ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.3242.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 3242/2019-1167
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Z. Š. , bytem v XY, zastoupeného JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Luční 901, proti žalovanému statutárnímu městu České Budějovice , se sídlem v Českých Budějovicích 1, náměstí Přemysla Otakara II. č. 1/1, zastoupenému Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 489/7, o zaplacení částky 499.103,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 329/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. dubna 2019, č. j. 8 Co 1339/2018-1112, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. dubna 2019, č. j. 8 Co 1339/2018-1112, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. května 2018, č. j. 15 C 329/2011-1033, ve výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 71.676,- Kč, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. dubna 2019, č. j. 8 Co 1339/2018-1112, ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. května 2018, č. j. 15 C 329/2011-1033, ve výroku II. O zamítnutí žaloby na zaplacení částky 427.427,- Kč s příslušenstvím, a dále v nákladových výrocích II. a III., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se – s obecným odkazem na ustanovení §667 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) – domáhal,
aby mu žalovaný zaplatil částku 71.676,- Kč (představující kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z již žalovaným zaplacené částky 1.278.816,- Kč za období od 1. prosince 2009 do 13. srpna 2010) a dále částku 427.427,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu nedoplatku na vypořádání investic vložených do vybudování tam označeného mezonetového bytu v tam označeném domě, a to podle ujednání obsaženého v čl. XIV. smlouvy o provedení půdní vestavby ze dne 13. května 1998 (dále jen „Smlouva“).
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. května 2018, č. j. 15 C 329/2011-1033, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 71.676,- Kč (výrok I.), žalobu ohledně částky 427.427,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III., IV. a V.).
Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Dopisem ze dne 24. dubna 1998 městský úřad žalovaného oznámil žalobci, že mu uděluje (v souladu s tam uvedeným usnesením své Rady) souhlas ke zřízení bytové jednotky v půdním prostoru „domu č. XY, ulice XY“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“ a „půdní vestavba“); současně jej vyzval, aby se do 15. května 1998 dostavil k sepsání smlouvy na „Správu domů s.r.o. XY“ (dále jen „Správa“). Dne 13. května 1998 uzavřeli žalobce (jako „budoucí nájemce“) a smluvní strana označená jako Správa (písemnou) smlouvu o provedení půdní vestavby (dále jen „Smlouva“), jejíž text připravil majetkový odbor městského úřadu žalovaného. Ve Smlouvě bylo mimo jiné uvedeno, že předmětný dům je ve vlastnictví žalovaného a že Správa ho „spravuje“ na základě smlouvy o obstarávání správy nemovitostí a výkonu dalších práv a povinností vlastníka (podle uvedené smlouvy spočívala obstaravatelská činnost Správy buď „v právních úkonech na základě plné moci“ nebo „v praktických činnostech“ ). Žalobce se ve Smlouvě zejména zavázal provést na vlastní náklady – poté, co si zajistí příslušné stavební povolení a co předloží projektovou dokumentaci Správě ke schválení – půdní vestavbu v domě (dále jen „půdní vestavba“, resp. „Investice“) a po dokončení stavby zajistit její kolaudaci. Naproti tomu Správa se zavázala uzavřít s žalobcem jako nájemcem – po předložení kolaudačního rozhodnutí a dokladu o přenechání (půdní vestavbou vzniklého) bytu do nájmu bytovým odborem úřadu žalovaného – smlouvu o nájmu bytu, v níž mělo být nájemné stanoveno pro dobu prvních patnácti let od podpisu nájemní smlouvy jako za byt IV. kategorie. Smlouva obsahovala (ve svém čl. XIV.) rovněž ujednání, že „při skončení nájmu ze strany nájemce nebo dohodou do 15ti let od podpisu nájemní smlouvy uhradí Správa (…) vložené prostředky, o něž se dům zhodnotil po odečtení rozdílu mezi nájemným skutečně placeným a nájemným, které by měl nájemce platit podle skutečné kategorie bytu, po odečtení amortizace“ (dále jen „ujednání o vypořádání Investice“). Dne 4. ledna 2000 uzavřel žalovaný (zastoupený Správou) jako pronajímatel a žalobce jako nájemce smlouvu o nájmu bytu zřízeného půdní vestavbou (dále jen „Nájemní smlouva“ a „předmětný byt“, resp. „byt“) na dobu neurčitou, za nájemné stanovené podle platných cenových předpisů jako maximální základní nájemné pro byt IV. kategorie, byť ve skutečnosti šlo o byt I. kategorie. Dne 28. listopadu 2001 Správa zaslala žalobci tiskopis nadepsaný jako „Potvrzení zůstatku závazku mezi statutárním městem České Budějovice a panem Z. Š.“ , podle něhož nákladová cena Investice (bez zohlednění amortizace) činila 2.029.540,- Kč. Dopisem ze dne 27. listopadu 2009, který byl doručen Správě dne 7. prosince 2009, vypověděl žalobce nájem předmětného bytu a požádal – s odkazem na Smlouvu – o vypořádání Investice; v této souvislosti navrhl „finanční vyrovnání“ v částce 2.500.000,- Kč, a to po zohlednění okolnosti, že v bytě ponechal vestavěné zařízení. Dne 8. prosince 2009 pak předmětný byt předal Správě. V protokolu o předání bytu, podepsaném žalobcem i zástupcem Správy, bylo mimo jiné uvedeno, že žalobce se dohodl se Správou na skončení nájmu ke dni 30. listopadu 2009. Dne 22. července 2010 Správa zaslala žalobci návrh dohody o vypořádání Investice (jejž předtím schválila Rada žalovaného a v němž byl jako smluvní strana označen žalovaný, zastoupený Správou – dále jen „Návrh“), podle něhož mělo být žalobci uhrazeno finanční vyrovnání ve výši 1.278.816,- Kč, a to při nákladech na vybudování půdní vestavby v částce 2.029.540,- Kč a po odečtení částky za odbydlení ve výši 186.964,- Kč a amortizace ve výši 563.760,- Kč. Žalobce Návrh nepodepsal. Dne 14. dubna 2011 uzavřeli žalobce a žalovaný, zastoupený Správou, dohodu o finančním vyrovnání movitých věcí, v níž se žalovaný zavázal zaplatit žalobci částku 330.000,- Kč za vybavení předmětného bytu; v citované dohodě bylo mimo jiné uvedeno, že Smlouvu uzavřel s žalobcem „vlastník“ . Podle revizního znaleckého posudku, vypracovaného znaleckým ústavem Expert Group s.r.o. (dále jen „Znalecký ústav“), odpovídají náklady vynaložené na zřízení bytu půdní vestavbou částce 1.670.000,- Kč. Ve vztahu k „amortizaci“ Znalecký ústav nejprve upozornil, že teorie oceňování rozlišuje pojmy amortizace a opotřebení. Při výpočtu amortizace se vychází z toho, že vlastník stavby ukládá každoročně tak velkou částku, aby po skončení životnosti stavby měl naspořeno na pořízení nové stejné stavby; přihlíží se přitom i k úročení uložených prostředků. Tímto způsobem určená amortizace z bytu za dobu, co ho užíval žalobce, odpovídá částce 123.565,- Kč. Naproti tomu při výpočtu opotřebení se vychází z opotřebení jednotlivých stavebních konstrukcí, jejich objemových podílů na celku a jejich životnosti (analytická metoda). Takto pojaté opotřebení bytu za dobu, co ho užíval žalobce, činí 283.328,- Kč. Rozdíl mezi nájemným z předmětného bytu stanoveným pro byt I. kategorie a pro byt IV. kategorie za tutéž dobu (dále jen „odbydlení“) činí podle shodných tvrzení účastníků 186.964,- Kč. Dne 13. srpna 2010 žalovaný zaplatil žalobci na vypořádání Investice částku 1.278.816,- Kč.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně – za použití výkladových pravidel obsažených v §35 odst. 2 obč. zák. a s odkazem na tam specifikovaná rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu – dovodil, že navzdory formálnímu vyjádření ve Smlouvě, že ji se žalobcem uzavřela Správa, je zavázaný ze Smlouvy a pasivně věcně legitimován přímo žalovaný, neboť jednající osoby byly srozuměny s tím, že Správa zde pouze zastupovala žalovaného. Vzhledem k následnému jednání smluvních stran rovněž dovodil, že ujednání o vypořádání Investice má charakter „konečné“ smlouvy; nešlo zde tedy toliko o dohodu o jedné z náležitostí „budoucí“ nájemní smlouvy, jak namítal žalovaný. Podle jeho názoru není citované ujednání absolutně neplatné podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost tam použitého termínu „amortizace“, jak žalovaný rovněž namítal. V této souvislosti konstatoval, že byť se účastníci na výkladu uvedeného pojmu neshodnou, z účelu ujednání o vypořádání Investice je zřejmé, že v rámci vypořádání Investice měla být jeho prostřednictvím zohledněna okolnost, že žalobce bude předmětný byt po určitou dobu užívat a nebude ho tedy při skončení nájmu předávat žalovanému ve stavu v době dokončení půdní vestavby; z tohoto úhlu pohledu je tak třeba pojem amortizace vykládat jako opotřebení, jež v daném případě odpovídá (podle revizního znaleckého posudku) částce 283.328,- Kč. V návaznosti na to uzavřel, že odečte-li se uvedená částka a dále částka odbydlení (tj. částka 186.964,- Kč) od Znaleckým ústavem stanovené výše nákladů na zhotovení půdní vestavby (tj. od částky 1.670.000,- Kč), svědčilo žalobci na podkladě ujednání o vypořádání Investice právo žádat při skončení nájmu po žalovaném zaplacení částky 1.199.708,- Kč, tj. méně než kolik mu žalovaný na uvedené vypořádání zaplatil již před podáním žaloby. Proto ohledně požadavku na zaplacení částky 427.427,- Kč žalobu zamítl. Naproti tomu však vyhověl žalobě ohledně kapitalizovaného (zákonného) úroku z prodlení v částce 71.676,- Kč, neboť podle ujednání o vypořádání Investice měl žalovaný plnit žalobci „po skončení nájmu“ , což však neučinil, a byl tedy ode dne následujícího po „1. 12. 2009“ v prodlení.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. dubna 2019, č. j. 8 Co 1339/2018-1112, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. a změnil v zamítavém výroku II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) i částku 427.427,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy všech stupňů a o nákladech řízení státu (výroky II. a III.).
Odvolací soud po částečném zopakování dokazování v odvolacím řízení mimo jiné zjistil, že žalobce přijal návrh Smlouvy, aniž se zabýval jejími jednotlivými podmínkami, nevyjímaje z toho ani podmínky vypořádání Investice, a to včetně významu pojmu amortizace; nepochyboval však o „spravedlivém vypořádání“ investovaných prostředků při „důvěře městu“ . Ani zástupce Správy, který s ním Smlouvu uzavíral, nebyl podrobně obeznámen s významem použitého pojmu amortizace (smlouvy o půdních vestavbách se totiž uzavíraly na podkladě vzorů, které vypracoval majetkový odbor městského úřadu žalovaného, a nikoli Správa); sám jej chápal jako „odpočet nějakého procenta z ceny bytu“ , a to s ohledem na „metodiku daňových odpisů žalovaného“ . V rámci úvahy o správnosti zjištěného skutkového stavu odvolací soud také shledal, že při stanovení výše nákladů na zhotovení půdní vestavby je třeba odborných znalostí z oboru stavebnictví, odvětví stavby obytné, a proto nelze vycházet z revizního znaleckého posudku, neboť Znalecký ústav byl jmenován pro obor ekonomika, nikoli stavebnictví. Současně měl za to, že přesnou výši žalobcem vynaložených nákladů již ani nelze – bez nepoměrných obtíží – zjistit; proto ji – s odkazem na ustanovení §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – určil (na podkladě hodnocení důkazů, jež podrobně rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku) „volnou úvahou“ tak, že činila alespoň 1.893.207,- Kč. Jinak se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní názory o pasivní věcné legitimaci žalovaného a o charakteru ujednání o vypořádání Investice jako „konečné“ smlouvy, avšak – na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že toto ujednání je pro neurčitost a nesrozumitelnost pojmu amortizace, jíž nelze odstranit ani výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.), absolutně neplatné podle §37 odst. 1 obč. zák., a to „v rozsahu ujednání o způsobu výpočtu (stanovení) vypořádací částky“ . V této souvislosti zdůraznil, že nelze akceptovat výklad uvedeného pojmu podaný žalobcem, který jej chápe ve smyslu opotřebení (tj. jako zohlednění podílu užívání půdní vestavby na životnosti jednotlivých jejích konstrukcí), ale ani výklad téhož pojmu podaný žalovaným, který jej naopak pojímá jako daňový odpis podle zákona č. 586/1992 Sb. Podle jeho názoru jsou totiž oba tyto výklady v rozporu s dalším obsahem Smlouvy, především pak s tím, že žalobce měl pozbýt právo na vypořádání Investice již po patnácti letech užívání bytu. Jeho výklad by tak vedl k absurdnímu závěru, že „v posledním měsíci 15tileté doby by bylo z Investice odpočítáváno procentní opotřebení v řádu jednotek či desítek procent (nikoli však 100 % s ohledem na předpokládanou životnost vestavby podstatně přesahující 15 let), oproti nulovému nároku (…) při trvání nájemního vztahu v prvním měsíci po uplynutí této doby“ . Výklad žalovaného pak předpokládá rozpočítávání nákladů na Investici na dobu třiceti let, což je opět v rozporu s dohodnutým zánikem žalobcova nároku již po patnácti letech užívání bytu. Podle jeho názoru je však dotčená část citovaného ujednání oddělitelná (ve smyslu §41 obč. zák.) od zbytku Smlouvy, přičemž její neplatnost nemění nic ani na „zjištěné shodné a projevené vůli účastníků žalobcem vynaložené prostředky za vzniklých okolností vypořádat“ , kterážto vůle současně vyvolává potřebu „hledat spravedlivé řešení vypořádání účastníků“ . Za toto „spravedlivé řešení“ pak považoval způsob vypořádání, jaký upravovaly „žalovaným následně uzavírané smlouvy o půdních vestavbách s jinými uchazeči“ , které již nepočítaly s dalším odpočtem amortizace a vycházely z toho, že cena půdní vestavby (tj. stavební rozpočet schválený oběma stranami) bude postupně „odbydlována“ po dobu patnácti let s nárokem na úhradu celého nesplaceného zůstatku ceny nejen před, ale i po uplynutí této doby. Vycházeje z uvedených názorů uzavřel, že činily-li náklady vynaložené na půdní vestavbu nejméně 1.893.207,- Kč a dosahovala-li částka „odbydlení“, kterou je nutno od nich odečíst, výše 186.964,- Kč, je žalobou uplatněný nárok na vypořádání Investice v celém rozsahu po právu. Proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. a změnil v zamítavém výroku II. tak, že vyhověl žalobě i ohledně částky 427.427,- Kč s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a ve znění od 30. září 2017 (dále opět jen „o.s.ř.“). Především nesouhlasil s posouzením otázek pasivní věcné legitimace žalovaného (dále jen „první otázka“), charakteru ujednání o vypořádání Investice jako „konečné“ smlouvy (dále jen „druhá otázka“) a (částečné) neplatnosti citovaného ujednání pro neurčitost a nesrozumitelnost pojmu amortizace (dále jen „třetí otázka“). Ve vztahu k nim – s odkazem na tam specifikovanou judikaturu Nejvyššího soudu – postupně namítl, že z ničeho nevyplývá vůle účastníků, že Investici má žalobci vypořádat namísto Správy, která se k tomu ve Smlouvě výslovně zavázala (zde současně odkázal na ustanovení §32 odst. 1 obč. zák.), že systematickým, jazykovým a účelovým výkladem ujednání o vypořádání Investice lze dospět k závěru, že dotčené ujednání bylo pouze dohodou o jedné z náležitostí „budoucí“ nájemní smlouvy (vznik žalobcova práva na vypořádání investice byl totiž vázán na konkrétní nájemní vztah), a že odvolací soud postupoval nesprávně (v rozporu s ustanovením §35 odst. 2 obč. zák.) rovněž při výkladu tam použitého pojmu amortizace. Zde zdůraznil, že z projevené vůle smluvních stran je zřejmé, že pojem amortizace představuje určité znehodnocení provedené půdní vestavby v čase, a i když se poněkud liší představy účastníků o způsobu vyčíslení tohoto znehodnocení, měl odvolací soud respektovat tuto vůli stran alespoň potud, že by vyšel „minimálně z částky, která je mezi účastníky nesporná“ . Zároveň poukázal rovněž na to, že pojem amortizace není neznámý ani soudní judikatuře, která jej rovněž chápe jako snížení hodnoty věci v důsledku jejího opotřebení v čase (zde se odvolával na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 347/2000). Dále namítl, že odvolací soud nesprávně aplikoval též ustanovení §41 obč. zák., jestliže dovodil, že ujednání o vypořádání Investice je neplatné pouze „v rozsahu ujednání o způsobu výpočtu (stanovení) vypořádací částky“ . Měl za to, že nelze od sebe oddělit vůli účastníků k úhradě určité částky z určitého důvodu a způsob stanovení takové částky; je-li tedy neplatné ujednání o stanovení dané částky, nutně je neplatné i ujednání o tom, že tatáž částka má být z určitého důvodu vyplacena. Na podporu uvedeného názoru příkladmo odkázal i na ustálenou judikaturu dovolacího soudu týkající se smluvních pokut, která v případě neurčitosti způsobu stanovení výše pokuty považuje za neplatné také ujednání o smluvní pokutě jako celek (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu vydaný ve věci sp. zn. 32 Odo 1172/2003). Z řečeného pak současně dovozoval, že nelze pokládat za správný ani postup odvolacího soudu, jenž namísto aplikace ustanovení o bezdůvodném obohacení nahradil sjednaný (podle něj neplatně) způsob vypořádání Investice „spravedlivým řešením“. S poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 853/2007 a sp. zn. 28 Cdo 2716/2008 odvolacímu soudu rovněž vytkl, že jestliže toto jeho „spravedlivé řešení“ nepočítá s odpočtem amortizace, neodpovídá jasně projevené vůli smluvních stran, podle níž má být určitá míra opotřebení při vypořádání Investice odečtena. Dodal, že kromě toho uvedené řešení nejen nemá oporu v zákoně, ale navíc se ani neshoduje např. s koncepcí vypořádání zakotvenou v ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. Ve spojitosti s posouzením ujednání o vypořádání Investice oběma soudům také vytkl, že se nedostatečně zabývaly významem tam uvedeného slovního spojení „vložené prostředky, o něž se dům zhodnotil“ . Vyjádřil též – opět s odkazem na tam specifikovaná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu – přesvědčení, že v daném případě nebyly splněny (z důvodů v dovolání podrobně rozvedených) zákonné předpoklady pro aplikaci ustanovení §136 o.s.ř. a že odvolací soud navíc zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže mu neposkytl poučení o svém odlišném názoru stran částečné neplatnosti ujednání o vypořádání Investice a jestliže založil své rozhodnutí na skutkových závěrech odlišných od zjištění, která učinil soud prvního stupně; kromě toho mu však rovněž vytkl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a aby vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto (pro nepřípustnost).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění od 30. září 2017 (dále opět jen „o.s.ř.“). Shledal, že bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele
(§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry (jiné než týkající se práv osobních, rodinných a věcných), vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (o něž jde i v posuzované věci), jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinností tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.
Vzhledem k použitým dovolacím námitkám je zapotřebí již na tomto místě zdůraznit, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci
(§241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) uplatnil dovolatel rovněž nezpůsobilý důvod, jímž brojil proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení otázek pasivní věcné legitimace žalovaného a charakteru ujednání o vypořádání Investice jako „konečné“ smlouvy. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto směru ve skutečnosti založena primárně na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Skutková zjištění o (skutečné) vůli smluvních stran (jednajících osob), k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) v tomto směru dospěl, však nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními,
jejž lze namítnout i v dovolání a jehož prostřednictvím lze výjimečně založit jeho přípustnost podle §237 o.s.ř. (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017,
sp. zn. Pl.ÚS-St. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Nad rámec uvedeného dovolací soud pouze pro úplnost dodává, že pro zjištění skutečné vůle smluvních stran jsou významné i okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněný pod č. 46/1998 časopisu Soudní judikatura). Významným hlediskem, k němuž je třeba při výkladu smlouvy přihlížet, je též následné chování smluvních stran. To platí i v případě posouzení, zda určitá smlouva má charakter smlouvy „konečné“ či jen „předběžné“ (k tomu viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 27. dubna 2006,
sp. zn. 33 Odo 938/2004). Ve vztahu k prvním dvěma otázkám lze v uvedených souvislostech poukázat – vedle celé řady dalších, dostatečně výmluvných, zjištěných okolností – zejména na skutečnost, že dovolatel se jasně přihlásil k ujednání o vypořádání Investice mimo jiné v Návrhu (předem schváleném svou Radou), který předložil žalobci v době, kdy již byla Nájemní smlouva dávno uzavřena, ba již dokonce žalobcem vypovězena, resp. ukončena dohodou smluvních stran. Je evidentní, že pokud by skutečně považoval dotčené ujednání za pouhou dohodu o jedné z náležitostí „budoucí“ nájemní smlouvy, resp. závazek z něj plynoucí za závazek převzatý Správou, neměl by k předložení takového návrhu sebemenší důvod. Už z toho je zřejmé, že jeho námitky (tj. námitky statutárního města, jež požívá v právním styku zvýšené důvěry), jimiž brojil proti řešení prvních dvou otázek, jsou také ryze účelové.
Z vyložených důvodů tedy dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání (podle §237 o.s.ř.) pro posouzení první a druhé otázky. Za této situace dovolání – v rozsahu vymezeném ve výroku I. tohoto rozsudku – odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř. jako nepřípustné, neboť správnost potvrzujícího výroku I. rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 71.676,- Kč dovolatel zpochybnil pouze skutkovými námitkami vztahujícími se k posouzení otázky své pasivní věcné legitimace.
Naproti tomu však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o.s.ř. pro řešení třetí otázky. V tomto ohledu totiž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatel v dovolání rovněž uplatnil. Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 věty první o.s.ř.; přesto však již nyní podotýká, že napadené rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelné už proto, že případné nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění dovolatelových práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 90/2014 časopisu Soudní judikatura).
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. července 2000, sp. zn. 20 Cdo 1713/98, uveřejněný pod č. 4/2001 časopisu Soudní judikatura) zastává názor, že projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. nepodařilo-li se obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže nebylo dosaženo – vadným slovním zprostředkováním – jasného vyjádření této vůle. Neurčitost či nesrozumitelnost právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Teprve v případě, že pojmy použité při jazykovém vyjádření obsahu úkonu jsou natolik nejednoznačné či nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníků usuzovat na záměr, jejž měly naplnit, může být opodstatněn závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu podle §37 odst. 1 obč. zák. Tyto teze mají oporu např. v rozsudcích Nejvyššího soudu
z 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném na str. 386 sešitu č. 7/1999 časopisu Právní rozhledy, z 27. července 2007, sp. zn. 33 Odo 655/2005, či z 30. června 2015, sp. zn. 33 Cdo 2610/2013.
V posuzované věci odvolací soud při výkladu sporného pojmu amortizace, užitého v ujednání o vypořádání Investice, z takto nastavených interpretačních pravidel důsledně nevycházel. Postupoval sice správně, pokusil-li se pro účely výkladu sporného pojmu objasnit, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání Smlouvy. Poté, co v řízení vyšlo najevo, že při uzavření Smlouvy účastníci zřejmě uvedený pojem plně nechápali, se však již omezil pouze na hodnocení jejich aktuálních postojů projevených v průběhu soudního řízení. Kromě toho i při samotném hodnocení aktuálních postojů účastníků se však dopustil jisté logické anomálie, jestliže je označil za neakceptovatelné s ohledem na sjednanou dobu trvání žalobcova práva na vypořádání Investice. Doba trvání (resp. zániku) určitého nároku a způsob stanovení (určení) jeho výše jsou totiž dvě samostatné (nezaměnitelné) otázky. Význam použitého termínu amortizace se tak pokusil objasnit na podkladě zcela nespolehlivého výkladového materiálu; navíc rezignoval na jakoukoli snahu o další výklad tohoto pojmu, ačkoli možnosti jeho interpretace zdaleka nebyly vyčerpány. Uvedený pojem měl pak správně objasnit nikoli primárně podle aktuálních postojů smluvních stran, nýbrž z objektivního hlediska, tj. z pohledu typického účastníka v postavení adresáta právního úkonu (zde návrhu na uzavření Smlouvy). S přihlédnutím ke všem okolnostem vyplývajícím z obsahu spisu zastává dovolací soud názor, že v poměrech předmětné věci šlo o amortizaci v jejím obecném významu, tj. o částku, která vyjadřuje opotřebení (tj. užíváním způsobené znehodnocení) určitého majetku za sledované období; v tomto konkrétním případě nelze uvedenému pojmu přikládat specifický (právní) význam, v jakém používají pojem odpis – pro svoje účely
– daňové či účetní předpisy. Jednak nelze předpokládat, že by typický adresát právního úkonu rozuměl pojmu amortizace (odpis) právě v uvedeném i pro obor práva zvláštním smyslu a jednak účelem ujednání, v němž byl uvedený pojem použit, bylo vypořádat Investici žalobce, a nikoli řešit daňové či účetní odpisy dovolatele. Kromě toho však nelze ani opomenout, že k téže interpretaci termínu amortizace vede rovněž výkladové pravidlo, použitelné i v občanskoprávních vztazích, podle něhož jsou-li ve smlouvě použity formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílně, jeví se být spravedlivým vykládat je v neprospěch toho, kdo je do smlouvy uložil, tj. v tomto případě v neprospěch dovolatele (srov. nález Ústavního soudu z 30. listopadu 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, uveřejněný pod č. 188/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či rozsudky Nejvyššího soudu z 10. dubna 2008, sp. zn. 30 Cdo 3221/2006, a z 12. června 2018, sp. zn. 32 Cdo 2757/2016).
Z uvedeného vyplývá, že nejistotu o tom, co chtěli účastníci projevit, jestliže v ujednání o vypořádání Investice (obsaženém ve Smlouvě) použili pojem amortizace, lze odstranit výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák. Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že citované ujednání je částečně neplatné (podle §37 odst. 1 obč. zák.) právě z důvodu nejasnosti (podle něj výkladem neodstranitelné) uvedeného pojmu, nelze jeho právní posouzení v tomto směru pokládat za správné.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ohledně částky 427.427,- Kč s příslušenstvím, spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek – v rozsahu vymezeném ve výroku II. tohoto rozsudku – bez jednání (§243a odst. 1 věty první o.s.ř.) zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími dovolacími výtkami, a podle §243e odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil (v příslušném rozsahu) k dalšímu řízení odvolacímu soudu, který se vypořádá rovněž s námitkou, jíž v dovolání uplatnil dovolatel s poukazem na slovní spojení „vložené prostředky, o něž se dům zhodnotil“ , které také tvoří součást ujednání o vypořádání Investice.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu