ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.896.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 896/2020-377
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, proti žalované euroAWK s.r.o. , se sídlem v Praze 4 – Chodově, Babákova 2390/2, IČO: 24196819, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o vyklizení pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 18/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2019, č. j. 13 Co 300/2019-345, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám JUDr. Jaromíra Císaře, advokáta se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. dubna 2019, č. j. 7 C 18/2011-309, uložil žalované povinnost odstranit z tam specifikovaných pozemků všechna velkoplošná reklamní zařízení a stavby pro reklamu identifikované prostřednictvím tam uvedených GPS souřadnic jejich geometrických středů a vyklizené pozemky předat žalobci do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. listopadu 2019, č. j. 13 Co 300/2019-345, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení ho změnil jen tak, že jejich výše činí 31.467,- Kč, jinak ho i v tomto výroku potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalované (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí samostatně (vede k zamítnutí žaloby či naopak k jejímu vyhovění), a řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno (popř. některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.), není dovolání (jako celek) ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť věcný přezkum ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či z 6. října 2016, sp. zn. 26 Cdo 1647/2016, a judikaturu v nich citovanou).
V projednávané věci založil odvolací soud svůj závěr o důvodnosti žaloby (oprávněnosti nároku žalobce na vyklizení v žalobě specifikovaných pozemků odstraněním na nich se nacházejících velkoplošných reklamních zařízení a staveb pro reklamu ve vlastnictví žalované) na dvou na sobě nezávislých právních důvodech. Předně se ztotožnil se závěrem, že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 1. dubna 2000 (dále jen „Nájemní smlouva“) je absolutně neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“) pro neurčitost vymezení předmětu nájmu, tedy míst a ploch, které měly být pronajímány za účelem zřízení reklamních zařízení. Současně však dovodil, že i kdyby byla Nájemní smlouva platná, sjednaná desetiletá doba nájmu by uplynula dne 1. dubna 2010; v případě jejího prodloužení o pět let podle ujednání obsaženého v jejím čl. III odst. 2 by pak nájem skončil dne 1. dubna 2015 a nejpozději od následujícího dne (2. dubna 2015) tudíž dovolatelka užívá pozemky bez právního důvodu. Správnost jednoho z nich (druhého právního názoru) však nebyla dovoláním napadena a nepostačuje, že dovolatelka zpochybnila správnost prvního právního názoru. Dovolací soud je totiž vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu z 11. 1istopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod č. 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nezbývá tedy než uzavřít, že i případné nesprávné právní posouzení první právní otázky by za dané situace nemohlo mít na výsledek sporu vliv, jestliže současně obstojí dovoláním nezpochybněný druhý právní názor. Nad rámec řečeného a pouze pro úplnost dovolací soud dodává, že právní závěr o absolutní neplatnosti Nájemní smlouvy je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu v typově srovnatelných věcech (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, z 11. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 2946/2012 /ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 18. července 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/13, a z 25. července 2013, sp. zn. III. ÚS 2121/13/, z 11. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 3410/2014, či z 15. února 2018, sp. zn. 26 Cdo 2430/2017).
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 a contrario ). Namítla-li tudíž dovolatelka rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (týkající se zejména obsahu Nájemní smlouvy), neuplatnila v tomto směru jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Zjištěné skutečnosti tudíž mají oporu v Nájemní smlouvě a odpovídají tomu, co běžně soudy z obdobných písemností zjišťují.
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy jakoby i jeho nákladový výrok. Zde však
– z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 6. 5. 2020
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu