ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.369.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 369/2019-607
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: D. K., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou se sídlem Teslova 1125, 702 00 Ostrava, proti žalovaným: 1. Fakultní nemocnice Ostrava, IČO 00843989, se sídlem 17. listopadu 1790/5, 708 52 Ostrava-Poruba, a 2. Zdravotnická záchranná služba Moravskoslezského kraje, příspěvková organizace, IČO 48804525, se sídlem Výškovická 2995/40, 700 30 Ostrava-Zábřeh, zastoupená JUDr. Hanou Zawislakovou, advokátkou se sídlem Veleslavínova 371/19, 746 01 Opava, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaných: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy 9 376 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 38/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2018, č. j. 1 Co 50/2017-564, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 12. 2015, č. j. 23 C 38/2011-388, zastavil řízení vůči 1. žalované co do částky 4 688 000 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu, aby každé ze žalovaných byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 4 688 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 1 Co 50/2017-564, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 23. 8. 2003 došlo k dopravní nehodě, při níž zemřel syn žalobkyně. Bezprostřední příčinou jeho smrti bylo roztržení hrudní srdečnice (aorty), které vyvolalo smrt vykrvácením do pohrudniční dutiny během nejdéle dvou minut, avšak utrpěl i další smrtelná zranění (sériovou zlomeninu žeber a hrudní kosti, roztržení bránice, jater a sleziny, vše s krvácením do dutiny břišní), jež odpovídají nárazu vozidla v rychlosti 114 km/hod do pevné překážky (stromu), v jehož důsledku došlo ke katapultování nepřipoutaného těla proti vnitřnímu vybavení vozidla. Zdravotní péče byla poskytnuta v souladu s tehdy dostupnými poznatky lékařské vědy, avšak s ohledem na mnohočetná poranění neslučitelná se životem resuscitační ani bezprostřední lékařská intenzivní péče nemohla vést k záchraně jeho života. Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy, mimo jiné i vůči 1. žalované, u soudu v roce 2005, přičemž v průběhu řízení zaujímala takový procesní postoj, který vedl k odmítnutí žaloby. V návaznosti na to podala žalobu na náhradu škody, způsobené jí odmítnutím žaloby, proti A. B. Tato žaloba byla pravomocně zamítnuta se závěrem, že B. sice porušila povinnosti advokáta, avšak žalobkyni tím škoda nevznikla, neboť by v řízení nemohla být úspěšná vzhledem k prokázané skutečnosti, že zaměstnanci žalovaných se nedopustili žádného pochybení, zdravotní péče byla poskytnuta v souladu s poznatky lékařské vědy a příčinou smrti syna žalobkyně byla zranění neslučitelná se životem. Žalobkyně rovněž podala několik trestních oznámení, jež policie prošetřila se závěrem, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví ani nedovoleného nakládání s tkáněmi a orgány. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že došlo k promlčení nároku podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích mohlo být vykonáno již následujícího dne po úmrtí syna, tj. 24. 8. 2003, přičemž žalobu proti 1. žalované podala žalobkyně dne 28. 12. 2007 a proti 2. žalované až dne 23. 7. 2014. Soud rovněž nepovažoval námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy, neboť nebyla vznesena primárně za účelem poškození žalobkyně a za situace, kdy v řízení proti advokátce, v němž byl nárok žalobkyně meritorně projednán, vyšlo najevo, že příčinou úmrtí syna žalobkyně byla zranění neslučitelná se životem, nikoliv postup lékařů při poskytování lékařské péče, nelze uvažovat o zániku nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby jako o nepřiměřeně tvrdém postihu žalobkyně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení námitky promlčení a její rozpornosti s dobrými mravy v řízení zahájeném v době, kdy se zásadně měnila judikatura Nejvyššího soudu. Namítá, že k úmrtí jejího syna i k podání žaloby došlo v době, kdy byl zastáván právní názor o nepromlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy, jenž byl částečně překonán až rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008. Odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3168/09, II. ÚS 76/17, II. ÚS 2571/16 a Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1528/2014, 30 Cdo 613/2016, od nichž se odvolací soud odchýlil, neboť se v podrobnostech nezabýval okolnostmi daného případu a omezil se pouze na stručné konstatování obecných závěrů a nevypořádal se s důvody a argumenty, které žalobkyni skutečně bránily uplatnit její nárok. Žalobkyně marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinila, důvody, pro které se tak stalo, byly zcela výjimečné. V řízení proti ustanovené advokátce nedošlo k meritornímu projednání věci, neboť porušení povinností žalovaných bylo řešeno pouze jako otázka předběžná, účastníky řízení nebyly žalované a o porušení povinností nebylo rozhodnuto závazným výrokem soudu ve smyslu §159a odst. 1 a 3 o. s. ř. Dovolatelka považuje za nespravedlivé a v rozporu s judikaturou, že soudy odmítly její nárok s pouhým odkazem na úspěšně uplatněnou námitku promlčení, aniž by se zabývaly rozhodnými skutkovými okolnostmi. Vadu řízení pak spatřuje v neúplném dokazování, nezabýval-li se soud jejími námitkami (např. že její syn byl zabit vysokými dávkami anestetik). Bylo rovněž porušeno její právo na spravedlivý proces tím, že jí po zproštění advokáta R. nebyl ustanoven k zastupování jiný advokát. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen "o. s. ř.", a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné podle §237 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu stojí na závěru o promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy na osobnostních právech žalobkyně požadované pouze v penězích. Tento závěr je zcela v souladu s rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, č. j. 31 Cdo 3161/2008-156, publikovaným pod č. 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), v němž byl vysloven závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je osobním právem majetkové povahy, a proto v souladu s ustanovením §100 odst. 2 obč. zák. podléhá promlčení podle §101 obč. zák. v obecné tříleté době, která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V citovaném rozhodnutí je vysloven nejen závěr o délce promlčecí doby práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích, nýbrž též závěr o jejím počátku, jenž je třeba vztahovat k době, kdy došlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti. V posuzované věci došlo k zásahu úmrtím syna žalobkyně dne 23. 8. 2003. K tomuto dni mohlo být její právo z objektivního hlediska vykonáno poprvé (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3920/2007). Byla-li žaloba podána proti 1. žalované 28. 12. 2007 a proti 2. žalované dne 23. 7. 2014, je závěr odvolacího soudu o promlčení nároku zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že se odvolací soud dostatečně nezabýval věcí z hlediska posouzení námitky promlčení uplatněné v rozporu s dobrými mravy (§3 obč. zák.) s ohledem na to, že řízení bylo zahájeno v době, kdy se zásadně měnila judikatura Nejvyššího soudu, a posoudil ji v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V nálezu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3/10, vyslovil Ústavní soud závěr, že v soudních řízeních zahájených před rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu, respektive před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 1 Co 631/2003, ve Sbírce pod č. 4/2008, by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 obč. zák. posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům.
Ustálená soudní praxe je jednotná v názoru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, publikovaný pod č. 59/2004 Sbírky, usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, rozsudek ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 1058, nebo rozsudek ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, Soubor C 533). Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označovaného rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým číslem 126, či již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby ničím nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006).
Odvolací soud (i soud prvního stupně) postupoval v souladu s uvedenými právními závěry a otázku, zda námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, posuzoval velmi pečlivě. Přesvědčivě zdůvodnil, z jakých důvodů dovodil, že zánik nároku v důsledku promlčení vůči 1. žalované, byť v době jeho uplatnění vycházela judikatura z toho, že jde o nárok nepromlčitelný, není nepřiměřeně tvrdým postihem vůči žalobkyni. Odkázal na skutkový závěr, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 a 6 o. s. ř.), že nárok žalobkyně by nemohl být úspěšný, neboť 1. žalovaná se žádného protiprávního jednání nedopustila, když syn žalobkyně zemřel bezprostředně po dopravní nehodě na smrtelná zranění, která při ní utrpěl, a nikoliv v důsledku nedostatečné lékařské péče. Vznesení námitky promlčení za těchto okolností není možno ze strany 1. žalované považovat za zneužití tohoto práva na úkor žalobkyně, ale za zákonem připouštěnou obranu žalovaného účastníka. Žalobkyně se sice s prokázaným skutkovým stavem nemůže smířit a žádá, aby byla věc (okolnosti úmrtí jejího syna) znovu projednána (poté kdy stejná otázka již byla řešena v řízení, jež vedla proti ustanovené advokátce), avšak její subjektivní pohled pomíjející prokázané skutečnosti není natolik závažným důvodem, aby zpochybnil zákonný institut promlčení. I když byla žaloba proti 1. žalované podána v době, kdy takový nárok dle tehdejší judikatury promlčení nepodléhal, bylo-li nepochybně prokázáno, že by nemohl být úspěšný, nelze námitku promlčení považovat za rozpornou s dobrými mravy. Ve vztahu k 2. žalované nejsou námitky týkající se posouzení období, kdy se měnila judikatura ohledně promlčení, relevantní, neboť vůči ní byla žaloba podána až v roce 2014, tedy dávno poté, kdy byla otázka promlčitelnosti nároku podle §13 odst. 2 obč. zák. vyřešena a žádné jiné okolnosti o rozpornosti uplatnění námitky promlčení 2. žalovanou s dobrými mravy nesvědčí. K námitce žalobkyně, že v řízení proti advokátce byly příčiny úmrtí jejího syna řešeny pouze jako otázka předběžná a účastníky řízení nebyly žalované, lze poznamenat, že řešení předběžné otázky byla soudy věnována náležitá pozornost a na skutkovém závěru soudu by účast žalovaných v řízení nemohla (ve prospěch žalobkyně) ničeho změnit.
Dovolatelkou namítaná judikatura není na danou věc přiléhavá, neboť v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2571/16 i II. ÚS 76/17 byla posuzována otázka promlčení za situace, kdy byl uplatněn nárok podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, subjektem, který vznesl námitku promlčení byl tedy stát, a navíc skutkové okolnosti byly zcela odlišné (nevydání osvědčení účastníka odboje a zásah policie do osobní svobody a lidské důstojnosti při demonstraci). Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1528/2014 a 30 Cdo 613/2016, kde byly uplatňovány nároky proti zdravotnickým zařízením, v prvním případě učinily soudy závěr, že uplatnění námitky promlčení dobrým mravům neodporuje, pouze na základě doby uplatnění, aniž by se jakkoli zabývaly dalšími okolnostmi ve světle shora citované judikatury rozhodnými pro takový závěr, a v druhé věci, na rozdíl od věci projednávané, bylo prokázáno pochybení zdravotnického zařízení.
Lze uzavřít, že odvolací soud zkoumal otázku rozpornosti uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy s náležitou pečlivostí a jeho závěr, že se nejedná o tak výjimečný případ, kdy by uplatnění námitky promlčení bylo možno považovat za zneužití tohoto práva na úkor žalobkyně, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu.
Námitky dovolatelky ohledně nedostatečného dokazování před soudem prvního stupně (použití anestetik) a neustanovení zástupce pro řízení, představují námitky vad řízení, k nimž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Nad rámec uvedeného se sluší poznamenat, že výtka dovolatelky ohledně neustanovení jí dalšího zástupce poté, co byl této funkce zproštěn R., není oprávněná, neboť žalobkyni nebyl zástupce ustanoven pouze pro zastoupení před odvolacím soudem (odvolání žalobkyně R. sepsal) a důvody pro jeho neustanovení byly soudy řádně odůvodněny. Navíc pro dvě následující dovolací řízení byla žalobkyni ustanovena zástupkyní Mgr. Žatková.
Napadá-li pak dovolatelka výslovně všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i výrok o náhradě nákladů řízení, není dovolání ani v tomto směru objektivně přípustné, neboť směřuje proti části rozhodnutí odvolacího soudu týkající se výroku o nákladech řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z uvedených důvodů není dovolání přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu