ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.465.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 465/2019-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: B. T. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Plzeňská 232/4, 150 00 Praha 5, proti žalované: Základní škola Rousínov , IČO: 46270906 , se sídlem Habrovanská 312/3, 683 01 Rousínov, zastoupená JUDr. Radkem Navrátilem, advokátem se sídlem Rooseveltova 564/6, 602 00 Brno, o 13.900.200 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 317/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2018, č. j. 17 Co 265/2017-272, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 52.853 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Zuzany Špitálské.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 2. 10. 2017, č. j. 4 C 317/2013-233, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 10. 2017, č. j. 4 C 317/2013-243, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 8 768 700 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu o zaplacení dalších 5 131 500 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak poté, co mezitímním rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, č. j. 4 C 317/2013-89, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2015, č. j. 17 Co 190/2015-116, bylo pravomocně rozhodnuto, že základ nároku žalobce proti žalované je zcela dán (dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, č. j. 25 Cdo 5015/2016-149, odmítnuto). Vyšel ze zjištění, že dne 10. 6. 2011 utrpěl žalobce jako žák 7. třídy základní školy v rámci výuky dějepisu na veřejnosti nepřístupném židovském hřbitově v R. těžký úraz poté, co jej zavalil náhrobní kámen. V důsledku úrazu je žalobce zcela ochrnutý na dolní polovinu těla, inkontinentní s častými záněty močových cest, trpí křečemi, není schopen erekce a sexuálního života, je upoután na lůžko či invalidní vozík a odkázán na stálou pomoc dalších osob a projevilo se u něj i vážné onemocnění psychiky. Ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) bylo podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále též jen „vyhláška“) ohodnoceno 10 965 body, včetně zvýšení provedeného znalcem podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Žalobce byl před úrazem zdravým, aktivním a nadaným žákem s nadprůměrným prospěchem, jakož i všestranným aktivním sportovcem. Fotbalu se věnoval prakticky na profesionální úrovni, s vysoce pravděpodobnou perspektivou angažmá ve vyšších soutěžích, ale věnoval se i dalším sportům (futsal, florbal, přespolní běh, košíková, vysokohorská turistika). Z naprosté většiny sportovních aktivit je žalobce po úraze trvale vyloučen. Výrazně se zhoršil jeho prospěch ve škole, čemuž spolu se špatným zdravotním stavem musel přizpůsobit i výběr střední školy. Nevede společenský, partnerský ani sexuální život. V těchto skutečnostech spolu s tím, že úraz utrpěl v útlém věku, shledal soud výjimečné okolnosti pro mimořádné zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky na 7,5 násobek základního bodového ohodnocení. A to přestože se žalobce aktuálně nachází ve stabilizovaném psychickém stavu, je s obtížemi schopen řídit automobil a aktivně hraje stolní tenis, neboť tento stav je výsledkem toho, že nerezignoval na obtížný život, který ho čeká a v rámci možností se s ním snaží co nejlépe vypořádat. Celkovému odškodnění odpovídá částka 9 868 500 Kč a po odečtení již vyplacených 1 099 800 Kč zbývá doplatit 8 768 700 Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 10. 2018, č. j. 17 Co 265/2017-272, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve znění opravného usnesení, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně včetně stanovení výše základního bodového ohodnocení a po výslechu žalobce se ztotožnil i s právním závěrem, že je odůvodněno mimořádné zvýšení odškodnění ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky, i s jeho výší. Odkázal na rozsah omezení ve většině oblastí života mladého člověka a zohlednil mimořádné zapojení žalobce do společenského a zejména do sportovního života před úrazem. Neshledal důvod ke snížení odškodnění oproti soudu prvního stupně proto, že jako osoba handicapovaná dosáhl žalobce významných sportovních výsledků ve stolním tenise, neboť fakticky jde o jednu z mála sportovních aktivit, kterou může s ohledem na své postižení provozovat, ani proto, že je schopen řídit osobní automobil, avšak s obtížemi a s pomocí další osoby. Zohlednil i sociální izolaci žalobce, neboť v pouhé komunikaci na sociálních sítích či občasném setkávání se s kamarády, nelze spatřovat adekvátní zapojení mladého člověka do běžného společenského života. Žalobci tak po srovnání jeho života před poškozením zdraví a po něm, byla přisouzena částka přiměřená jeho věku, zdravotním omezením a také částkám přiznávaným soudy v obdobných případech.
Rozsudek odvolacího soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé napadla žalovaná dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení otázky výše náhrady za ZSU, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka považuje přiznané odškodnění za nepřiměřeně vysoké ve srovnání s částkami běžně přiznávanými v obdobných případech. V tomto směru odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4427/2013, 25 Cdo 5223/2009 a 25 Cdo 1491/2009, 25 Cdo 1925/2009 a namítla, že částka téměř 10 milionů Kč je přiznávána v případech, kdy je poškozený ze života téměř nebo zcela vyřazen. Žalobce však je, byť v omezené míře, schopen určitého zapojení do společenského, kulturního, sportovního či pracovního života, a proto se domnívá, že v daném případě nebyla dodržena zásada přiměřenosti (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2510/2005, Cdo 968/2008, 25 Cdo 1925/2008). Namítá rovněž, že soudy bez relevantních důkazů dovodily téměř jistou slibnou sportovní kariéru žalobce a navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhl zamítnutí dovolání s tím, že žalovaná opakuje již jednou vznesené námitky, jakož i námitky skutkové. Ztotožnil se se závěry soudů, že částka přiznaná mu na mimořádném zvýšení ZSU je přiměřená, nijak se nevymyká rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
Při určení výše náhrady za ZSU odvolací soud správně vycházel z toho, že již sama základní výměra odškodnění ZSU představuje náhradu za trvalé nepříznivé důsledky poškození zdraví pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho potřeb a že zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky je na místě jen ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění podle §6 odst. 1 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje možnosti uplatnění, které jsou do budoucna v důsledku poškození zdraví trvale omezeny nebo ztraceny. Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky přenechává soudu, aby pak v každém jednotlivém případě posoudil, jaké zvýšení náhrady za ZSU je v konkrétní posuzované věci "přiměřené" povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Úvaha soudu není libovůlí, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru náhrady za ZSU a pro její zvýšení (§6 odst. 1 a zejména §7 odst. 3 vyhlášky), stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je usměrňována úvaha soudu o míře "přiměřenosti" zvýšení v jednotlivých případech hodných mimořádného zřetele. Přiznaná výše náhrady za ZSU musí být s ohledem na následky poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života přiměřená, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v hierarchii obecně uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady a k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad přiznávaných soudy v obdobných případech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4826/2009, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, dále jen „Soubor", pod C 10435). Musí zde existovat vztah přiměřenosti mezi přiznanou výší náhrady a způsobenou škodou (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/2003, ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/2005, nebo ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/2008).
V posuzovaném případě se lze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že jde bezpochyby o zvlášť výjimečný případ, kdy jsou splněny předpoklady pro mimořádné zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky, neboť základní odškodnění ZSU nevyjadřuje následky úrazu a jejich dopad na život žalobce. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.), lze dovodit, že odvolací soud základní východiska právní úpravy respektoval a při zvyšování náhrady zvážil všechny relevantní okolnosti – věk, charakter trvalých zdravotních následků a srovnání aktivit žalobce před úrazem a po něm. Postupoval v souladu s požadavky na uplatnění principu proporcionality a neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalobce utrpěl úraz v útlém věku 13 let, tedy na samém počátku života, který se v důsledku trvalých následků na jeho fyzickém a psychickém zdraví zcela změnil. Celý život bude odkázán na invalidní vozík a v řadě oblastí i na trvalou pomoc druhých osob, trpí bolestivými křečemi, inkontinencí i následky v psychické oblasti. Není schopen sexuálního života, nikdy nepovede běžný rodinný život. Úrazem a jeho následky mu byly podstatně ztíženy předpoklady k přípravě na budoucí povolání a pracovní uplatnění, přestože měl před úrazem nadprůměrný prospěch. Před úrazem se aktivně a úspěšně věnoval sportu, připravoval se na dráhu profesionálního fotbalisty, přičemž z tohoto mimořádného uplatnění byl zcela vyloučen a přišel tak přinejmenším o uspokojení, které mu tyto aktivity přinášely. Lze proto uzavřít, že žalobce, který byl před úrazem dítětem mimořádně společensky a sportovně aktivním, je po úraze zcela zásadně omezen či dokonce vyřazen z řady kulturních, společenských i sportovních aktivit, běžného partnerského a rodinného i pracovního života.
Za těchto skutkových okolností přiznané odškodnění odpovídajícím způsobem reflektuje rozsah a intenzitu omezení, respektive ztráty životních aktivit poškozeného a nevybočuje z mezí, v nichž se v obdobných případech rozhodování pohybuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1225/2012, nebo ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3865/2018). Nejde tedy o úvahu nepodloženou nebo zjevně nepřiměřenou, považoval-li soud na základě zjištěných skutkových okolností daného případu za odpovídající náhradu za ZSU v celkové částce 9 868 500 Kč. Odvolací soud respektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008) i v tom, že při posuzování přiměřenosti výše náhrady vycházel z reálné hodnoty peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel. Tento závěr dovolací soud činí při vědomí kritiky bodového systému odškodnění nemajetkových újem na zdraví podle vyhlášky, kterou vyslovil Ústavní soud v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15. I v nyní projednávané věci byl sice použit bodový systém stanovený vyhláškou, avšak způsobem, který nevyvolává pochyby o jeho vhodnosti, neboť odvolací soud s jeho pomocí provedl objektivizaci obtíží poškozeného a takto zjištěnou částku individualizoval odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného, čímž dospěl k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní akceptoval Ústavní soud např. v usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15.
Námitce dovolatelky, že ve srovnatelných případech jsou soudy přisuzovány částky až o polovinu nižší, nelze přisvědčit, neboť v jí uváděných případech šlo o osoby, jejichž věk a fyzické a psychické následky nejsou srovnatelné s projednávanou věcí (srov. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 5223/2009, 25 Cdo 4427/2013) nebo nejsou srovnatelné jejich aktivity před a po poškození jejich zdraví (srov. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1491/2009). Naopak, je-li nejvýraznější zvýšení náhrady za ZSU vyhrazeno především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen z dosavadního života (životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním) a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny a není schopen se sám zcela či z velké části obsloužit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, a usnesení ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 748/2016), pak výše odškodnění žalobce, jehož trvalé následky na zdraví takovému omezení odpovídají, reflektuje i tento judikatorní závěr.
Důvodná pak není ani námitka, že soudy bez relevantních důkazů dovodily téměř jistou slibnou sportovní kariéru žalobce, neboť postrádá charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřuje totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože předpoklady přípustnosti dovolání nebyly naplněny, Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu nákladů, které jsou tvořeny odměnou advokátky ve výši 43 380 Kč (§7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen „AT“) za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání žalované (§11 odst. 1 písm. k) AT), náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 AT) a náhradou za daň z přidané hodnoty (9 172,80 Kč), celkem po zaokrouhlení 52 853 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 9. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu