ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.2244.2019.1
sp. zn. 27 Cdo 2244/2019-461
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, proti žalovanému Družstvu Cementářů, družstvo , se sídlem v Praze 8, Novákových 805/24, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 00028258, zastoupenému JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, PSČ 160 00, o zaplacení 5.924.131 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 156/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2019, č. j. 13 Co 378/2018-438, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 17. 5. 2018, č. j. 23 C 156/2013-396, uložil žalovanému zaplatit žalobci 3.223.625,60 Kč (výrok I.), co do částky 2.700.505,40 Kč s příslušenstvím a úroků z prodlení z částky 3.223.625,60 Kč žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výrok VI.).
[2] Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalobce i žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, a ve výroku II. jej ohledně úroku z prodlení z částky 3.223.625,60 Kč změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení z této částky (první výrok), rozhodl o nákladech řízení (druhý až pátý výrok) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (šestý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Otázka, zda je dovolatel totožným subjektem s výrobním družstvem, které se na základě rozhodnutí členské schůze podle zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví (dále jen „zákon“), rozdělilo na dvě samostatná družstva, nečiní dovolání přípustným již proto, že představuje pouhou polemiku s jasným a žádné výkladové obtíže nepřipouštějícím zněním §8 a §10 zákona, podle kterých rozdělované družstvo vždy zaniká (bez likvidace) a jeho majetek a závazky přecházejí na nová družstva dnem, ke kterému byla zapsána do podnikového rejstříku, a to v rozsahu určeném členskou schůzí rozdělovaného družstva. Pouhé zopakování zcela jasného a žádné výkladové obtíže nepřinášejícího znění právního předpisu Nejvyšším soudem přitom nelze považovat za řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na němž závisí napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř.
[5] Nehledě k řečenému závěr přijatý odvolacím soudem (podle něhož původní výrobní družstvo zaniklo výmazem z podnikového rejstříku a dovolatel je – jako jeden z jeho právních nástupců – odlišným subjektem) odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu přijaté ve vztahu k obdobné právní úpravě obsažené v zákoně č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví (srov. např. rozsudky ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 1968/98, a ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2463/2009, či usnesení ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 394/2000).
[6] Taktéž závěr, podle kterého právo trvalého užívání, zřízené podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, pro právního předchůdce dovolatele, nepřešlo na dovolatele jako jednoho z právních nástupců původního výrobního družstva, odvolací soud přijal v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z té se podává, že právo trvalého užívání (jako specifický dobový institut obligačního práva) bylo spjato s existencí organizace, pro kterou bylo zřízeno, a proto v případě, kdy majetek a závazky zrušené organizace přecházely jako celek na jinou organizaci, právo trvalého užívání na tuto novou organizaci nepřecházelo. Právo trvalého užívání tedy vždy zaniklo současně se zánikem organizace, jíž byl majetek předán k trvalému užívání. Na těchto důsledcích nemohlo ničeho změnit ani případné přesvědčení právního nástupce osoby oprávněné z práva trvalého užívání, že na něj toto právo přešlo.
[7] Za všechna rozhodnutí srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 633/2011, a ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2460/2012, a dále též usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003, ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4201/2008, ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4250/2008, ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1224/2013, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 684/2013, či ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2949/2013.
[8] Odlišný závěr se nepodává ani z dovolatelem odkazovaného rozsudku ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2611/2017, v němž Nejvyšší soud – v mezích otázek otevřených v dovolání – toliko odvolacímu soudu vytknul nedostatečné zhodnocení listiny, obsažené ve spise, při posuzování otázky, zda účastník označeného řízení jako dosavadní vypůjčitel určitých pozemků ve vlastnictví státu požádal písemně u organizační složky státu příslušné s užívaným majetkem hospodařit o další úpravu právního vztahu k užívanému majetku podle zákona č. 219/2000 Sb.
[9] Přípustným pak dovolání nečiní ani námitka překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, jde-li o úroky z prodlení. Otázku, zda je na místě žalobci přiznat i právo na úrok z prodlení z přisouzené peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení, získané dovolatelem v důsledku užívání pozemků žalobce bez právního důvodu, posuzoval již soud prvního stupně. Proti jeho závěru, že tento nárok není na místě žalobci přiznat, brojil žalobce odvoláním. Za této situace mohl být dovolatel (tím, že odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a z argumentů přednesených jak soudem prvního stupně, tak stranami řízení – otázku úroků z prodlení posoudil a právo na jejich zaplacení žalobci přiznal) ve svých očekáváních zklamán, leč nikoli překvapen. Za popsaného stavu by napadené rozhodnutí mohlo být „překvapivé“ pouze pro účastníka svých práv nedbalého a na odvolací řízení nepřipraveného (srov. za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 29 ICdo 7/2015, uveřejněné pod číslem 60/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1818/2016, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4381/2017, anebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. II. ÚS 2291/20).
[10] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu