ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1224.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1224/2020-391
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) Z. Ch., narozeného dne XY, bytem XY, b) M. Ch., narozeného dne XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Újezd 450/40, za účasti hlavního města Prahy , se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy, v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČ 00064581, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 4, Otakarova 240/15, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 302/2016, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2019, č. j. 15 Co 265/2019-325, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 4. 4. 2019, č. j. 28 C 302/2016-293, zamítl námitku místní nepříslušnosti tamního soudu vznesenou žalovanou dne 16. 7. 2018 (výrok I.) a dále zamítl námitku místní nepříslušnosti tamního soudu vznesenou vedlejším účastníkem dne 6. 8. 2018 (výrok II.).
Žalobci se v daném řízení domáhali uložení povinnosti žalované uzavřít s nimi smlouvu o bezúplatném převodu pozemků (v k. ú. XY a XY, obec XY) nacházejících se v obvodu působnosti Obvodního soudu pro Prahu 8. Po ústních jednáních dne 21. 3. 2018 (první jednání ve věci) a dne 16. 5. 2018 soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 7. 2018, č. j. 28 C 302/2016-124, k návrhu žalobců připustil změnu žaloby, jíž žalobci nově požadovali (vyjma pozemku parc. č. XY v k. ú. XY) k bezúplatnému převodu pozemky nacházející se v k. ú. XY, XY, XY, obec XY, v k. ú. XY, obec XY a v k. ú. XY, obec XY, pročež žalovaná podáním ze dne 16. 7. 2018 vznesla námitku místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 8. Rovněž vedlejší účastník na straně žalované podáním ze dne 6. 8. 2018 namítl místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 8, a to ve vztahu k pozemkům v k. ú. XY a k. ú. XY. Soud prvního stupně s poukazem na §11 odst. 1 a 2, §88 písm. b) a §105 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), shledal námitku místní nepříslušnosti vznesenou žalovanou nedůvodnou, jelikož žalovaná ji uplatnila až poté, co proběhla dvě ústní jednání, tedy opožděně, a nikoliv při prvním úkonu, který jí příslušel (přípravné jednání se v dané věci nekonalo). K námitce vedlejšího účastníka (uplatněné společně s prvním úkonem ve věci) jen konstatoval, že změna žaloby, ke které došlo v průběhu řízení, spočívající v rozšíření o pozemky mimo jeho územní obvod, místní příslušnost soudu (ani částečně) nemění, neboť v době podání žaloby byl místně příslušným soudem, a s ohledem na princip trvání příslušnosti ( perpetuatio fori ) jeho místní příslušnost trvá i nadále.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2019, č. j. 15 Co 265/2019-325, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Přisvědčil správnosti závěru soudu prvního stupně o nemožnosti zkoumat místní příslušnost soudu poté, co již v řízení proběhlo jednání o věci samé (s výjimkou včas uplatněné námitky místní nepříslušnosti). Zdůraznil, že v projednávané věci žalovaná nepodala námitku místní nepříslušnosti včas, tudíž pro posouzení místní příslušnosti platí zásada perpetuatio fori stanovící, že pro určení místní příslušnosti jsou rozhodné okolnosti, které tu byly v době zahájení řízení, přičemž okolnosti nastalé až v průběhu řízení, včetně případné změny žaloby, nemohou mít vliv na posouzení místní příslušnosti. Odvolací soud dodal, že závěr uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3801/2018, by byl nepochybně aplikovatelný po zahájení řízení v případě, že by soud sám před jednáním ve věci samé či z prvního podnětu účastníka místní příslušnost posuzoval, avšak v daném případě tomu tak není.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné dle §237 o. s. ř. k řešení otázky procesního práva „trvající založené místní příslušnosti“, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Namítá, že Nejvyšší soud při svém rozhodování ve věci sp. zn. 28 Cdo 1021/2019 „nezohlednil všechny následky, které jeho právní názor v praxi přinese, a že nekonfrontoval své závěry k zásadě perpetuatio fori s ustálenými závěry týkajícími se delegace vhodné“ (k tomu poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 33 Nd 37/2017). Má za to, že přijetím názoru vysloveného mj. ve věci sp. zn. 28 Cdo 1021/2019, ze kterého odvolací soud vycházel, „bude umožněno obcházení pravidel delegace vhodné a bude otevřena legální cesta k porušování ústavního práva na zákonného soudce“. Dále odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017 (a na navazující usnesení téhož soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3799/2018). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a dále aby odložil právní moc napadeného usnesení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s argumentací soudů obou stupňů a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, popřípadě aby bylo zamítnuto. Poukázali na zásadu perpetuatio fori , dle níž se místní příslušnost soudu posuzuje podle okolností, které tu jsou v okamžiku zahájení řízení, a že trvá až do skončení soudního řízení.
Vedlejší účastník na straně žalované ve vyjádření k dovolání uvedl, že souhlasí s dovolací argumentací žalované.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v dané věci odchýlit.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.
Podle §88 písm. b) o. s. ř. namísto obecného soudu, popřípadě namísto soudu uvedeného v §85a, je k řízení příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitá věc, týká-li se řízení práva k ní, není-li dána příslušnost podle písmene a).
Podle §105 odst. 1 o. s. ř. místní příslušnost zkoumá soud jen do skončení přípravného jednání podle §114c. Neprovedl-li tuto přípravu jednání, zkoumá soud místní příslušnost jen před tím, než začne jednat o věci samé, nebo rozhodl-li o věci samé bez jednání, jen před vydáním rozhodnutí; to neplatí, jde-li o platební rozkaz, elektronický platební rozkaz nebo evropský platební rozkaz. Později ji soud zkoumá pouze tehdy, nebyla-li provedena příprava jednání podle §114c, a jen k námitce účastníka, která byla uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší. Při zkoumání místní příslušnosti se nepřihlíží k přípravě jednání, jednáním a jiným úkonům provedeným před věcně nepříslušným soudem a k rozhodnutím vydaným věcně nepříslušným soudem. Podle §105 odst. 4 o. s. ř. namítne-li účastník řízení včas a důvodně nedostatek místní příslušnosti, postupuje soud obdobně podle odstavců 2 a 3; jinak námitku usnesením zamítne.
Z §11 odst. 1 o. s. ř. tedy vyplývá, že občanský soudní řád vychází při určení věcné i místní příslušnosti soudu ze zásady perpetuatio fori , podle níž se věcná i místní příslušnost posuzuje podle okolností, které tu jsou v okamžiku zahájení řízení (srov. též §82 odst. 1 o. s. ř.), a takto určená příslušnost trvá až do skončení řízení; změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné či místní příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou (nestanoví-li zákon jinak) nerozhodné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 30 Cdo 508/2000, ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1578/2008, uveřejněné pod číslem 16/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3644/2017, a ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1021/2019).
Soud, jehož věcná a místní příslušnost byla určena způsobem uvedeným nebo předvídaným v §11 o. s. ř., je zákonným soudem ve smyslu článku 38 odst. 1 věta druhá Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. (dále „Listina základních práv a svobod“).
V posuzované věci je zřejmé, že řízení o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků bylo zahájeno u Obvodního soudu pro Prahu 8, a to ohledně pozemků nacházejících se v obvodu působnosti tamního soudu, což znamená, že řízení bylo zahájeno u soudu, jehož výlučná místní příslušnost dle §88 písm. b) o. s. ř. byla dána. Takto stanovenou místní příslušnost pak nijak nemohla ovlivnit ani následná změna žaloby, na jejímž základě žalobci požadovali i jiné pozemky nacházející se mimo obvod působnosti Obvodního soudu pro Prahu 8, neboť v souladu se zásadou perpetuatio fori (trvání soudu) platí, že příslušnost soudu založená na počátku řízení se v jejím průběhu nezmění, ačkoli dojde ke změně skutečností, podle nichž se posuzuje místní a věcná příslušnost. Skutečnost, že žalobci změnili své žalobní žádání a domáhají se pozemků situovaných v odlišném katastrálním území, zajisté není natolik mimořádné a vážné povahy, aby odůvodnila výjimku z ústavního požadavku, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Nadto se sluší podotknout, že žalovaná neuplatnila námitku místní nepříslušnosti při prvním úkonu, který jí náležel, pročež i s ohledem na §105 odst. 1 a 4 o. s. ř. bylo namístě ji zamítnout. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se navíc podává, že ohled na zásadu perpetuatio fori se uplatní i tehdy, dojde-li změnou žaloby, kterou soud připustí, ke změně věcné příslušnosti soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněné pod číslem 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož zkoumání podmínky řízení spočívající ve věcné příslušnosti soudu je občanským soudním řádem založeno na rigidnějším pravidlu (soud ji zkoumá kdykoliv v průběhu řízení a její nedostatek nemůže být zhojen) než v případě zkoumání místní příslušnosti, lze za užití logického argumentu a maiore ad minus dospět k závěru, že o to více se judikatorní závěry obsažené v citovaném rozhodnutí dovolacího soudu prosadí v případech, kdy změnou žaloby (připuštěnou soudem) dojde ke změně místní soudní příslušnosti.
Na výše uvedeném nic nemění ani dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, vymezující pravidlo pro určení místní příslušnosti soudu v okamžiku zahájení řízení, neboť se nikterak nevyjadřuje ke vztahu místní příslušnosti soudu a změny rozhodných skutečností pro její určení v průběhu řízení. Závěry dále dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 33 Nd 37/2017, na daný případ taktéž zjevně nedopadají; v této věci dovolací soud v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem neshledal výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti (srov. §12 odst. 2 o. s. ř., dle kterého věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti).
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě rozhodl o dovolání žalované, nebylo již samostatně rozhodováno o jejím návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§243 písm. b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 5. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu