ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.4052.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 4052/2019-245
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ M. Ž. a b/ M. Ž. , obou bytem XY, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu České Budějovice , se sídlem v Českých Budějovicích 2, Krčínova 1107/30, IČO: 00037745, zastoupenému JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem v Lišově, náměstí Míru 140/1, o zaplacení částky 76.100,- Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1040/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2019, č. j. 4 Cmo 237/2018-196, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a/ na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. V poměru mezi žalobkyní b/ a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby jim žalované bytové družstvo (dále též jen „družstvo“) zaplatilo částku 76.100,- Kč z titulu pokuty ve výši 100,- Kč za každý započatý den prodlení (§23 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění po novele provedené zákonem č. 345/2009 Sb. a ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „zákon o vlastnictví bytů“) se splněním povinnosti uzavřít s nimi smlouvu o převodu vlastnictví k „bytové jednotce XY, nacházející se ve druhém podlaží domu č. p. XY v XY“ (dále jen „smlouva o převodu“, „jednotka“ a „bytový dům“). Uvedenou pokutu požadovali od 1. listopadu 2010 (viz část první, čl. II, bod 3. zákona č. 345/2009 Sb.) do 29. listopadu 2012 (kdy nabytím právní moci tam citovaného rozsudku byla smlouva o převodu uzavřena), tedy celkem za „761“ (správně 759) dnů.
Krajský soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. ledna 2015, č. j. 13 Cm 1040/2014-77, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. října 2015, č. j. 7 Cmo 159/2015-107, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 6. dubna 2017, č. j. 26 Cdo 2972/2016-135 (dále jen „Zrušující rozsudek“), zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že bytové družstvo se ocitne v prodlení se splněním povinnosti převést byt podle §23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů rovněž tehdy, jestliže oprávněnému nepředloží včas návrh na uzavření smlouvy o převodu bytu, jehož akceptace by – objektivně vzato – vyústila ve vznik platné (právně závazné) smlouvy.
Poté odvolací soud usnesením ze dne 12. října 2017, č. j. 7 Cmo 159/2015-141, v poměru mezi žalobcem a družstvem zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně a věc mu (v tomto rozsahu) vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. března 2018, č. j. 13 Cm 1040/2014-165, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 75.900,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 200,- Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 3. dubna 2019, č. j. 4 Cmo 237/2018-196, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném vyhovujícím výroku I. a v nákladovém výroku III.; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, k němuž se písemně vyjádřil žalobce, není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a ve znění účinném od 30. září 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Právní poměry účastníků, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, posuzoval dovolací soud podle dosavadních právních předpisů, zejména pak podle zákona o vlastnictví bytů a dále rovněž zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (§3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že spolu s převáděnou jednotkou musí být jejímu nabyvateli převeden spoluvlastnický podíl na pozemku, který bytové družstvo jako vlastník bytového domu anebo nepřevedených jednotek v domě nabylo bezplatně podle §60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 229/2001 Sb. (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“); pro rozhodnutí o tom, zda o takový pozemek jde, není rozhodující, zda tvoří s bytovým domem jeden funkční celek, nýbrž podstatné je zjištění, že pozemek byl družstvu na základě citovaného ustanovení jako takový převeden (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3083/2008, uveřejněný pod č. 6/2011 časopisu Soudní judikatura, vydaný v řízení o uzavření smlouvy o převodu jednotky vedeném mezi účastníky, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4486/2016). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že smlouva o převodu jednotky musí kromě obecných náležitostí (§43 a násl. obč. zák.) obsahovat zásadně i náležitosti uvedené v §6 zákona o vlastnictví bytů (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 22. května 2002, sp. zn. 28 Cdo 859/2002, uveřejněný pod č. C 1224 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 31. května 2012, sp. zn. 33 Cdo 1407/2010 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 9. října 2012, sp. zn. IV. ÚS 3230/12/, či z 28. května 2014, sp. zn. 26 Cdo 1740/2012). Mezi tyto obligatorní (podstatné) obsahové náležitosti náleží právě i označení pozemku, který je předmětem převodu vlastnictví nebo předmětem jiných práv ve smyslu §21 zákona o vlastnictví bytů, údaji podle katastru nemovitostí (§6 odst. 1 písm. e/ zákona o vlastnictví bytů).
V intencích závazného právního názoru vyjádřeného ve Zrušujícím rozsudku se odvolací soud zabýval rovněž otázkou, zda by akceptace písemného návrhu smlouvy o převodu datovaného dnem 29. října 2004 (dále jen „Návrh“) vyústila ve vznik platné (právně závazné) smlouvy. Dovodil, že netýkal-li se Návrh rovněž převodu odpovídajících spoluvlastnických podílů na pozemcích, které družstvo bezplatně nabylo na základě §60a zákona č. 219/2000 Sb., nelze jej považovat za řádný (bezvadný) návrh smlouvy o převodu. Vzhledem k tomu lze pokládat za souladný s ustálenou judikaturou též právní závěr, že akceptace Návrhu by nevyústila ve vznik platné (právně závazné) smlouvy. Takto uzavřená smlouva o převodu by totiž neměla všechny zákonem stanovené náležitosti; byla by tudíž neplatná, a to v tomto případě absolutně a „jako celek“, neboť by svým – z pohledu §6 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, jenž stanoví podstatné obsahové náležitosti smlouvy o převodu jednotky, neúplným – obsahem odporovala zákonu ve smyslu §39 obč. zák. (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 15. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 2662/2003, uveřejněného pod č. 30/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z řečeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí ).
V Brně dne 6. 2. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu