ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.1525.2020.3
sp. zn. 26 Cdo 1525/2020-281
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce I. Z. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Na Pláni 3794/2, proti žalovaným 1) J. H. , narozenému XY, bytem XY, 2) J. H. , narozené XY, bytem XY, 3) H. S. , narozené XY, bytem XY, 4) L. Š. , narozenému XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 14 C 68/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. října 2019, č. j. 30 Co 121/2019-253, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. října 2019, č. j. 30 Co 121/2019-253, se v části výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 18. prosince 2018, č. j. 14 C 68/2015-225, o zamítnutí žaloby ohledně nahrazení souhlasu žalovaných s podáním žádosti stavebnímu úřadu o dodatečné povolení stavby opěrné zdi a anglického dvorku na pozemku označeném jako parcela č. XY v k. ú. a obci XY, a ve výroku o nákladech řízení, a dále ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 12. 2018, č. j. 14 C 68/2015-225, zamítl žalobu, aby soud rozhodl, že se nahrazuje souhlas žalovaných s podáním žádosti stavebnímu úřadu o dodatečné povolení stavby opěrné zdi a anglického dvorku na pozemku označeném jako parcela č. XY v k. ú. a obci XY, s objednáním vypracování projektové dokumentace pro řízení o dodatečném povolení stavby opěrné zdi a anglického dvorku na pozemku označeném jako parcela č. XY v k. ú. a obci XY, se všemi právními úkony nutnými pro vydání dodatečného povolení stavby včetně obstarání podkladů a se zmocněním žalobce k těmto úkonům (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č. j. 30 Co 121/2019-253, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle kterých jsou účastníci vlastníky bytových jednotek v domě č. p. XY v XY s podílem na společných částech domu a pozemku p. č. XY, jejich vlastnictví je zapsáno na LV č. XY pro obec a k. ú . XY. Dále jsou podílovými spoluvlastníky pozemku p. č. XY, jejich vlastnictví je zapsáno na LV č. XY pro obec a k. ú . XY. Dne 16. 7. 2007 uzavřeli žalovaní (jejich právní předchůdci) se žalobcem smlouvu o výstavbě, ve které se dohodli, že žalobce rozšíří na vlastní náklady svou stávající bytovou jednotku (č. XY) o část společných prostor nacházejících se v suterénu domu a že tím se změní spoluvlastnické podíly jednotlivých vlastníků jednotek na společných částech domu a pozemku p. č. XY, přičemž určili i rozsah těchto změn. Stavební povolení k této stavbě vydal Magistrát města Liberce, Stavební úřad v Liberci dne 30. 10. 2007 pod č. j. SUSR/7130/150347/07/Mř. Na „schůzi“ Společenství vlastníků XY (dále jen „Společenství“) konané dne 20. 7. 2009 odsouhlasili přítomní vlastníci výstavbu nové opěrné zdi včetně odvodnění, drenážního systému a zaústění do stávajícího odvodňovacího dešťového systému společností SYBAN, s.r.o. za částku 389.040 Kč bez DPH s tím, že částku 200.000 Kč s 19% DPH uhradí žalobce a zbývajících 189.040 Kč včetně 19% DPH (celkem 224.958 Kč) uhradí Společenství, přičemž podíl na úhradě této částky jednotlivými spoluvlastníky byl vypočten s ohledem na výši jejich podílů na vlastnictví pozemku p. č. XY. Současně mělo dojít k rozšíření „anglického dvorku“ podél suterénního bytu žalobce. Stavba opěrné zdi byla částečně realizována v roce 2009 bez projektové dokumentace a stavebního povolení. Ze zápisu ze „schůze“ Společenství konané dne 15. 8. 2012 bylo zjištěno, že přítomní vlastníci jednotek se dohodli, že budou „legalizovat“ stavbu opěrné zdi vystavěné bez stavebního povolení, aby zabránili nařízení jejího odstranění stavebním úřadem, oddělením státního stavebního dozoru, a že „opěrná stěna je součástí společných konstrukcí SVJ“. Vlastníci bytových jednotek projednávali další postup ohledně opěrné zdi na „schůzi“ dne 30. 6. 2014, kde se přítomní usnesli na dobrovolném odstranění této nepovolené stavby a uvedení terénu zahrady do původního stavu v souladu s archivní dokumentací (tedy opěrné zídce do výše 1 m ve vzdálenosti nejvýše 1 m od obvodové zdi). Uvedené usnesení přijali spoluvlastníci pozemku p. č. XY disponující spoluvlastnickými podíly v rozsahu 59,15 %.
Odvolací soud nejprve řešil situaci, kdy žalobce v odvolacím řízení jako „upřesnění žaloby“ uplatnil odlišný žalobní požadavek (aby soud uložil žalovaným povinnost strpět dokončení předmětné stavby), než o kterém bylo rozhodnuto soudem prvního stupně. K tomu uvedl, že soud není povolán k tomu, aby vybíral ze dvou alternativ žalobního petitu navrhovaných žalobcem tu, která zajistí jeho úspěch ve věci, přičemž poučení o znění žalobního petitu tak, aby odpovídalo hmotnému právu, přesahuje meze poučovací povinnosti soudu vyplývající z §5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Měl za to, že původní žalobní petit na nahrazení projevu vůle je odlišný od nově navrhovaného petitu na uložení povinnosti strpět výkon konkrétního práva, jenž je založen na jiných rozhodných skutečnostech, proto jde o nový nárok, který nelze v odvolacím řízení uplatnit (§216 odst. 2 ve spojení s §205a odst. 1 o. s. ř.).
Při posouzení věci vycházel z dosavadních právních předpisů, to je ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť k rozhodným skutečnostem, které posuzoval, došlo za účinnosti dřívější úpravy. Uvedl, že účastníci vystupují v řízení jako podíloví spoluvlastníci, a dovodil, že stavební úpravy daného rozsahu nelze podřadit pod režim hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 obč. zák., a nejedná se ani o žalobu v režimu §139 odst. 3 obč. zák., neboť podání žádosti správnímu orgánu o dodatečné povolení stavby s příslušnou stavební dokumentací není důležitou změnou společné věci. Dle jeho názoru stavby, jejichž realizace se žalobce domáhá, významně mění předmět spoluvlastnického práva všech spoluvlastníků, proto je nutný jejich souhlas. Není-li dohody všech spoluvlastníků ohledně konkrétního provedení takových úprav, nelze chybějící souhlas ostatních s dodatečnou legalizací takových staveb nahradit rozhodnutím soudu. Neztotožnil se s tvrzením žalobce, že ke stavbě anglického dvorku a opěrné zdi mu spoluvlastníci již souhlas udělili, neboť smlouva o výstavbě ze dne 16. 7. 2007 se této stavby netýká a souhlas udělený na schůzích Společenství dne 20. 7. 2009 a 15. 8. 2012 byl projeven neurčitě (tehdejší vlastníci se nedohodli na konkrétní podobě plánovaných staveb) a žalovaní se nezavázali k žádnému konkrétnímu závazku, který by žalobce mohl soudně vymáhat. Poukázal i na to, že souhlas nebyl dán všemi spoluvlastníky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (kterou posléze citoval) při řešení hmotněprávních otázek platnosti a zániku smlouvy o výstavbě, vzniku, trvání a rozsahu smluvních povinností žalovaných a hodnocení hlediska hospodárnosti a účelnosti při řešení spoluvlastnického sporu i při řešení procesněprávních otázek týkajících se poučovací povinnosti soudu a formulace a vázanosti petitem žaloby.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“, a zjistil, že dovolání je podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
K přípustnosti dovolání je třeba předeslat, že dovolání není přípustné pro řešení otázky platnosti a zániku smlouvy o výstavbě ani pro hodnocení hledisek hospodárnosti a účelnosti při řešení spoluvlastnického sporu, neboť uvedené otázky odvolací soud neřešil a jeho právní posouzení na nich nespočívá. Dovolání je však podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda vznikla a trvá povinnost žalovaných udělit žalobci souhlas, jehož nahrazení žaluje, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Právě takové vady dovolatel namítá, poukazuje-li na nedostatečné poučení odvolacího soudu ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. ohledně právní kvalifikace věci a formulace žalobního petitu a vytýká odvolacímu soudu nepřipuštění změny žaloby.
Poučovací povinnost soudu je zásadně vymezena v ustanovení §5 o. s. ř., podle něhož soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že soudy nejsou povinny (ani oprávněny) poskytovat účastníkům v rámci občanského soudního řízení jiné poučení, než o procesních právech a povinnostech. Nemohou (a nesmí) proto účastníky poučovat o hmotném právu, tedy ani o tom, kterých práv (případně povinností) by se mohli (měli) podle hmotného práva domáhat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2962/2012, přijal a odůvodnil závěr, že poučení o tom, jakým způsobem by měl žalobce formulovat žalobní návrh, aby mohl být v řízení úspěšný, přesahuje rámec poučovacích povinností zakotvených v občanském soudním řádu; tímto navázal na závěry, které dovodil již v rozhodnutí ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 874/2010.
Odvolacímu soudu nelze ani důvodně vytýkat, že žalobce nepoučil postupem podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. Poučení účastníků řízení postupem podle §118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující), významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010). Z rozhodnutí odvolacího soudu a obsahu spisu se však podává, že odvolací soud založil své zamítavé rozhodnutí na rozhodných skutečnostech, jež byly v průběhu řízení zjištěny a účastníky (zejména žalobcem) tvrzeny.
Vadou není ani postup odvolacího soudu, který nepřipustil změnu návrhu spočívající v požadavku žalobce na uložení povinnosti žalovaným strpět výkon konkrétního práva. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že se jednalo o nový návrh založený na jiných rozhodujících skutečnostech než původní žaloba na nahrazení projevu vůle, přičemž uplatnění takového návrhu v odvolacím řízení vylučuje §216 odst. 2 ve spojení s §205a odst. 1 o. s. ř.
Jak již bylo uvedeno shora, dovolatel v dovolání brojí proti rozsudku odvolacího soudu i z důvodu nesprávného právního posouzení povinnosti žalovaných dát souhlas s podáním žádosti o dodatečné povolení stavby opěrné zdi a anglického dvorku.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
S ohledem na ustanovení §3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je třeba souzenou věc posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť k udělení souhlasu žalovaných se stavbou mělo dojít před tímto datem.
V projednávané věci žalobce zpochybnil závěr odvolacího soudu, že k realizaci výstavby opěrné zdi a anglického dvorku v konkrétní podobě mu potřebný souhlas (určitě) žalovaní nedali. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že zamýšlené úpravy představují změnu podstaty společné věci, protože ji jako předmět spoluvlastnictví nikoliv nepatrně mění a nejsou výsledkem oprav a údržby věci, a že k takové změně je nutný souhlas všech spoluvlastníků, který může být udělen i dodatečně, ale nelze jej nahradit rozhodnutím soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 20/2011, a judikaturu v něm uvedenou). Nelze se však ztotožnit s jeho závěrem, že spoluvlastníci neznali konkrétní podobu stavby a jejich souhlas byl „neurčitý“, jestliže jim již od roku 2007 byla známa dispoziční studie F. H. a realizační a projektová dokumentace společnosti STORING, spol. s r.o., z nichž vycházeli při uzavření smlouvy o výstavbě, a jestliže prostřednictvím Společenství v roce 2009 výstavbu opěrné zdi objednali a financovali. Za správný zatím dovolací soud nepovažuje ani závěr, že souhlas neudělili všichni spoluvlastníci. K projednání a odsouhlasení stavby došlo přítomnými spoluvlastníky na „schůzi Společenství“ konané dne 20. 7. 2009 a písemný individuální souhlas každého spoluvlastníka měl být přílohou zápisu. Odvolací soud se pak již nezabýval tím, zda dva nepřítomní spoluvlastníci neudělili souhlas dodatečně s přihlédnutím k tomu, že uhradili na ně připadající finanční podíl na této investici.
Lze tak uzavřít, že odvolací soud posoudil otázku udělení kvalifikovaného souhlasu žalovaných neúplně, proto jeho rozsudek v části výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně nahrazení souhlasu žalovaných s podáním žádosti stavebnímu úřadu o dodatečné povolení stavby opěrné zdi a anglického dvorku na pozemku označeném jako parcela č. XY v k. ú. a obci XY není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle §243e odst. 1 o. s. ř. v této části a v souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušil.
Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“. Dovolání však ve vztahu k částem výroku I., jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby na nahrazení souhlasu žalovaných s objednáním vypracování projektové dokumentace pro řízení o dodatečném povolení stavby opěrné zdi a anglického dvorku na pozemku označeném jako parcela č. XY v k. ú. a obci XY a se všemi právními úkony nutnými pro vydání dodatečného povolení stavby včetně obstarání podkladů a se zmocněním žalobce k těmto úkonům, není zdůvodněno, takže neobsahuje ani vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání, ani nevymezuje dovolací důvod. Proto Nejvyšší soud v této části dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako vadné odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 12. 2020
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu