ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.1209.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 1209/2018-280
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně A. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, proti žalovanému R. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ondřejem Vislockým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, PSČ 120 00, o zaplacení 5.302.279,75 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 280/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2017, č. j. 8 Cmo 45/2017-202, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2017, č. j. 8 Cmo 45/2017-202, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2016, č. j. 28 Cm 280/2015-127, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 25. 11. 2015 se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení 5.302.279,75 Kč na náhradu škody, kterou jí měl způsobit jako její jednatel při výkonu funkce.
[2] Žalobkyně v žalobě (mimo jiné) tvrdí, že:
1) Žalovaný byl jejím jednatelem od 8. 10. 1992 do 23. 7. 2013.
2) V letech 2006 až 2013 žalovaný „neoprávněně svévolně nakládal s finančními prostředky žalobkyně tak, že prováděl platby, které nijak s podnikatelskou činností žalobkyně nesouvisely, zpravidla plnil své vlastní osobní závazky či si zasílal bez právního důvodu finanční prostředky ve svůj vlastní prospěch nebo finanční prostředky svévolně pro sebe bez právního důvodu vybíral“.
3) Žalovaný v tomto období „protiprávně vyvedl ze společnosti“ celkem 13.263.924,81 Kč a „vložil či na její účet převedl“ celkem 7.961.645,06 Kč, konkrétně v roce 2006 použil ve svůj prospěch 1.271.512 Kč a vrátil 85.000 Kč, čímž žalobkyni způsobil škodu ve výši 1.186.512 Kč, v roce 2007 použil ve svůj prospěch 1.306.073 Kč a vrátil 10.000 Kč, čímž žalobkyni způsobil škodu ve výši 1.296.073 Kč, v roce 2008 použil ve svůj prospěch 2.458.735 Kč a vrátil 2.264.711,30 Kč, čímž žalobkyni způsobil škodu ve výši 194.023,70 Kč, v roce 2009 použil ve svůj prospěch 1.791.571 Kč a vrátil 772.424,76 Kč, čímž žalobkyni způsobil škodu ve výši 1.019.146,24 Kč, v roce 2010 použil ve svůj prospěch 567.264 Kč a vrátil 350.094 Kč, čímž žalobkyni způsobil škodu ve výši 217.170 Kč, v roce 2011 použil ve svůj prospěch 1.940.434,50 Kč a vrátil 1.198.429 Kč, čímž žalobkyni způsobil škodu ve výši 742.005,50 Kč, a v roce 2012 použil ve svůj prospěch 3.293.891,97 Kč a vrátil 2.611.932 Kč, čímž žalobkyni způsobil škodu ve výši 681.959,97 Kč. V roce 2013 použil žalovaný ve svůj prospěch 634.443,34 Kč a vrátil 669.054 Kč, čímž snížil škodu způsobenou žalobkyni o 34.610,66 Kč.
4) Jelikož žalovaný nevykonával svou funkci s péčí řádného hospodáře, je podle §194 odst. 5 ve spojení s §135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), povinen uhradit žalobkyni způsobenou škodu.
5) Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky dne 19. 11. 2015, žalovaný však přes výzvu dosud ničeho nezaplatil.
[3] Krajský soud v Ostravě „částečným“ rozsudkem ze dne 24. 11. 2016, č. j. 28 Cm 280/2015-127, zamítl žalobu co do 4.203.680,44 Kč (výrok I.) a rozhodl, že o zbylé části žaloby, tj. o částce 1.098.599,31 Kč, a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II.).
[4] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) V období od 1. 1. 2006 do 6. 12. 2013 měla žalobkyně dva jednatele, a to žalovaného a I. V., přičemž každý z jednatelů byl oprávněn jednat jménem společnosti samostatně.
2) Žalovaný vznesl námitku promlčení.
3) Na jednání konaném dne 6. 10. 2016 soud informoval účastníky, že zamýšlí ve věci rozhodnout částečným rozsudkem, a to ohledně nároku za období od 1. 1. 2006 do 25. 11. 2011, tj. co do částky 4.203.680,44 Kč, s tím, že o zbylé části žaloby bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
4) Žalobkyně v podání ze dne 2. 11. 2016 doručeném soudu dne 3. 11. 2016 uvedla, že „nesouhlasí s rozdělením škody za období od 1. 1. 2006 do 25. 11. 2011 ve výši 4.203.680,44 Kč a od 26. 11. 2011 do 31. 12. 2013 ve výši 1.098.599,31 Kč“. Neurčil-li žalovaný, na které ze svých závazků platbami v celkové výši 7.961.645,06 Kč škodu hradí, pak platí, že hradil závazky od nejstaršího po nejmladší. Předmětem sporu je proto podle žalobkyně nárok na náhradu škody způsobené žalovaným v době od 23. 8. 2011 do 26. 11. 2013 a ten promlčen není, a to ani za období od 23. 8. 2011 do 24. 11. 2011, neboť v tomto období zde nebyla osoba, která by za společnost mohla nárok uplatnit.
[5] Podání žalobkyně doručené soudu dne 3. 11. 2016 soud vyhodnotil podle jeho obsahu jako změnu žaloby, kterou nepřipustil, když „vyšel ze skutečnosti, že dosavadní řízení bylo vedeno po stránce skutkové o jednání žalovaného za období od 1. 1. 2006 a k tomuto období bylo prováděno u jednání soudu dne 7. 4. 2016 a dne 6. 10. 2016 také dokazování. Takto provedené dokazování by tak bylo zcela ‘nadbytečné‘ a nemohlo být podkladem pro rozhodnutí soudu. Náklady dosud vynaložené účastníky řízení, zejména za právní zastoupení při jednotlivých úkonech právní služby, které byly poskytnuty v souvislosti s dosud uplatněným žalobním skutkem (např. vyjádření k vytýkaným škodným jednáním za dané období) by se tak staly z procesního hlediska neodůvodněné.“
[6] Soud prvního stupně uzavřel, že žalobou uplatněný nárok je podle §397 a §398 obch. zák. v rozsahu částky 4.203.680,44 Kč promlčen. Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1667/2015, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3212/2013, dále uvedl, že žalobkyně měla „v rozhodném období“ dalšího jednatele, I. V., který podle §135 odst. 1. obch. zák. odpovídal za vedení účetnictví žalobkyně, a měl tedy možnost kdykoli nahlédnutím do účetních dokladů žalobkyně zjistit, k jakým finančním operacím dochází a kdo je činí, a případně také uplatnit náhradu škody.
[7] Námitku promlčení neshledal (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003) rozpornou s dobrými mravy.
[8] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
[9] Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož v podání ze dne 2. 11. 2016 žalobkyně změnila žalobu, neboť v žalobě „výslovně uvedla výši škody na konci toho kterého roku a celkovou výši škody“ a tvrdila, že škoda vznikala „již od počátku roku 2006“, zatímco v podání ze dne 2. 11. 2016 tvrdila, že „s ohledem na ustanovení §330 odst. 2 obch. zák. začala škoda vznikat teprve po vyrovnání salda výběrů a plateb, k němuž došlo 23. 8. 2011“. Otázkou „důvodnosti postupu“ soudu prvního stupně, který změnu žaloby nepřipustil, se odvolací soud (ačkoliv měl „zásadní pochybnosti“ o správnosti takového postupu) odmítl zabývat s tím, že proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby není odvolání přípustné.
[10] Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož I. V. jako druhému jednateli žalobkyně nic nebránilo v tom, aby za žalobkyni podal žalobu proti žalovanému. Odkázal přitom na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněného pod číslem 82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 82/2010“), podle nichž za okamžik, kdy se právnická osoba dozví o vzniku škody ve smyslu §398 obch. zák., je třeba zásadně považovat okamžik, kdy se o vzniku škody dozví nebo mohla dozvědět osoba, která je oprávněna škodu vzniklou právnické osobě uplatňovat. Takovou osobou I. V. nepochybně byl, a to bez ohledu na skutečnost, že si jednatelé mezi sebou rozdělili povinnosti tak, že se o účetnictví staral pouze žalovaný. Tvrzené zdravotní potíže nastaly u I. V. až počátkem roku 2012, kdežto při řádném výkonu funkce (do něhož spadalo i zajišťování vedení účetnictví) by musel „tvrzené nekalé počínání žalovaného zjistit bezprostředně, tedy přinejmenším již od počátku roku 2006“.
[11] Promlčecí doba „u každé jednotlivé části tvrzené škody“ tak podle odvolacího soudu začala „běžet ihned po jejím vzniku, a nikoliv teprve poté, co se funkce jednatele společnosti ujal v roce 2013 M. T.“.
[12] Námitku žalobkyně vznesenou v průběhu jednání před odvolacím soudem, podle níž „u Policie České republiky v Bruntále již od roku 2014 probíhá vyšetřování žalovaného na základě trestního oznámení, což mělo být zohledněno pro účely stavění běhu promlčení“, posoudil odvolací soud (odkazuje přitom na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněného pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) v souladu s §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako „nepřípustnou novotu“.
[13] Odvolací soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobkyně, podle níž „nároky, které jsou předmětem řízení, mohou být posuzovány nejen z hlediska náhrady škody, ale rovněž podle předpisů o bezdůvodném obohacení“. Odvolací soud uvedl, že „podle skutkových tvrzení žaloby včetně právního posouzení věci v ní provedeného bylo předmětem řízení plnění vzniklé z důvodu náhrady škody způsobené právnické osobě jejím statutárním orgánem výkonem funkce v rozporu s péčí řádného hospodáře“, a „není proto pro promlčení podstatné, zda mohla být žaloba podána i z jiného právního důvodu“.
[14] Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně rovněž uzavřel, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, neboť rozpor uplatněné námitky s dobrými mravy nelze dovozovat z okolností a důvodů spojených pouze se vznikem uplatněného nároku, ale z okolností, za nichž byla tato námitka uplatněna.
[15] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Podle obsahu dovolání jde o otázky:
1) posouzení předmětu řízení, konkrétně zda je soud vázán „nesprávným právním hodnocením žalobce při destinaci jednotlivých plnění na jednotlivé dílčí škody“ a zda podáním ze dne 2. 11. 2016 došlo ke změně žaloby,
2) zda v případě rozdělení působnosti mezi jednateli, podle něhož ekonomiku a účetnictví má na starosti první jednatel, lze považovat druhého jednatele za osobu oprávněnou k podání žaloby jménem společnosti proti prvnímu jednateli,
3) zda v případě vážných zdravotních problémů znemožňujících druhému jednateli výkon funkce dojde ke stavení promlčecí doby,
4) zda je soud při posouzení otázky stavení promlčecí doby vázán zásadou koncentrace řízení a zásadou neúplné apelace,
5) zda soud posuzuje promlčecí dobu jen z pohledu právního posouzení učiněného žalobcem a nikoliv z jiného možného právního posouzení, a
6) zda je protiprávní jednání mající znaky trestného činu (úmyslné přisvojení si peněz ke škodě společnosti) okolností zakládající rozpor námitky promlčení s dobrými mravy.
[16] Dovolatelka má dále dovolání za přípustné pro řešení otázky 7), zda je odvolací soud „v rámci“ odvolání proti rozhodnutí ve věci samé oprávněn přezkoumat správnost či nesprávnost postupu soudu prvního stupně spočívající v nepřipuštění změny žaloby. Odvolací soud při řešení této otázky podle názoru dovolatelky nerespektoval závaznou judikaturu Ústavního soudu.
[17] Ve vztahu k otázce 1) dovolatelka tvrdí, že v podání ze dne 2. 11. 2016 „uvádí na správnou míru“, jak zanikaly v důsledku plnění žalovaného jeho jednotlivé závazky, a že po správné „destinaci plateb“ je předmětem sporu škoda ve výši 5.302.279,75 Kč za období od 23. 8. 2011 do 26. 11. 2013, přičemž nejde o změnu žaloby, ale pouze o její upřesnění.
[18] Dovolatelka uvádí, že v „rekapitulaci škody“, na kterou v žalobě odkázala, pro přehlednost podrobně rozepsala, jak žalovaný v jednotlivých letech peníze vybíral a jak je vracel zpět, aby soudu předložila ucelený přehled o chování žalovaného za dobu jeho výkonu funkce jednatele. Připouští, že chybovala „toliko v právní rovině“, neboť „v rozporu se zákonem jednotlivé vratky nedestinovala na škodu od nejstarší po nejmladší, nýbrž úhrady za každý rok destinovala na škodu v tom roce způsobenou“. Dovolatelka má za to, že soud není vázán jejím nesprávným „právním hodnocením“. Žalovaný při plnění neurčil, na který svůj závazek plní, věřitel k takovému určení není podle závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, oprávněn, a proto ze zákona došlo k zániku závazků od nejstaršího po nejmladší.
[19] Dovolatelka se domnívá, že soud posuzoval jiný nárok, než který byl učiněn předmětem sporu, a toto závažné procesní pochybení se promítlo v nesprávném právním závěru o promlčení.
[20] Jde-li o otázky 2) a 3), dovolatelka namítá, že jednatelé měli rozdělenou působnost s tím, že I. V. měl na starosti pouze provozní záležitosti spojené s rostlinnou výrobou. Nelze proto v jeho osobě spatřovat osobu oprávněnou k podání žaloby proti druhému jednateli. I kdyby však I. V. osobou oprávněnou k podání žaloby byl, promlčecí doba by neběžela po dobu, kdy mu vážné zdravotní problémy znemožňovaly výkon funkce.
[21] K otázce 4) dovolatelka uvádí, že je věcí právního posouzení, kdy počala běžet promlčecí doba, kdy se stavěla a kdy skončila. Soud je podle dovolatelky povinen zkoumat skutečnosti týkající se běhu promlčecí doby z úřední povinnosti a není nijak vázán zásadou koncentrace řízení ani zásadou neúplné apelace.
[22] Jde-li o otázku 5), má dovolatelka za to, že žalobce je povinen nárok vymezit skutkově, a nikoli jej posuzovat po stránce právní. Právním posouzením nároku žalobcem není soud vázán. V projednávané věci dovolatelka tvrdila, že žalovaný jako bývalý jednatel bez právního důvodu převáděl finanční prostředky na svůj soukromý účet, hradil své soukromé závazky u třetích osob, či jinak ve svůj prospěch „vyváděl“ peníze ze společnosti. Z toho podle dovolatelky plyne, že jednání žalovaného lze po právní stránce posoudit jednak jako porušení povinnosti jednatele s následkem škody a jednak jako bezdůvodné obohacení. Dovolatelka se domnívá, že je povinností soudu zabývat se otázkou promlčení nároku „při obou kvalifikacích“.
[23] Ve vztahu k otázce 6) dovolatelka tvrdí, že v případě protiprávního jednání majícího znaky trestného činu nelze námitce promlčení poskytnout právní ochranu, protože by tím byly popřeny základní principy právního státu.
[24] Dovolatelka konečně odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16, podle něhož „námitky proti rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby lze uplatnit v rámci odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, pokud původní žalobě nebylo vyhověno“. Odvolací soud měl podle dovolatelky přezkoumat správnost postupu soudu prvního stupně spočívajícího v nepřipuštění změny žaloby. Dovolatelka má za to, že (jednalo-li se vůbec o změnu žaloby, což popírá), soud takovou změnu měl připustit, neboť výsledky dosavadního dokazování mohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě. Soud ostatně podle dovolatelky „k samotnému nároku žádné dokazování neprováděl“, když „prováděl dokazování jen k tomu, zda zde byla jiná oprávněná osoba k podání žaloby za žalobce“.
[25] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[26] Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje dovolání za nepřípustné a nedůvodné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, anebo zamítl.
[27] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[28] Dovolání není přípustné pro řešení otázky vlivu rozdělení působnosti mezi jednateli na určení osoby oprávněné podat jménem společnosti žalobu na náhradu škody proti jednateli, neboť odvolací soud při řešení této otázky postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z té se podává, že:
1. Právnická osoba se o vzniku škody ve smyslu §398 obch. zák. dozví či může dozvědět zásadně v okamžiku, kdy se o vzniku škody dozví nebo mohla dozvědět osoba, která je oprávněna škodu vzniklou právnické osobě uplatnit.
2. Obecně přitom nepochybně platí, že osobou oprávněnou uplatnit nárok na náhradu škody za společnost je jednatel společnosti.
3. Tento obecný závěr se neprosadí tehdy, jsou-li zájmy jednatele v rozporu se zájmy společnosti. Za takové situace totiž hrozí nebezpečí, že jednatel, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy společnosti, dá přednost ochraně vlastních zájmů před ochranou zájmů společnosti.
[29] Srovnej za všechna rozhodnutí např. R 82/2010, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2308/2009, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3688/2011, ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3212/2013, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1667/2015, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1532/2017, uveřejněné pod číslem 102/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 102/2019“).
[30] Rozdělí-li si mezi sebou jednatelé působnost [tj. v případě tzv. vnitřní (horizontální) delegace], nezbavuje je to odpovědnosti za kontrolu, tj. povinnosti, aby dohlíželi na to, zda a jak jsou záležitosti společnosti kompetentním jednatelem spravovány [srovnej obdobně pro případ tzv. vnější (vertikální) delegace za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, uveřejněné pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 134/2011; k tomu, že pro vnitřní delegaci platí obdobně závěry formulované shora citovanou judikaturou pro delegaci vnější, srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019].
[31] V poměrech projednávané věci proto jednatel I. V. (u něhož odvolací soud nezjistil žádné okolnosti, jež by mohly vést k závěru o střetu jeho zájmů se zájmy společnosti) nepochybně byl povinen kontrolovat, zda žalovaný vykonává svou působnost řádně, a v případě zjištění porušení povinností žalovaným proti němu uplatnit jménem společnosti nárok na náhradu škody.
[32] Ani dovolatelkou předestřená otázka, zda je soud při posouzení otázky stavení promlčecí doby vázán zásadou neúplné apelace, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud při řešení této otázky postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž vyplyne-li ve sporném řízení potřeba provedení nenavrženého důkazu z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 o. s. ř., nesmí odvolací soud takový důkaz provést, a to bez ohledu na to, zda má být tímto novým důkazem prokázána skutečnost podstatná pro (právní) závěr o promlčení žalobou uplatněného práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 519/2012, a v něm citovanou judikaturu, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[33] Dovolání není přípustné pro řešení otázky 5), neboť odvolací soud tuto otázku vyřešil v souladu se závěrem rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, podle něhož ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení lze ve vztahu mezi týmiž subjekty aplikovat teprve v situaci, nejsou-li splněny předpoklady odpovědnosti za škodu. Jsou-li ve vztahu dvou subjektů splněny podmínky pro dosažení téhož výsledku (odčerpání neoprávněně získaných hodnot) z titulu náhrady škody, nepřichází v úvahu aplikace ustanovení o bezdůvodném obohacení.
[34] Také otázku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle které dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. 21 Cdo 85/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 389/2013).
[35] Dovolání je však přípustné pro řešení dovolatelkou otevřených otázek 1) a 3), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
1. K otázce posouzení obsahu podání dovolatelky ze dne 2. 11. 2016.
[36] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1. Pro posouzení, jaké právo věřitel za účelem jeho uspokojení nebo určení podle §402 obch. zák. v soudním řízení uplatnil a pro jaké právo tak přestává běžet promlčecí doba, je určující, na základě jakých rozhodujících skutečností (skutkového děje) bylo toto právo uplatněno v žalobě nebo v jiném úkonu, který se podle občanského soudního řádu považuje za uplatnění práva v již zahájeném řízení, včetně změny žaloby. Pro otázku promlčení práva není rozhodující jeho odlišná právní kvalifikace, ale toliko jeho skutkové vymezení v žalobě. Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí uplatněný nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán.
2. O změnu žaloby (§95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.
[37] Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1319/2013).
[38] V poměrech projednávané věci se dovolatelka v žalobě domáhá zaplacení celkové částky 5.302.279,75 Kč jako náhrady škody s tím, že tato částka je součtem jednotlivých (v žalobě vyčíslených) škod způsobených žalovaným v letech 2006 až 2012 (po odečtení „snížení škody společnosti v roce 2013“), které byly dovolatelkou pro každý kalendářní rok vypočteny jako rozdíl mezi částkami „použitými“ žalovaným v tomto roce v jeho prospěch a částkami v tomto roce vrácenými. V podání ze dne 2. 11. 2016 pak tvrdí, že žalovaná částka představuje náhradu škody způsobené žalovaným pouze v době od 23. 8. 2011 do 26. 11. 2013, neboť „starší škoda“ za dobu od 1. 1. 2006 do 22. 8. 2011 byla před podáním žaloby (platbami specifikovanými dovolatelkou již v žalobě) uhrazena.
[39] Jak je ze shora citovaných judikatorních závěrů patrné, podáním ze dne 2. 11. 2016 dovolatelka žalobu nezměnila, neboť i nadále požaduje stejné plnění na základě stejného skutkového stavu (skutkového základu věci), jak ho již vylíčila v žalobě. Oproti žalobě dovolatelka v podání ze dne 2. 11. 2016 nově pouze mění právní posouzení (v žalobě vylíčeného) skutkového stavu, když vyjadřuje jiný právní názor ohledně toho, jaké dluhy měly (v žalobě uvedenými) platbami žalovaného zaniknout.
[40] Posoudil-li proto odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) podání dovolatelky ze dne 2. 11. 2016 jako změnu žaloby, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
[41] Jen pro úplnost (a bez vlivu na shora uvedený závěr o povaze podání dovolatelky ze dne 2. 11. 2016) Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud nesprávně posoudil též otázku možnosti přezkumu správnosti postupu soudu prvního stupně spočívajícího v nepřipuštění změny žaloby v řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
[42] Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16, uveřejněném pod číslem 394/2016 Sb., formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého považuje za ústavně souladný toliko takový výklad občanského soudního řádu, podle něhož odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé není vázán usnesením podle ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř. (byť formálně nezrušeným) a je oprávněn, resp. v případě uplatnění relevantní námitky [§205 odst. 2 písm. c), g) o. s. ř.] povinen, rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu přezkoumat.
[43] Nejvyšší soud shodný závěr (právě s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16) přijal v rozsudcích ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, a ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017.
[44] Proto, i kdyby podání dovolatelky ze dne 2. 11. 2016 bylo změnou žaloby, měl odvolací soud přezkoumat správnost postupu soudu prvního stupně spočívajícího v nepřipuštění změny žaloby, neboť proti němu dovolatelka brojila v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a sám odvolací soud ve svém rozhodnutí o tomto postupu výslovně vyjádřil zásadní pochybnosti.
2. K otázce, zda v případě vážných zdravotních problémů, které nastanou v průběhu plynutí promlčecí doby a které znemožňují jediné oprávněné osobě podat jménem společnosti žalobu na náhradu škody proti jednateli, dojde ke stavení promlčecí doby.
[45] Ze shora citované judikatury Nejvyššího soudu shrnuté v R 102/2019 vyplývá, že je-li zde byť jen jeden jednatel, jenž se na způsobení škody společnosti nepodílel a jenž mohl nárok na náhradu škody proti jednateli-škůdci jménem společnosti uplatnit (resp. je-li zde jiná osoba oprávněná jménem společnosti žalobu podat, např. v souladu s §131a odst. 1 obch. zák. společník), začne (subjektivní) promlčecí doba k uplatnění práva na náhradu škody běžet již ode dne, kdy se tento jednatel (jiná oprávněná osoba) dozvěděl(a) nebo mohl(a) dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě.
[46] Nastane-li v průběhu plynutí subjektivní promlčecí doby okolnost, která oprávněné osobě objektivně zabrání v podání žaloby (vážná nemoc, vážný úraz, apod.), anebo která způsobí zánik oprávnění této osoby k podání žaloby (např. osobě, která není společníkem, zanikne funkce jednatele), promlčecí doba nepřestává běžet, i když zde není žádná jiná osoba, jíž by svědčilo právo podat jménem společnosti žalobu (srovnej taxativní výčet skutečností způsobujících stavení a přetržení promlčecí doby uvedený v §402 a násl. obch. zák.). Z důvodů, pro které by podle závěrů shora citované judikatury Nejvyššího soudu nemohla začít běžet, však promlčecí doba neskončí dříve, než odpadne překážka bránící společnosti v uplatnění práva. Promlčecí doba proto marně neuplyne, podá-li za společnost žalobu k tomu oprávněná osoba bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla nebo mohla dozvědět o vzniku škody (obecně k počítání lhůty „bez zbytečného odkladu“ srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2970/2013). Uvedené samozřejmě platí pouze za předpokladu, že objektivní promlčecí doba již v souladu s §398 obch. zák. neskončila uplynutím deseti let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti (srovnej též závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2308/2009).
[47] V poměrech projednávané věci to znamená, že se odvolací soud měl zabývat tím, zda dovolatelkou tvrzené zdravotní problémy skutečně objektivně zabránily I. V. v podání žaloby, a pokud ano, kdy odpadla překážka bránící dovolatelce v uplatnění práva. Neučinil-li tak, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
[48] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je ze shora vyložených důvodů nesprávné, a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[49] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
[50] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu