ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.471.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 471/2020-471
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyň: a) SAFE DIESEL, s. r. o. , IČO 04654846, se sídlem Biskupský dvůr 2095/8, Praha 1, zastoupená JUDr. Františkem Honsou, Ph.D., advokátem se sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, a b) SUPPORT DIESEL, s. r. o. , IČO 01786601, se sídlem Biskupský dvůr 2095/8, Praha 1, zastoupená Mgr. Petrem Vošahlíkem, advokátem se sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, proti žalovaným: 1) Volkswagen Aktiengesellschaft , reg. č. HRB 100484, se sídlem Berliner Ring 2, Wolfsburg, Spolková republika Německo, zastoupená Mgr. Robertem Němcem, advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, a 2) ŠKODA AUTO , a. s., IČO 00177041, tř. Václava Klementa 869, Mladá Boleslav, zastoupená JUDr. Václavem Bílým, advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, o 533.500.000 Kč s příslušenstvím a 220.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 191/2017, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2019, č. j. 25 Co 242/2019-384, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 22. 3. 2019, č. j. 25 C 191/2017-197, uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni a) 533.500.000 Kč s příslušenstvím a žalobkyni b) 220.000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Učinil tak rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. poté, co žalovaná 1) reagovala opožděně na lhůtu obsaženou v tzv. kvalifikované výzvě k vyjádření podle §114b o. s. ř.
K odvolání žalované 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 10. 2019, č. j. 25 Co 242/2019-384, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek pro uznání se nevydává. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny, neboť byl vydán dříve, než soud rozhodl o změně žaloby, kterou uplatnila žalobkyně a), nebylo tedy dosud závazným způsobem vyřešeno, co je předmětem řízení. Žalobkyně uplatnily více nároků, avšak požadovanou částku uvedly pouze v souhrnné výši bez rozlišení jednotlivých nároků; soud je však vázán žalobou a není oprávněn návrh překročit, proto musí být zřejmé, jaké částky připadají na jednotlivé nároky, tj. na náhradu majetkové a nemajetkové újmy. Tato vada žaloby, kterou soud prvního stupně neodstranil postupem podle §43 o. s. ř., vytvořila procesní překážku k vydání kvalifikované výzvy, a tím i rozsudku pro uznání. Z předmětného rozhodnutí navíc není zřejmé, o jakých nárocích bylo rozhodnuto, neboť se soud adekvátním způsobem nevypořádal s podáním žalobkyně a) ze dne 29. 12. 2017, které částečně svým obsahem představovalo zpětvzetí žaloby, a reagoval pouze připuštěním změny žaloby. Žalovaná se též nemohla adekvátně vyjádřit k žalobním tvrzením, protože z obsahu žaloby nebylo zřejmé, jakých konkrétních nároků se týká, resp. označení nositelů nároků, za něž žalobkyně jednají, bylo obsaženo pouze v přílohách podání, které žalované 1) doručeny nebyly. Konečně soud prvního stupně pochybil, že k doručované písemnosti nepřipojil jednotný formulář uvedený v příloze II nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1393/2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (doručování písemností) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 (dále jen „formulář”), kterým by žalovaná 1) byla vyrozuměna o možnosti odmítnutí přijetí nebo vrácení doručované písemnosti v případě, že není vyhotovena v jednom z jazyků předvídaných v čl. 8 tohoto nařízení.
Žalobkyně napadly rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 o. s. ř. ohledně otázek zda 1) vydání rozsudku pro uznání, aniž by se soud prvního stupně vyjádřil k dříve podané změně žaloby, je důvodem pro změnu, resp. zrušení rozsudku pro uznání, 2) na změnu žaloby spočívající v částečném zpětvzetí a současném rozšíření žaloby o nové nároky musí soud prvního stupně reagovat jak připuštěním změny žaloby, tak částečným zastavením řízení, 3) pro možnost žalovaných reagovat na kvalifikovanou výzvu postačí vlastní text žaloby nebo je nutné spolu s ní doručit i přílohy spočívající v seznamu osob nepřímo zastoupených žalobkyní a), 4) je pro vydání kvalifikované výzvy a rozsudku pro uznání nezbytné, aby žalobce jednoznačně vyčíslil dílčí nároky uvedené v žalobě, ačkoliv nemohl v době podání žaloby znát výši jednotlivých nároků, 5) lze vadu spočívající v absenci formuláře dodatečně zhojit zasláním formuláře a 6) odvolací soud správně posoudil otázku místní příslušnosti a mezinárodní pravomoci soudu prvního stupně. Žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V replice k vyjádření žalované 1) uvedly, že §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. nevylučuje přípustnost dovolání v této věci a podrobněji zdůvodňují, proč byly důvody pro vydání rozsudku pro uznání, že předmět řízení byl od počátku zřejmý, včetně přesného vyčíslení nároků, a že žalovanému 1) byla dána možnost adekvátně reagovat na kvalifikovanou výzvu soudu.
Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání podrobně podpořila závěry, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnými osobami – účastnicemi řízení ( §240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. , dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Ustanovení §114b o. s. ř. dává soudu možnost v rámci přípravy jednání přistoupit k použití tzv. kvalifikované výzvy, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem. Žalovanému je usnesením uloženo, aby se ve stanovené lhůtě ve věci vyjádřil a aby v případě, že žalobou uplatněný nárok zcela neuzná, vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu. Zároveň je povinen splnit i svou důkazní povinnost tím, že připojí listinné důkazy, jichž se dovolává, případně označí důkazy, jimiž hodlá prokázat svá skutková tvrzení. Pokud žalovaný těmto svým povinnostem nedostojí a bez vážného důvodu se ve stanovené lhůtě nevyjádří a ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že uznává nárok, který je proti němu uplatňován (fikce uznání uplatněného nároku nastupuje jen v případě, že byl žalovaný o tomto následku poučen). Na základě této fikce pak soud o uplatněném nároku rozhodne rozsudkem pro uznání podle §153a o. s. ř.
Tato úprava sleduje naplnění základních principů civilního řízení, zejména zásady rychlosti a hospodárnosti, má bránit žalovanému v prodlužování soudního řízení a motivovat jej ke spolupráci při projednání věci. Nicméně s ohledem na to, že se tak děje na úkor řádného projednání věci a plného uplatnění procesních práv žalovaného, je nutné při její aplikaci postupovat obezřetně. Nepřípadná a nespravedlivá aplikace §114b odst. 5 o. s. ř. může vést k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci podle čl. 38 odst. 2 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod („dále jen Listina“), jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti (porušení práva na přístup k soudu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny (např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 191/2016). Z uvedených důvodů je nutné podmínky v §114b o. s. ř. (povaha věci a okolností případu) vykládat restriktivně (nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3964/17, publikovaný tamtéž pod č. 54/2018). Fikci uznání zpravidla nebude možné použít, pokud žalovaný není k žalobě lhostejný, obstrukčně pasivní, nechce nijak taktizovat a jeho jednáním nedošlo k průtahům ve věci (nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, publikovaný tamtéž pod č. 27/2017).
K přípravě jednání a v jejím rámci též k vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. může soud přistoupit zásadně jen tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, publikovaný pod C 2089 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Žalovanému může být uložena povinnost kvalifikovaného vyjádření jen ve vztahu k dostatečně určité, konkrétní a věcně odůvodněné žalobě. Žaloba musí vedle obecných náležitostí stanovených pro každé podání v §42 odst. 4 o. s. ř. obsahovat dále náležitosti uvedené v §79 odst. 1 o. s. ř. Žalobce je povinen vedle označení účastníků vylíčit rozhodující skutečnosti, označit důkazy, jichž se dovolává, a z žaloby musí být patrné, čeho se domáhá (žalobní petit), aniž by byla vyžadována právní kvalifikace uplatněného nároku. Žalobní petit musí být přesný, srozumitelný a určitý. Jde-li o nárok na peněžité plnění, musí žalobce v žalobě jasně a přesně uvést peněžitou částku, jejíhož zaplacení se domáhá (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1970, sp. zn. 3 Cz 2/70, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí IV. Praha: SEVT, 1986, s. 702–703); pokud by požadavek určitosti výroku soudního rozhodnutí nebyl dodržen, nebylo by rozhodnutí vykonatelné (nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97 ). Jedná-li se o více samostatných nároků, musí žalobce každý nárok vyčíslit zvlášť (srov. např. u náhrady nemajetkové újmy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 3006/19), protože soud je ve sporném řízení návrhy účastníků vázán, nemůže jim přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány; svým rozhodnutím musí žalobní petit zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (s výjimkami v §153 odst. 2 o. s. ř.). Soudu tedy ani nepřísluší, aby předmět řízení (žalobní petit) vymezoval či dodatečně konkretizoval namísto účastníka tím, že určí, jaká část z celkové žalované částky připadá na každý z nároků. Takový postup by nerespektoval zásadu, podle níž sporem disponuje žalobce, a zasahoval by do rovnosti stran v řízení a tím i v konečném důsledku do práva účastníků na spravedlivý proces. Uplatnil-li žalobce v žalobě více práv (nároků) se samostatným skutkovým základem a soud je projednává (aniž by postupoval podle ustanovení §112 odst. 2 o. s. ř.) ve společném řízení, nastává (může nastat) fikce uznání ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto práv (nároků) - jak vyplývá z jejich povahy a principu tzv. objektivní kumulace - samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2165/2004).
V projednávané věci žalobkyně [přitom žalobkyně b) sama za sebe a žalobkyně a) jako nepřímá zástupkyně většího počtu oprávněných osob na základě komisionářské smlouvy] uplatnily požadavek na zaplacení 220 000 Kč pro každou z oprávněných osob, představující podle jejich žalobních tvrzení náhradu za 1) „újmu v souvislosti se snížením hodnoty dotčeného vozidla“, 2) „újmu spočívající v podvodně nadsazené pořizovací ceně dotčeného vozidla“, 3) „případně (při odstranění ilegálního softwaru u dotčeného vozidla) újmu spočívající ve zvýšené spotřebě pohonných hmot a ve sníženém výkonu motoru“, a konečně 4) „újmu na svých právech“. Z toho je zřejmé, že se jedná o několik nároků se samostatným skutkovým základem (lze jimi samostatně disponovat a odděleně o nich rozhodnout), a je proto nutné trvat na tom, aby žalobkyně každý takto diferencovaný nárok vyčíslily v žalobním návrhu konkrétní částkou. Uvedení jediné souhrnné částky pro všechny dílčí nároky by znamenalo nepřípustné přenášení odpovědnosti za vymezení předmětu řízení a procesní aktivity, která náleží jen žalobci, na soud, aby sám rozhodl, jaká část ze souhrnné částky připadá na ten který nárok (to nejen při konečném rozhodování, ale například i za situace, kdyby jeden z nároků měl být vyloučen k samostatnému projednání). Jestliže žalobkyně v návrhu nespecifikovaly výši jednotlivých nároků, trpí žaloba vadou neurčitosti, o jejíž odstranění bylo namístě se pokusit postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř., což se však nestalo. V daném případě proto nebyly splněny předpoklady pro vydání kvalifikované výzvy podle §114b o. s. ř. a následnému rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud tak v souladu s ustálenou judikaturou dospěl k závěru, že o věci samé nemůže být rozhodnuto rozsudkem pro uznání, neboť žaloba trpí odstranitelnými vadami, které brání pokračování v řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2830/2016). Rozhodnutí, na která v dovolání odkazují žalobkyně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 1419/13), s těmito závěry nejsou v rozporu, neboť se týkají nároku jediného (popř. více samostatných nároků, avšak zvlášť určených), a nejsou s projednávaným případem srovnatelná.
Vzhledem k tomu, že již jen z tohoto důvodu nemohl být rozsudek pro uznání vydán, je nadbytečné zabývat se dalšími v dovolání vymezenými otázkami, neboť ani jejich případné řešení v souladu s názorem dovolatelek by nemohlo nic změnit na správnosti rozhodnutí odvolacího soudu (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť řízení ve věci pokračuje, takže o náhradě nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v souvislosti s konečným rozhodnutím ve věci samé (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu