ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.3326.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 3326/2019-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Bytového družstva Hrady - Zahrádky, se sídlem v Praze 5, Radlicích, Nad Konvářkou 314/5 , IČO 28531957 , zastoupeného Mgr. Kateřinou Velkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Ovčí Hájek 2347/54, proti žalované COM-TIP s.r.o., se sídlem v Praze 4, Družstevní 1395/8, IČO 45788677, zastoupené JUDr. Michalem Stupkou, advokátem se sídlem v Praze 4, Družstevní 1395/8, o zaplacení 263 444,44 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21C 198/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 25 Co 330/2018-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 25 Co 330/2018-193, potvrdil rozsudek ze dne 27. června 2018, č. j. 21 C 198/2017-147, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci 263 444,44 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení.
Dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“.
Předně je třeba zdůraznit, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že pochybení ve zjištění skutkového stavu věci či vady řízení nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Právě takové (nezpůsobilé) důvody dovolatel uplatnil námitkami, jimiž brojil proti správnosti skutkových zjištění, resp. způsobu hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí). Podle závěrů ustálené soudní praxe přitom platí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zpochybnil-li proto dovolatel správnost právního názoru odvolacího soudu mimo jiné rovněž poukazem na to, co bylo obsahem vůle smluvních stran projevené v nájemní smlouvě ze dne 15. srpna 2012 a jak měla být tato vůle interpretována, napadl správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu.
Rovněž vytýkal odvolacímu soudu nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí, což může být vadou řízení, nikoli procesní otázkou, na jejímž řešení by spočívalo napadené rozhodnutí. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237–238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají. Z obsahu spisu je navíc zřejmé, že napadené rozhodnutí není nepředvídatelné, jelikož odvolací soud neposuzoval žádnou skutečnost, která by již nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2003, sp. zn. 33 Odo 127/2003, či jeho usnesení ze dne 29. května 2014, sp. zn. 33 Cdo 384/2014, neboť řeší skutkově odlišné situace a na danou věc nedopadají. Dovolací soud v nich totiž posuzoval případy, v nichž byl právní vztah mezi účastníky založen kupní smlouvou na odběr elektrické energie, při odběru energie nebylo možno aplikovat ustanovení o bezdůvodném obohacení, nýbrž bylo nutno zvažovat, zda není naplněna skutková podstata některé z možností neoprávněných odběrů elektřiny definovaných pod písmeny a), b), nebo d) §22 odst. 1 zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci.
Nepřípadný je i odkaz dovolatele na další judikaturu, následně uvedenou, v níž Nejvyšší soud posuzoval zcela jiné nároky, než o které šlo v dané věci. Konkrétně v usnesení ze dne 26. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 967/2008, se dovolací soud zabýval výkladem ustanovení §667 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, o změnách prováděných na pronajaté věci, v rozsudku ze dne 26. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 4427/2008, posuzoval charakter smlouvy o tichém společenství podle §673 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a v usnesení ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 5261/2014, se vyjadřoval k dobré víře při nabytí vlastnického práva k nemovitostem. Neřešil přitom žádnou otázku, na níž je založeno napadené rozhodnutí.
Dovolatel předkládal k dovolacímu přezkumu rovněž otázku, „zda v případě, kdy je mezi smluvními stranami v nájemní smlouvě dohodnuto, že převedou dodávku služeb do předmětu nájmu z pronajímatele na nájemce, ale k převodu těchto dodávek služeb do předmětu nájmu nedojde, je povinen nájemce k úhradě služeb dodávaných do předmětu nájmu z titulu uzavřené nájemní smlouvy, z titulu nároku na náhradu škody nebo z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení.“ Na takto postavené otázce však rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti nespočívá (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a z 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením z 16. 1edna 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13). Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil na závěru, že nájemce by nemohl být (obecně) povinen k úhradě požadované částky z žádného právního titulu, ale na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že v daném případě tomu tak není, neboť žalovaná své povinnosti z nájemní smlouvy neporušila a nezískala na úkor žalobce ani žádný majetkový prospěch.
Dovolatel tedy v dovolání nevymezil – způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. – způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) a vylíčení přípustnosti dovolání nevztáhl k žádné otázce procesního nebo hmotného práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 29 Cdo 311/2015, uveřejněné pod číslem 50/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel sice napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výroku o nákladech řízení, avšak dovolání proti tomuto výroku není přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§243 písm. a) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu