ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1028.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1028/2020-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) K. H., narozené XY, bytem XY, b) B. K., narozeného XY, bytem XY, c) L. K., narozeného XY, bytem XY, d) V. K., narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o zaplacení částky 21.234.615,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 718/2018, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2020, č. j. 91 Co 418/2019 - 44, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců usnesením ze dne 17. 1. 2020, č. j. 91 Co 418/2019 – 44, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 5. 11. 2019, č. j. 4 C 718/2018 – 30, kterým bylo řízení do rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu Nejvyššího soudu obsaženého v usnesení ze dne 2. 10. 2019, č. j. 28 Cdo 3772/2018 – 150, pod výrokem II., na zrušení části ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), znějící „stanovené podle §28a“, přerušeno.
Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na zjištění, že se žalobci jako oprávněné osoby podle zákona o půdě žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 27. 12. 2018 domáhají na žalované podle ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě zaplacení finanční náhrady ve výši 21.234.615,- Kč za odňatý a nevydaný pozemek dle PK č. XY o výměře 4.872 m 2 v katastrálním území XY, za nějž jim nebyl poskytnut náhradní pozemek. Žalovaná částka představuje aktuální (tržní) cenu odňatého pozemku, jak byla zjištěna v žalobci předloženém znaleckém posudku ze dne 20. 6. 2018, č. 2639/226/2018, přičemž přiznání finanční náhrady v jiné hodnotě než stanovené postupem upraveným v ustanovení §28a zákona o půdě žalobci argumentačně podpořili odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16 (tento nález je, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, č. j. 28 Cdo 3772/2018 – 150 (toto usnesení je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), bylo podle ustanovení §109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu - dále „o. s. ř.“ (za použití ustanovení §243b o. s. ř.) přerušeno řízení o dovolání směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2017, č. j. 69 Co 279/2017 – 103, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 3. 2017, č. j. 4 C 100/2016 – 64 (uvedeným rozsudkem byla stanovena výše finanční náhrady ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě ve výši 44.083.680,- Kč ve smyslu vyhlášky č. 441/2013, ve znění účinném ke dni vyhlášení soudního rozhodnutí), a k Ústavnímu soudu podán návrh na zrušení části ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě odkazující na ustanovení §28a zákona o půdě s tím, že označená část ustanovení zákona o půdě, která by měla být v řešené věci použita, je v rozporu s ústavním pořádkem.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že je naplněn předpoklad (fakultativního) přerušení řízení ve smyslu ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť k návrhu Nejvyššího soudu bude Ústavní soud řešit otázku, která má zcela zásadní význam pro rozhodnutí v posuzované věci, přičemž takový postup je v souladu i se zásadou hospodárnosti řízení. Odvolací soud uvedl, že poskytnutí finanční náhrady ve výši stanovené postupem upraveným v ustanovení §28a zákona o půdě není ústavně konformním řešením, jak se ostatně podává ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16. Stejně ovšem nemůže obstát taková konstrukce výše finanční náhrady, jež ignoruje postup podle citovaného ustanovení jako cestu ke zjištění základu náhrady, jenž pak může být podle konkrétních okolností případu zvyšován tak, aby konečná výše náhrady byla přiměřená a rozumná. Odvolací soud v uvedeném směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, č. j. 28 Cdo 3508/2018 – 273, v němž se dovolací soud neztotožnil s určením výše finanční náhrady stanovené podle vyhlášky č. 441/2013 Sb.
Proti usnesení odvolacího soudu podávají dovolání žalobci, kteří je mají za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu garantující ochranu základních práv a svobod (žalobci výslovně argumentují porušením práva na spravedlivý proces v rovině práva na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a legitimním očekáváním na uspokojení jejich restitučního nároku v přiměřené výši a době) při řešení otázky procesního práva – podmínek pro přerušení řízení ve smyslu ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Připouštějí sice, že procesní postup upravený v citovaném ustanovení záleží výlučně na úvaze soudu, nicméně v poměrech konkrétní projednávané věci setrvávají na stanovisku, že nebyl opodstatněný. Domnívají se, že řízení nemělo být přerušeno zejména s ohledem na skutečnost, že v řízení o návrhu Nejvyššího soudu na zrušení části ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě bude řešena totožná právní problematika jako v řízení přerušeném a závěry o předběžné otázce nenaleznou své vyjádření ve výroku rozhodnutí o věci samé. Proto takové řízení nelze považovat za řízení řešící otázku, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v přerušeném řízení. Rovněž zdůrazňují s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (v dovolání specifikovanou), že v případě nároků oprávněných osob by restituční zákonodárství mělo být interpretováno vůči takovým osobám co možná nejvstřícněji a nemohou jim být dávány k tíži případné nedostatky legislativní úpravy. Mají za to, že nalézací soud měl dostatek podkladů k meritornímu rozhodnutí věci buď podle vypracovaného znaleckého posudku, od jehož závěrů o tržní ceně se odvíjí žalovaná částka, anebo podle znaleckého posudku, který odňatý a nevydaný pozemek oceňoval podle vyhlášky č. 441/2013 Sb. na částku cca 11.000.000,- Kč. Zdůrazňují, že nemožnost aplikovat právní normu vůči žalobcům nespravedlivou, měla soudy obou stupňů vést k nalezení práva jeho soudcovskou dotvorbou, k čemuž žalobci předložily dostatečné podklady. Domnívají se dále, že soudy obou stupňů rovněž zcela odhlédly od faktu, že žalobci (prozatím marně) uplatňují restituční nárok od počátku 90. let minulého století a přerušením řízení se doba jeho nevypořádání státem prodlouží minimálně o několik dalších let. Žalobci navrhují, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání argumentuje nesplněním povinnosti dovolatelů řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání. Má za to, že žalobci v rozporu s ustanovením §237 o. s. ř., judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu (žalovaná poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS - st.45/16, připouštějící coby řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání i námitku porušení základních práv a svobod při řešení otázky hmotného nebo procesního práva) neupozorňují na žádný přímý rozpor postupu odvolacího soudu s judikaturou Ústavního soudu. Domnívá se, že námitka žalobců o prodloužení řízení o několik dalších let postrádá patřičnou relevanci. Připomíná, že žaloba byla v posuzované věci podána v prosinci 2018 a její projednávání nebylo poznamenáno žádnými průtahy. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, připomíná, že důvod rozhodnutí o přerušení řízení spočívá v potřebě vyčkat na rozhodnutí Ústavního soudu, které bude mít obecnější dosah při určování výše finanční náhrady, a tudíž nepůjde pouze o paralelně řešenou předběžnou otázku. Má za to, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. bylo soudy obou stupňů aplikováno správně, neboť rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu Nejvyššího soudu na zrušení části ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě může mít pro projednávanou věc význam. Upozorňuje též na to, že na základě obdobných skutkových a procesních okolností sám Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, řízení přerušil a bylo by tudíž nyní absurdní, aby dovolání žalobců vyhověl a soudy nižších stupňů zavázal k vydání meritorního rozhodnutí. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání (jako nepřípustné) odmítl, popřípadě (jako nedůvodné) zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že je uplatněn zákonem vymezený dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle třetí výrokové věty stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. je námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod shledána jako dostatečné vymezení přípustnosti dovolání „závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“ (srovnej též bod 44. odůvodnění plenárního stanoviska Ústavního soudu).
Dovolací soud dospívá k závěru, že v poměrech projednávané věci uplatněnou argumentací – posuzovanou dovolacím soudem z obsahového hlediska – dovolatelé vyhověli požadavku na řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu garantující ochranu základní práv a svobod, mezi něž patří právo na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jehož porušení je dovolateli v rovině porušení práva na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů (článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) tvrzeno. Z dovolání současně vyplývá, že k tvrzenému porušení základního práva mělo dojít při řešení otázky procesního práva [naplnění podmínek tzv. fakultativního přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], na jejímž řešení je dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu založeno. Dovolací soud při poněkud benevolentnějším přístupu ke zkoumání náležitostí dovolání (§241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) současně shledává, že žalobci (rovněž usuzováno z obsahového hlediska) uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, přičemž mají za to, že totožná právní problematika (a závěry o ní), jež má být posuzována v řízení, pro něž bylo toto řízení přerušeno, nepředstavuje řešení předběžné otázky, která může mít význam pro rozhodování soudu v přítomné věci.
Ač dovolání žalobců netrpí vadami, které by bránily jeho projednání (§241a odst. 2 o. s. ř.), neshledává dovolací soud dovolání přípustným, neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva [zda jsou splněny podmínky pro přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] nejenže neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale ani od rozhodovací praxe Ústavního soudu garantující ochranu práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na veřejné projednání věci před soudem bez zbytečných průtahů. Přerušení řízení, které z povahy věci znamená určité prodloužení doby uspokojení restitučního nároku žalobců, je totiž vyváženo očekávaným vyřešením nejednotně posuzované otázky určení výše finanční náhrady ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě, jež bude mít vzhledem k pozici Ústavního soudu jako negativního zákonodárce při abstraktní kontrole ústavnosti právní normy obecnější přesah nedopadající pouze do poměrů přítomného řízení.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, vysvětlil, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Posouzení podmínek pro přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu.
Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, a vztahuje se k danému skutkovému stavu. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení. Z hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné. Úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení přerušit či nikoliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4352/2015, a ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013).
Odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) dospěly při aplikaci ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v poměrech projednávané věci k závěru, jež právě připomenuté rozhodovací praxi dovolacího soudu plně konvenuje. Třebaže je dovolací soud nucen připustit, že přerušení řízení před obecným soudem až do vydání rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu na zrušení části ustanovení zákonného předpisu, je procesním opatřením specifickým a z pohledu výskytu předmětné procesní situace i raritním, nelze pustit ze zřetele, že i v tomto případě úvaha soudů nižších stupňů o splnění podmínek pro přerušení řízení ve smyslu ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. zohledňovala konkrétní okolnosti případu. Závažnost a význam otázky, jejíž řešení se překládá Ústavnímu soudu, může mít význam nejen pro přítomné řízení, a přerušení řízení je tak odůvodnitelným procesním opatřením. V tomto smyslu není úvaha odvolacího soudu, jenž potvrdil usnesení soudu prvního stupně, zjevně nepřiměřená a dovolací soud ji neshledává ani v kontradikci k zásadě hospodárnosti řízení.
Pokud žalobci opakovaně (stejně jako v řízení před odvolacím soudem) setrvávají na stanovisku, že nalézací soud měl dostatek podkladů k vydání meritorního rozhodnutí ve věci, jež by jim přiznalo finanční náhradu v žalované výši (stanovené podle znaleckého posudku oceňujícího aktuální tržní hodnotu odňatého a nevydaného pozemku), popřípadě ve výši cca 11.000.000,- Kč (stanovené podle znaleckého posudku oceňujícího odňatý a nevydaný pozemek podle vyhlášky č. 441/2013 Sb.), pak zjevně přehlížejí jak současný (stále validní) stav právní úpravy přiznávající podle ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě oprávněné osobě finanční náhradu ve výši „stanovené podle §28a“, tj. právě v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., tak ovšem i stav judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na níž soudy obou stupňů přiléhavě v odůvodnění svých usnesení odkazují. Finanční náhradu tak nelze určit jen na základě aktuálního tržního ocenění nevydaného pozemku, čemuž brání závěr vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16 („ …….finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. Konkrétní způsob, jakým má být za tímto účelem určena výše finanční náhrady, stanovil zákonodárce v §28a zákona o půdě. Za situace, kdy se rozdíl mezi cenou platnou k 24. červnu 1991 a aktuální tržní cenou postupem času zvětšil natolik, že poskytnutí náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než symbolický význam, ale nelze dále trvat na doslovném výkladu tohoto ustanovení. Ustanovení §28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. Poskytnuta totiž musí být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná“ ), ale ani podle vyhlášky č. 441/2013 Sb., což explicitně vyplývá ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018 („Jestliže Ústavní soud v dané věci ve zrušujícím nálezu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, dospěl k závěru, že „ustanovení §28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena“, pak nelze než dovodit, že tímto základem je třeba rozumět ocenění pozemku (v daném případě id. ½ odňatého pozemku) podle tohoto ustanovení, tj. v ceně platné ke dni 24. června 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Z toho jednoznačně plyne, že odvolací soud při svém rozhodnutí právní závěr Ústavního soudu nerespektoval, pakliže výši peněžité náhrady pro žalobkyně stanovil na základě znaleckého posudku znalce Ing. Davida Kaftana, jakožto doplňku ke znaleckému posudku ze dne 23. 4. 2015, jímž byla určena cena id. ½ pozemku coby stavebního dle vyhlášky č. 441/2013 Sb. (ve výši 2.238.170 Kč) ke dni 27. 4. 2015, tj. ke dni splatnosti nároku“ ).
Sluší se dodat, že dovolací soud zcela setrvává na důvodech, pro které usnesením ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, řízení o dovolání (ve věci zaplacení finanční náhrady ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě) přerušil, věc předložil Ústavnímu soudu a navrhl, aby Ústavní soud zrušil část ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě, znějící „stanovené podle §28a“. Jeví se vhodným připomenout, že pro derogaci inkriminované části zákonného ustanovení hovoří důvody, které dovolací soud vyjádřil v odůvodnění citovaného usnesení. Problematičnost ústavně konformního výkladu ustanovení §28a zákona o půdě, k němuž Ústavní soud otevřel cestu v nálezu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, stejně jako soudcovské dotvoření práva praeter legem navíc (kromě argumentů předložených dovolacím soudem) spočívá v tom, že citované ustanovení nemá klasickou strukturu normy civilního práva (A-hypotéza, B-dispozice), neboť se jedná o odkazovací normu, která toliko stanoví, že výše nároku se určí podle právního (cenového) předpisu (obdobnou povahu mělo např. ustanovení §517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Nejen v rámci takového ustanovení, ale i mimo něj (bez jakékoliv, byť rámcové, opory v platném právu), je tudíž velmi obtížné stanovit předpoklady, za nichž se uplatní určité pravidlo chování, tedy stanoví se práva a povinnosti účastníků právního poměru, jehož jsou obsahem.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobců není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 4. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu