ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.4242.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 4242/2019-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: I. K. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti žalovanému: R. M. , narozený XY, bytem XY, o 300.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 14 C 43/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 3. 2019, č. j. 83 Co 218/2018-68, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, č. j. 83 Co 218/2018-68, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 5. 2018, č. j. 14 C 43/2017-38, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 300.000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve sporu o náhradu nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobnostních práv žalobkyně trestnou činností žalovaného páchanou od července 2009 do 3. 5. 2012 se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uplatněný nárok je promlčen, neboť žaloba byla podána dne 21. 2. 2017, tedy po tříleté promlčecí době, která marně uplynula dne 4. 5. 2015.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž ne zcela srozumitelně definuje důvod přípustnosti dovolání tak, že žádná z vymezených právních otázek nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Namítá, že nalézací soudy měly zohlednit stavení běhu promlčecí doby v období od zahájení trestního stíhání žalovaného v listopadu 2012 do jeho pravomocného skončení dne 26. 5. 2016. Je-li promlčení trestní odpovědnosti u trestných činů znásilnění a pohlavního zneužívání trestněprávními předpisy vázáno na uplynutí promlčecí doby v délce 15 let, mělo by poškozeným být umožněno uplatňovat majetkové nároky s touto trestnou činností související rovněž v uvedené lhůtě. Dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že věc má být posuzována podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), v souvislosti s čímž poukazuje především na ustanovení §3037 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“). Konečně pak namítá, že odvolací soud měl vznesení námitky promlčení posoudit jako úkon v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Rozhodné hmotné právo se v projednávané věci podává z ustanovení §3028 odst. 2 a §3036 o. z., uplatněný nárok, včetně otázky promlčení, se tudíž posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, neboť k zásahům do osobnostních práv žalobkyně docházelo trestnou činností žalovaného páchanou v průběhu několika let až do května 2012. Rozhodnutí odvolacího soudu je v této otázce v souladu s judikaturou dovolacího soudu, reprezentovanou zejména rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3377/2018, publikovaným pod č. 97/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“). K tomu lze dodat, že se neuplatní přechodné ustanovení §3037 o. z. upravující počátek běhu prekluzivní lhůty (o tu zde nešlo) týkající se práva na ochranu jména, cti, pověsti nebo jiného obdobného soukromého poměru v případech zásahů, k nimž došlo před nabytím účinnosti o. z., neboť pro takový postup chybí příslušná navazující právní úprava. Schválené znění nového občanského zákoníku totiž na rozdíl od návrhů z let 2005 až 2009 již s prekluzí práva na ochranu osobnosti nepočítá, zakotvuje nepromlčitelnost osobnostních práv a promlčení upravuje toliko ve vztahu k právu na odčinění újmy na těchto právech (viz §612 o. z.). Citované přechodné ustanovení lze tudíž v současné době považovat za obsoletní (k tomu srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2341, odkazující na stanovisko Expertní skupiny Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti k přechodnému ustanovení §3037 o. z.).
Výhrada dovolatelky, že nalézací soudy měly přihlédnout ke stavení promlčení po dobu trvání trestního stíhání žalovaného, přípustnost podaného dovolání rovněž nezakládá, neboť závěry odvolacího soudu plně odpovídají ustálené rozhodovací praxi soudu dovolacího, podle níž se promlčecí doba podle §112 obč. zák. staví pouze v případě, je-li v této promlčecí době právo uplatněno u soudu anebo u jiného příslušného orgánu a jestliže věřitel řádně pokračuje v zahájeném řízení. Ke stavení promlčení pak dochází pouze ve vztahu k tomu právu, které bylo v řízení uplatněno, v rozsahu, v jakém byl nárok uplatněn, a vůči osobě, proti níž je řízení vedeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, publikovaný pod C 1868 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, či ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2908/2008, Soubor C 9404, a rovněž usnesení téhož soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, pod č. 110, či ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 827/2013). Bez toho, že by poškozený svůj nárok uplatnil vůči konkrétnímu obviněnému, nemůže soud ani v trestním řízení o náhradě škody nebo nemajetkové újmy rozhodovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 1. 8. 1967, sp. zn. 1 Tz 28/67, č. 5/1968 Sbírky, část trestní, či ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5168/2015, Soubor C 15833). Neuplatnila-li žalobkyně v rámci trestního řízení vedeného proti osobě žalovaného řádně požadovaný nárok (skutková zjištění v tomto směru dovolacímu přezkumu nepodléhají), nemohlo ve smyslu citovaných závěrů ustálené soudní praxe v jeho průběhu nastat ani tvrzené stavení promlčecí doby; samotná skutečnost vedení trestního stíhání je v tomto ohledu zcela bez významu. Argumentuje-li dovolatelka v dané souvislosti tím, že k promlčení trestní odpovědnosti žalovaného za jím spáchanou trestnou činnost by došlo až uplynutím promlčecí doby v délce patnácti let, jedná se o výhradu, jež se s podstatou napadeného rozhodnutí zcela míjí. Promlčení trestní odpovědnosti podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, má oproti promlčení nároků osob ve smyslu soukromoprávních předpisů zcela odlišnou podstatu, sleduje rozdílný účel a podléhá jiným zákonným pravidlům; jakákoli vzájemná souvislost obou institutů je tak již z povahy věci vyloučena.
Opodstatněnou pak v projednávané věci není ani výhrada tvrzeného rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy. Podle ustálené judikatury dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, č. 59/2004 Sbírky, či usnesení téhož soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka není ovšem možno uvažovat ve vztahu k okolnostem a důvodům, z nichž je dovozován vznik samotného uplatněného nároku, nýbrž jen ve vztahu ke konkrétním okolnostem, za nichž byla uplatněna námitka promlčení tohoto nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5079/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2656/2019). Podstatné přitom je, že tyto okolnosti by v takovém případě musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, Soubor C 1058, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 742/2010). Ze skutkových zjištění v projednávané věci se podává, že žalovaný se od ukončení své trestné činnosti dne 3. 5. 2012 nedopustil žádného jednání, které by žalobkyni (resp. v době její nezletilosti jejím rodičům) objektivně znemožňovalo či ztěžovalo včasné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v příslušném řízení. Dospěl-li za tohoto stavu věci odvolací soud k závěru, že uplatněná námitka promlčení dobrým mravům neodporuje, a své závěry precizně zdůvodnil, rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Skutečnost, že žalovaný způsobil žalobkyni újmu jednáním naplňujícím skutkovou podstatu úmyslného trestného činu, sama o sobě závěr o zjevném zneužití práva při uplatnění námitky promlčení z jeho strany neodůvodňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2353/2014), ve věci pak nelze shledat ani žádné další okolnosti, na jejichž podkladě by se aplikace §3 odst. 1 obč. zák. jevila jako opodstatněná.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 5. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu