovéto diagnózy, dlouhodobě žalobce v tomto stavu udržoval a za údajnou nadstandardní injekční léčbu z něj vylákal částku 30.000 Kč, zatímco mu v době od 1. 12. 2005 do 3. 1. 2006 celkem čtyřikrát aplikoval nezjištěnou látku, patrně vitamín B12 (aniž byl tento způsob léčby zaznamenán do zdravotní karty žalobce). Za toto jednání byl 2. žalovaný rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 6. 2010, č. j. 2 T 34/2009-538, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010, č. j. 5 To 449/2010-603, shledán vinným trestnými činy podvodu a poškozování cizích práv. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že se ze strany 2. žalovaného jednalo o tzv. exces z činnosti lékaře, takže podle §420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného v době popsaného jednání (dále též jen „obč. zák.“), 1. žalovaná neodpovídá za škodu způsobenou 2. žalovaným, byť byla jeho zaměstnavatelkou. Chybí totiž místní, časový a zejména věcný vztah činnosti, jíž byla škoda způsobena, k činnosti zaměstnavatele, přičemž je zřejmé, že 2. žalovaný jako použitá osoba nesledoval plnění pracovních povinností, nýbrž pouze uspokojování svých zájmů; soud v tomto odkázal na stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to rozsudek ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1148/2002, publikovaný pod C 1724 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), usnesení ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 482/2005, Soubor C 3728, rozsudek ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, Soubor C 4022, a usnesení ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2699/2010, Soubor C 10128). Náplní práce 2. žalovaného v pracovním poměru u 1. žalované bylo vykonávat odbornou léčebnou činnost v rámci kvalifikace plně erudovaného urologa, zatímco inkriminované jednání se zjevně vymykalo činnosti 1. žalované směřující k poskytování specializované zdravotní péče a nebylo prováděno v jejím zájmu. Za takové excesivní jednání 2. žalovaného tedy 1. žalovaná neodpovídá. První žalovaná přitom neporušila prevenční povinnosti ve smyslu §415 obč. zák., neboť nemohla vědět, že 2. žalovaný (navíc s žalobcem v přátelském vztahu) se vůči němu dopustí úmyslného trestného činu. V rámci zavedené praxe na daném pracovišti neměla 1. žalovaná možnost odhalit počínání samostatného lékaře, urologa způsobilého vykonávat své povolání bez odborného dohledu, jenž žalobce přímo vyzval, aby o léčbě neinformoval jiného lékaře daného pracoviště.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř, neboť rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, jež doposud nebyla v rozhodnutích dovolacího soudu řešena, a to, že neměl být vydán částečný rozsudek, jelikož jím jsou jeho práva na vymáhání náhrady oslabena. Žalobce napadené rozhodnutí označil za překvapivé, neboť jej omezuje v uplatňování jeho práv v souvislosti se zjištěným poškozením zdraví (tj. v tom, aby mohl náhradu vymáhat i po 1. žalované). Překvapivost rozhodnutí podle něj zakládá i to, že se odvolací soud nevypořádal se všemi zjištěními a že nebylo náležitě zohledněno, že nesporně došlo k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobce. Dovolatel dále vytkl odvolacímu soudu, že se nezabýval rozborem činnosti 1. žalované, uplatněním úkonů provedených v rámci poskytnuté léčby u pojišťovny a zjištěními o zdravotním stavu žalobce. Byť odvolací soud odkázal na stanovisko sp. zn. Cpj 87/70, v rozporu se závěry v něm vyslovenými se přiklonil k paušálnímu závěru, že každá činnost pracovníka, jež je trestným činem, vybočuje z mezí plnění služebních povinností. Rovněž další odvolacím soudem odkazovaná judikatura, stejně jako rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 690/2013, podle žalobce podporuje spíše jím zastávané stanovisko, že o exces nešlo. V daném případě se nejednalo o výlučné upokojování potřeb či zájmů 2. žalovaného, nýbrž o poskytování komplexní zdravotní péče, kterou prováděli oba žalovaní. Byla to přitom 1. žalovaná, kdo účtoval prováděná vyšetření pojišťovně, aniž by se zabývala tím, zda proběhly další úkony nezbytné ke stanovení diagnózy, přičemž bylo znalecky doloženo, že daný postup nebyl lege artis a že při podezření na nádor je třeba provést kontrolní cystoskopické vyšetření, což se ovšem nestalo. Druhý žalovaný poskytoval péči jako zaměstnanec, objektivní odpovědnost tak tíží 1. žalovanou. Zatímco 2. žalovaný jednal úmyslně, ze strany 1. žalované šlo o nevědomou nedbalost, neboť mohla a měla vědět, že dojde ke škodě na zdraví, pokud nebudou provedeny další potřebné úkony k vyloučení podezření na karcinom. Žalobce dále zpochybnil též správnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila argumentaci žalobce a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Byť dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na otázce, kterou Nejvyšší doposud neřešil, náležitě ji neformuluje. Výtka nesprávnosti vydání částečného rozsudku v dané věci nepoukazuje na spornou otázku výkladu procesního práva, k němuž by se měl Nejvyšší soud po právní stránce vyslovit, ale je pouhým nesouhlasem se soudy zvoleným postupem podle §152 odst. 2 o. s. ř. v konkrétní řešené věci. Je tedy uplatňována vada řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí, k níž však dovolací soud může přihlédnout jen tehdy, je-li jinak dovolání přípustné (viz §241a odst. 2 o. s. ř.), což není tento případ. Ostatně vydání částečného rozsudku je na volné úvaze soudu o účelnosti tohoto kroku z hlediska zásady rychlosti a hospodárnosti řízení (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1737/2001), jež se v dané věci nejeví nepřiměřenou. Soud prvního stupně logicky odůvodnil, proč vzhledem k nedostatku pasivní věcné legitimace 1. žalované ve sporu není nutné vést vůči ní další řízení, v němž se bude řešit především povaha a rozsah trvalých zdravotních následků žalobce. Poukazuje-li dovolatel na tím způsobené zhoršení vymahatelnosti jeho nároku, lze dodat, že z dovolání není zřejmé, jak by vydání jednoho rozhodnutí současně ve vztahu k oběma žalovaným, tj. rozhodnutí ve stejné době, bylo v tomto směru žalobci ku prospěchu (viz též §420 odst. 2 věta druhá obč. zák.); není to totiž procesní postup vydání částečného rozsudku, nýbrž sám hmotněprávní závěr ve věci, že 1. žalovaná za škodu neodpovídá, co připravuje žalobce o možnost vymoci náhradu od této žalované.
Označuje-li žalobce rozhodnutí za překvapivé, pak tím opět míří spíše k vadě řízení ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř.; taková námitka není způsobilá samostatně založit přípustnost dovolání. Žalobce tuto výtku navíc spojuje s blíže nespecifikovaným omezováním uplatňování práv a zhoršením vymahatelnosti jeho práva, aniž by však bylo zřejmé, v čem konkrétně spatřuje procesní pochybení soudů. Lze připomenout, že za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, rozsudek Nejvyššího soudu 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2477/2018), na což však žalobce nepoukazuje. Zmiňuje-li dále v této souvislosti pochybení při hodnocení důkazů, dovolatel přehlíží, že Nejvyšší soud není soud nalézací a nepřísluší mu přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů (opomenutí důkazů či jiné závažné procesní pochybení v rámci zjišťování rozhodných skutečností žalobce ani netvrdí).
Ani poukaz dovolatele na rozpornost závěrů odvolacího soudu o excesu v jednání 2. žalovaného, nepřičitatelném 1. žalované, s judikaturou Nejvyššího soudu citovanou odvolacím soudem, jakož i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 690/2013, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Žalobce ve své polemice vychází bez dalšího z hodnocení komplexní léčby, jež mu byla poskytována ve zdravotnickém zařízení 1. žalované, zejména pak z nedostatečnosti provedených vyšetření a postupu non lege artis při podezření na karcinom močového měchýře, čímž v podstatě konstruuje otázku, na níž napadené rozhodnutí nespočívá. Předmětem řízení je totiž náhrada za ztížení společenského uplatnění způsobeného poruchou přizpůsobení v důsledku úzkostně depresivní reakce, k jejímuž rozvoji mělo podle žalobních tvrzení dojít v důsledku úmyslně nesprávné diagnózy ze strany 2. žalovaného a její údajné léčby. Tato újma na zdraví žalobce tedy neměla být způsobena nedostatečností či pochybeními při standardním vyšetřovacím a léčebném postupu nebo opožděnou diagnostikou. Ostatně ani v dovolání žalobce neuvádí, že by snad příčinou vzniku projednávané újmy na jeho zdraví (poruchy přizpůsobení) mělo být neprovedení dalších vyšetření či jiné úkony ze strany 1. žalované, pouze zasazuje protiprávní jednání 2. žalovaného do kontrapozice vůči řádnému postupu při diagnostice a léčbě karcinomu močového měchýře (jímž ovšem žalobce netrpěl, takže jeho léčba nemohla být zanedbána). Úvahy odvolacího soudu hodnotící počínání 2. žalovaného jako exces z plnění pracovních úkolů pro 1. žalovanou, se tedy zakládají na posouzení povahy jednání, jímž měla být způsobena tvrzená újma žalobci, nikoli na posouzení dalších činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče 2. žalovaným. Jinými slovy, nemělo-li být neprovedení dalších diagnostických a léčebných úkonů příčinou posuzované újmy na zdraví žalobce, pak je již zbytečné se zabývat otázkou přičitatelnosti těchto úkonů 1. žalované, neboť řešení této otázky se nemůže projevit ve výsledném řešení sporu, a nejedná se tak o otázku, na níž by napadené rozhodnutí záviselo (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3880/2019). Vyslovené závěry k excesu 2. žalovaného z činnosti 1. žalované pak odpovídají citované judikatuře Nejvyššího soudu. K jednání lékaře či zdravotnického personálu, které zcela vybočí z podstaty činnosti poskytovatele zdravotní péče, lze navíc připomenout judikaturu řešící jako exces úmyslné podání smrtící dávky heparinu (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1085/2011, Soubor C 13337, či usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2733/19). Vražda pacienta sice není následkem srovnatelným s újmou dovolatele v této věci, případy se však shodují povahou počínání škůdce, který pod pláštíkem úkonů zdravotní péče pacientovi naopak škodí, čímž porušuje všechna myslitelná pravidla medicínských přístupů, a ocitá se tak naprosto mimo rámec plnění úkolů zaměstnavatele i sledování jeho zájmů. Tvrzení dovolatele, že odvolací soud vyšel z paušalizující úvahy, že je-li jednání zaměstnance trestným činem, musí nutně vybočovat z mezí pracovních povinností, je zavádějící, neboť takovýto závěr v napadeném rozhodnutí vysloven nebyl. Zmínka o objektivní odpovědnosti 1. žalované pak postrádá bližší objasnění a neodpovídá zákonu, který pro danou činnost objektivní odpovědnost nekonstruuje.
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani výtky žalobce poukazující na to, že 1. žalovaná měla a mohla vědět, že dojde ke škodě na zdraví. Žalobce tyto své výhrady nejen nepropojuje s otázkou ve smyslu §237 o. s. ř., ale především jimi konstruuje své vlastní závěry o skutkovém stavu, vymykající se skutkovým zjištěním nalézacích soudů nepodléhajícím dovolacímu přezkumu.
Jelikož ze všech těchto důvodů není dovolání proti rozhodnutí ve věci samé podle §237 o. s. ř. přípustné a přípustnost proti samostatně zpochybněnému rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. v plném rozsahu odmítl.
Žalobce se domáhal odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již o tomto návrhu dovolatele samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl o samotném dovolání ve lhůtě přiměřené pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 245/2020).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon (exekuci).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu