ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1057.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1057/2020-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce F. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrou Raškovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Šaldova 466/34, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o 76.880 Kč s příslušenstvím, eventuálně 768.800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 719/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2019, č. j. 72 Co 308/2019-29, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2019, č. j. 72 Co 308/2019-29, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. července 2019, č. j. 4 C 719/2018-22, se ruší a věc se soudu prvního stupně vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 22. 7. 2019, č. j. 4 C 719/2018-22, zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 76.880 Kč s příslušenstvím a pro případ nedůvodnosti tohoto návrhu požadoval po žalované zaplacení jednorázové náhrady ve výši 768.800 Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) i o vrácení soudního poplatku (výrok III.). K zastavení řízení soud přikročil podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“), proto, že žalobce k výzvě soudu nezaplatil doplatek soudního poplatku ve výši 38.434 Kč (žalobce na soudním poplatku uhradil toliko 3.850 Kč, přestože podle názoru soudu prvního stupně poplatek činil celkem 42.284 Kč).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2019, č. j. 72 Co 308/2019-29, usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalobce potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud připomněl, že žalobní požadavek na zaplacení částky 76.880 Kč s příslušenstvím představoval nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku ve vlastnictví žalobce žalovanou v letech 2016 a 2017. Pro případ, že by soud toto primární žádání zamítl, vznesl žalobce nárok na zaplacení jednorázové náhrady za omezení jeho vlastnického práva k pozemku ve smyslu §59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). Podle odvolacího soudu je zřejmé, že žalobce učinil z procesního hlediska dva odlišné samostatné návrhy, zjevně z důvodu právní nejistoty, přičemž předpokládá, že jeden z nich bude úspěšný a druhý nikoli. Naznačeným postupem však žalobce neuplatnil eventuální petit, ale vznesl dva nároky se samostatným skutkovým základem (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4702/2015). Za předestřených okolností bylo namístě vyměřit žalobci soudní poplatek ze součtu požadovaných peněžitých plnění (§6 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.), přesně jak učinil obvodní soud. Jelikož žalobce zjištěný nedoplatek soudního poplatku nevyrovnal, bylo nezbytné řízení zastavit. Odvoláním napadené usnesení tak obstojí jako správné.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, namítaje, že v dané věci nejde o objektivní kumulaci nároků, ale o žalobu s jedním nárokem opírajícím se o „alternativní skutková tvrzení“. Ve své žalobě uvedl, že žalovaná bez právního důvodu užívá jeho nemovitost, čímž vzniká na její straně bezdůvodné obohacení; toliko sekundárně argumentoval ve prospěch vzniku tzv. zákonného věcného břemene, za něž je žalovaná povinna poskytnout žalobci jednorázovou náhradu. Samotný petit žaloby, který byl výslovně formulován jako eventuální, jasně specifikuje, že žalobce nepožaduje obě nárokované částky kumulativně. Dovolatel v tomto ohledu poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2883/2006, v jehož právní větě se uvádí, že formou eventuálního petitu lze uplatnit též právo se samostatným skutkovým základem. Žalobci tak měl být vyměřen soudní poplatek podle §6a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. Rovněž je podle názoru dovolatele třeba vzít na zřetel, že stanovení výše náhrady za omezení vlastnického práva závisí na uvážení soudu, soudní poplatek je tedy v dané věci v souladu s §6 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb. zapotřebí vyčíslit ze základu 20.000 Kč.
Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení, stejně jako usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc obvodnímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce je přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při posouzení otázky identifikace skutkového základu nároku.
Podle judikatury dovolacího soudu je předmětem občanského soudního řízení procesní nárok, který je vymezen žalobním požadavkem a základem nároku, jejž tvoří právně relevantní skutečnosti, o něž žalobce svůj požadavek opírá (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3791/2016, a ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 5020/2017).
Podstatu skutku (skutkového děje) představujícího základ procesního nároku lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben. Následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3176/2010, ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 317/2012, a ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2503/2011). Právní charakteristika skutku (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen v návrhu uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, popřípadě jeho usnesení ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5034/2015, a ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017).
Ve světle těchto ustálených judikatorních závěrů neshledává dovolací soud přesvědčivou úvahu soudů nižších stupňů, podle níž byly v žalobě vymezeny dva nároky se samostatným skutkovým základem. Jak nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku žalobce bez právního důvodu (§2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), tak požadavek na vyplacení jednorázové náhrady za omezení vlastnického práva ve smyslu §59a vodního zákona se opírají o tentýž – žalobcem vylíčený – skutkový děj spočívající v umístění odvodňovacího zařízení na pozemku ve vlastnictví žalobce v 50. letech 20. století. Odlišnosti mezi zmíněnými požadavky pak spočívají převážně v rovině právní kvalifikace (tedy ve faktu, že se odvíjejí od jiných právních norem), což však ve světle zásady iura novit curia pro vymezení skutkového základu uplatněného procesního nároku není určující (srovnej též Dvořák, B. Právní moc civilních soudních rozhodnutí . Praha: C. H. Beck, 2008. s. 91–92).
Závěr soudů nižších stupňů o vznesení dvou nároků se samostatným skutkovým základem ze strany žalobce, potažmo z toho plynoucí nemožnosti aplikovat v projednávané věci §6a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. tak neobstojí jako korektní a dovolání je v této části důvodné (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Naproti tomu dovolací argumentace, v souladu s níž měl být v předmětné kauze soudní poplatek vypočten ze základu stanoveného v režimu §6 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., je zjevně neopodstatněná. Citované ustanovení se již dle své dikce vztahuje na případy, v nichž je požadováno opětující se peněžité plnění, avšak nelze určit součet všech dílčích plnění, respektive použít pětinásobek ročního plnění, ze kterých by se jinak soudní poplatek vyměřoval podle §6 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. Jelikož bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním pozemku žalobce v minulosti ani jednorázová náhrada podle §59a vodního zákona opětujícími se plněními nejsou (ohledně bezdůvodného obohacení srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 948/2013; ve vztahu k jednorázové náhradě za omezení vlastnického práva pak už ze samotné definice daného pojmu vyplývá, že se nejedná o plnění, které by se mělo opakovat), nebyl v řešené věci žádný důvod ustanovení §6 odst. 3 ani 4 zákona č. 549/1991 Sb. aplikovat. Role soudu při kvantifikaci majetkového prospěchu žalované či výpočtu náhrady za omezení vlastnického práva nemá pro použitelnost §6 odst. 3 a 4 zákona č. 549/1991 Sb. význam.
S ohledem na shora podaný výklad vedoucí k závěru o aplikovatelnosti §6a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. v řešené věci nicméně Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. přikročil ke zrušení napadeného usnesení, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, jež je zatíženo obdobnou nepřiléhavostí v právním posouzení, a věc obvodnímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Soudy nižších stupňů jsou podle §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 9. 2020
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu