ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.2080.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 2080/2020-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Správy železnic, státní organizace , se sídlem Praha 1 – Nové Město, Dlážděná 1003/7, IČO: 70994234, proti žalovanému L. S. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem Benešov, Masarykovo náměstí 225, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 21/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2020, č. j. 25 Co 323/2019-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. srpna 2019, č. j. 5 C 21/2019-112, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do šesti měsíců od právní moci rozsudku „strážný domek – budovu č. p. XY, ležící na pozemku st. p. č. XY v k. ú. XY, obec XY“ (dále jen „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. ledna 2020, č. j. 25 Co 323/2019-154, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu je zčásti zjevně bezdůvodné a zčásti není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (dále jen „o.s.ř.“).
Při posuzování hmotněprávní otázky vzniku společného nájmu dovolatele a jeho tety A. P. (zemřelé 25. srpna 2015) k místnostem situovaným v předmětném domě vycházel dovolací soud z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“).
Soudní praxe ustálená za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1049/2000, z 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000, a z 23. července 2013, sp. zn. 26 Cdo 890/2013) dovodila, že vystupuje-li na straně nájemce více subjektů (pasivní pluralita subjektů), půjde o společný nájem. Společný nájem bytu bylo možné rozlišit jako obecný (§700 až 702 obč. zák.) a společný nájem bytu manžely (§703 až 705 obč. zák.). Od společného nájmu bytu bylo třeba odlišovat faktické užívání bytu více osobami, které zpravidla odvozují užívací právo od nájemcova práva užívat byt (osoby spolužijící či spolubydlící). Titulem vzniku společného nájmu mohly být různé právní skutečnosti; primárně jím byla nájemní smlouva a dále mohlo jít např. o dohodu v situaci, kdy již nájemní vztah existoval (tj. dohodu podle §700 odst. 2 obč. zák.). Dohoda o společném nájmu podle §700 odst. 2 obč. zák. umožňovala, aby stávající vztah mezi pronajímatelem a nájemcem byl modifikován, resp. aby byl rozšířen na straně nájemce (přistoupení dalšího nájemce). Obsahem takové dohody byl projev vůle všech tří zúčastněných stran změnit stávající závazek, který musel být dostatečně určitě definován (§37 obč. zák.). Protože pro dohodu ve smyslu §700 odst. 2 obč. zák. nebyla v době před 1. lednem 1995, tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 267/1994 Sb., předepsána písemná forma, mohla být v této době uzavřena i ústně, příp. konkludentně (§35 odst. 1 obč. zák.). S účinností od 1. ledna 1995 však již byla pro tuto dohodu – stejně jako pro smlouvu o nájmu bytu (§686 odst. 1 věta druhá obč. zák.) – stanovena pod sankcí absolutní neplatnosti (§40 odst. 1 a 2 obč. zák.) obligatorní písemná forma, čímž byla vyloučena možnost uzavřít ji platně jinou, např. konkludentní formou (srov. v literatuře Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1114 s., str. 2041, marg. č. 7).
Z výše citovaného (ustáleného) výkladu §700 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že v dané věci nelze pokládat za právně významné okolnosti, ze kterých dovolatel usuzoval, že od roku 2001, příp. od roku 2003 mu spolu s jeho tetou A. P. svědčil k místnostem situovaným v předmětném domě společný nájem dvou bytů. Titulem vzniku společného nájmu bytu (§700 obč. zák.) mohla být v tomto případě pouze dohoda ve smyslu §700 odst. 2 obč. zák., jelikož příslušné místnosti si již dříve pronajala (do svého výlučného nájmu) A. P., a to na základě (písemných) nájemních smluv z 23. srpna 2000
a z 19. prosince 2000. Pro uvedenou dohodu však byla v rozhodné době stanovena pod sankcí absolutní neplatnosti obligatorní písemná forma, čímž byla vyloučena možnost uzavřít ji platně jinou, např. konkludentní formou. Jestliže tedy odvolací soud na zjištěném skutkovém základě dovodil, že místnosti v předmětném domě (které pokládal – stejně jako soud prvního stupně – za dva byty) užíval dovolatel spolu se svojí tetou pouze jako spolužijící osoba, nikoli jako společný nájemce, nelze mu úspěšně vytýkat, že v okolnostech zdůrazňovaných v dovolání neshledal existenci „faktického (konkludentního) společného nájmu bytu“ , jak to formuloval dovolatel.
Se zřetelem k řečenému současně neobstojí ani dovolatelova námitka, že ačkoli navrhl řadu důkazů, zejména výpovědí svědků, jimiž hodlal prokazovat „fakticitu společného nájmu“ (míněn patrně návrh obsažený v jeho podání z 8. srpna 2019 na č. l. 51 až 53 spisu), soud tento jeho návrh zamítl a navržené důkazy neprovedl, aniž by jejich zamítnutí řádně odůvodnil. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že podle §120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.). Pro úplnost zbývá dodat, že neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 3383/2008,
z 15. července 2010, sp. zn. 26 Cdo 2313/2009 /ústavní stížnosti podané proti citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 9. března 2010, sp. zn. I. ÚS 3152/09,
a z 12. února 2013, sp. zn. I. ÚS 2941/10/, z 26. dubna 2012, sp. zn. 25 Cdo 805/2010, z 24. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 707/2013, a z 30. března 2017, sen. zn. 29 NSČR 32/2015); obdobně vyznívají rovněž závěry nálezů Ústavního soudu, na které odkázal dovolatel v čl. II dovolání). S přihlédnutím k tomu, co bylo uvedeno v předchozím odstavci, je však evidentní, že o takové – právně významné – skutečnosti v projednávané věci nešlo. V rozhodné době totiž nemohl být společný nájem bytu platně založen dohodou ve smyslu §700 odst. 2 obč. zák. uzavřenou konkludentní formou, jak se zřejmě (mylně) domníval dovolatel.
Napadl-li pak dovolatel rovněž správnost právního závěru, že nájem k místnostem v předmětném domě na něj nemohl ani přejít ke dni úmrtí jeho tety (25. srpna 2015) podle §2279 odst. 1 a 2 o. z., lze jeho dovolání v této části pokládat za zjevně bezdůvodné. I kdyby žalobkyně (pronajímatelka) souhlasila s přechodem nájmu na dovolatele (§2279 odst. 1 věta druhá o. z.) a současně byly splněny ostatní podmínky pro přechod nájmu bytu normované v §2279 odst. 1 větě první o. z., skončil by nájemní poměr, do nějž by takto dovolatel (ročník 1968) vstoupil, nejpozději uplynutím dvou let od smrti A. P. (§2279 odst. 2 věta první o. z.), tj. nejpozději dne 25. srpna 2017. Následně by se mu mohl sice jednou prodloužit o dva roky (podle §2285 o. z.), takže by pak uplynul dnem 25. srpna 2019. Poté by se však již znovu prodloužit nemohl. Podle stavu v době vydání napadeného rozhodnutí (§243f odst. 1 o.s.ř.) by tedy dovolateli již nesvědčil nájem místností situovaných v předmětném domě, i kdyby snad přechodem nájmu bytu podle §2279 odst. 1 a 2 o. z. vstoupil v důsledku úmrtí A. P. na její místo do nájemních poměrů (příp. i jen některého z nich), založených nájemními smlouvami z 23. srpna 2000 a z 19. prosince 2000. Pak je ovšem bezpředmětné zabývat se otázkou přechodu nájemního práva na dovolatele po smrti jeho tety, resp. předběžnou otázkou existence pronajímatelova (konkludentního) souhlasu s předmětným přechodem, neboť na celkový závěr odvolacího soudu, že ke dni vydání napadeného rozhodnutí dovolateli nesvědčilo nájemní právo k místnostem v předmětném domě, to nemůže mít žádný vliv.
Konečně otázku, zda ze strany žalobkyně jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§2 odst. 3, §8 o. z.), vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení z 5. září 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017), od níž není důvod se odchýlit. Při posouzení uvedené otázky vzal v úvahu nejen zjištěné právně významné okolnosti na straně dovolatele, nýbrž i na straně žalobkyně, jeho úvaha odpovídá takto zjištěným okolnostem a není v tomto směru zjevně nepřiměřená; přitom specifické okolnosti na straně dovolatele zohlednil stanovením delší než zákonné lhůty k vyklizení. V uvedených souvislostech lze jen dodat, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (nemovitých věcí sloužících k bydlení) na základě aplikace citovaného ustanovení má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené vyklizení jevilo krajně nespravedlivým, o což v daném případě – vzhledem ke zjištěným skutečnostem – nejde (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 6. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 1282/2013). Nad rámec uvedeného dovolací soud pro úplnost podotýká, že ve vztahu k řešení otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy navíc dovolatel nabídl jiný než soudy zjištěný skutkový stav (jehož součástí nebylo zjištění, že by žalobkyně či její právní předchůdkyně po dobu minimálně šestnácti let ujišťovala nejen A. P., ale i dovolatele o tom, že jsou řádnými nájemci bytů a že jimi budou až do doby, než jim převede předmětné nemovitosti do vlastnictví, jak v dovolání uváděl dovolatel). Přitom učiněná skutková zjištění nejsou – s přihlédnutím k provedenému dokazování – natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Jinými slovy řečeno, skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech a nijak nevybočují z toho, co v běžné soudní praxi soudy z obdobných důkazů berou za zjištěno.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – dílem pro nepřípustnost a dílem pro zjevnou bezdůvodnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalobkyně nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalobkyně nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o.s.ř. ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 22. 9. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu