ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.1684.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 1684/2020-488
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně J. K. , bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 2/1, proti žalovanému V. M. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Lucií Peterkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 17/9, o zaplacení částky 460.000,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 217 C 187/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. ledna 2020, č. j. 11 Co 144/2019-466, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. března 2015, č. j. 217 C 187/2014-45, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 460.000,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. února 2016, č. j. 11 Co 461/2015-114, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Usnesením ze dne 17. srpna 2016, č. j. 217 C 187/2014-201, soud prvního stupně výrokem I. zamítl v pořadí první žalobu žalovaného na povolení obnovy řízení (a zrušení rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. března 2015, č. j. 217 C 187/2014-45 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. února 2016, č. j. 11 Co 461/2015-114) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 12. prosince 2016, č. j. 11 Co 434/2016-234, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. (výrok I.) a změnil v nákladovém výroku II. (výrok II.); zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 31. ledna 2019, č. j. 217 C 187/2014-429, zamítl v pořadí druhou žalobu žalovaného na obnovu řízení (a zrušení rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. března 2015, č. j. 217 C 187/2014-45, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. února 2016, č. j. 11 Co 461/2015-114) a současně i jeho žalobu pro zmatečnost (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a vyslovil, že o nákladech ustanoveného zástupce žalovaného bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok IV.).
K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 22. ledna 2020, č. j. 11 Co 144/2019-466, usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že obnova řízení vedeného u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 217 C 187/2014 se povoluje (výrok I.), a potvrdil ve výroku II. (výrok II.); v návaznosti na to rozhodl o nákladech řízení účastníků o žalobě pro zmatečnost před soudy obou stupňů (výrok III.).
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti výrokům I. a III. posledně citovaného usnesení odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
K dovolací námitce, že při rozhodování o žalobě na obnovu řízení odvolací soud „překročil meze“ věci pravomocně rozhodnuté, dovolací soud uvádí následující.
Ustálená soudní praxe dovodila, že o stejnou věc ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř. jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána v tom případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 22. května 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněné pod č. 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 19. září 2007, sp. zn. 29 Odo 445/2006, z 10. srpna 2011, sp. zn. 26 Cdo 3176/2010 /ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím odmítl Ústavní soud České republiky usneseními z 5. ledna 2008, sp. zn. IV. ÚS 3109/07, a z 29. listopadu 2011, sp. zn. IV. ÚS 3329/11/, či z 6. května 2020, sp. zn. 26 Cdo 932/2020).
Svou první žalobu na obnovu řízení žalovaný odůvodnil především rozpory v dovolatelčiných údajích vztahujících se k poskytnutým půjčkám. Naproti tomu jeho druhá žaloba na obnovu řízení se opírá především o znalecký posudek ze dne 6. května 2017, vypracovaný na něj pro účely tam specifikovaného trestního řízení, který objektivně nemohl použít v původním řízení a který může pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Z tohoto úhlu pohledu nemůže jít o překážku věci pravomocně rozhodnuté v tom smyslu, jak ji pojímá ustálená judikatura dovolacího soudu.
K dovolacím námitkám, že v daném případě nejsou naplněny předpoklady pro povolení obnovy řízení, neboť mentální retardace žalovaného, známá a existující již v původním řízení, nemůže být důvodem pro povolení obnovy řízení, lze uvést následující.
Výklad ustanovení §228 o. s. ř. je v právní teorii i soudní praxi (srov. Občanský soudní řád, Komentář, C. H. Beck, 7. vydání 2006, II. díl, str. 1190 a 1191; a usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 16. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 645/2003, z 30. května 2007, sp. zn. 26 Odo 1195/2005, či z 24. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 3502/2009 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením z 20. dubna 2011, sp. zn. IV. ÚS 966/11/) ustálen v tom, že žaloba na obnovu řízení je právním institutem, jehož pomocí lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. K otázce povolení obnovy řízení za situace, kdy určitá podstatná skutečnost nastala po vyhlášení rozsudku soudu, lze odkázat také na stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. září 1982, sp. zn. Cpj 67/82, uveřejněné pod č. 2/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2011, sp. zn. 21 Cdo 1920/2009 (ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 15. listopadu 2011, sp. zn. I. ÚS 2350/11). Při výkladu doby skončení původního řízení, významné při posouzení podmínky, že účastník nemohl použít určité skutečnosti či důkazy bez své viny v původním řízení, je třeba vycházet zásadně z ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Jako důvod obnovy řízení nelze úspěšně uplatnit námitku, že původní řízení je postiženo zmatečnostními nebo jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani námitku nesprávného právního posouzení věci v původním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze 17. března 2004, sp. zn. 26 Cdo 471/2004, uveřejněné pod C 2581 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 10. srpna 2011, sp. zn. 26 Cdo 1156/2009, či z 23. července 2013, sp. zn. 26 Cdo 590/2013). V usnesení z 30. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 1986/2004, se pak Nejvyšší soud vyjádřil přímo k otázce procesní způsobilosti a konstatoval, že námitka týkající se nezpůsobilosti hájit své zájmy pro zdravotní stav, případně zpochybnění schopnosti samostatně jednat před soudem je uplatněním vady řízení, která podle ustanovení §229 odst. 3, popřípadě §229 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. může založit důvod žaloby pro zmatečnost. Obnova řízení však není určena k nápravě zmatečnostních vad, k tomu slouží právě žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 26. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 290/2005, či z 10. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 3540/2012).
Vzhledem ke shora citované judikatuře se lze ztotožnit s dovolatelčiným názorem, že námitka, že účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat a nebyl řádně zastoupen, je vadou procesního charakteru, k jejíž nápravě slouží žaloba pro zmatečnost. O tuto situaci však v souzené věci nejde. Námitky žalovaného totiž nesměřují proti procesnímu postupu soudu. V pořadí druhou žalobou se totiž domáhal obnovy řízení s odůvodněním, že jsou tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které nemohl bez své viny uplatnit v původním řízení a které pro něj mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Konkrétně mělo jít o znalecký posudek ze dne 6. května 2017 (z něhož vyplynulo, že trpí mentálním/intelektovým handicapem a jeho intelektové, rozpoznávací a rozumové schopnosti odpovídají schopnostem 12letého dítěte, v důsledku čehož nemohl platně uzavřít smlouvy o půjčkách v letech 2012 a 2013 a také plná moc, na jejímž základě jej jeho otec zastupoval v původním řízení, nemůže být platná). Je zřejmé, že nově uplatněným důkazem (znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ze dne 6. května 2017) se snaží také doložit, že v původním řízení nebyl skutkový stav zjištěn úplně a správně. Lze tedy souhlasit s názorem, že jsou naplněny předpoklady pro povolení obnovy řízení, neboť citovaný znalecký posudek je důkazem, který nemohl použít v původním řízení, a jde o důkaz, který – s přihlédnutím k jeho závěrům – může pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Za této situace dovolací soud uzavírá, že odvolací soud posoudil výše uvedenou otázku v souladu s rozhodovací praxí dovolací soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této věci.
S přihlédnutím k charakteru dalších uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Právě takový nezpůsobilý důvod však dovolatelka též uplatnila, zejména námitkami směřujícími proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčiny námitky proti nákladovému výroku III. napadeného usnesení. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti usnesení odvolacího soudu přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu