ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1545.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1545/2020-587
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Československá provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské , IČO 00406546, se sídlem v Opavě, Beethovenova 235/1, zastoupená Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti žalovaným: 1) Vojenské lesy a statky ČR, s. p., IČO 00000205, se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 1621/5, zastoupený JUDr. Filipem Horákem, advokátem se sídlem v Brně, Radnická 11, a 2) Česká republika
– Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle , vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 213/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2019, č. j. 57 Co 276/2019-565, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. prosince 2019, č. j. 57 Co 276/2019-569, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2019, č. j. 57 Co 276/2019-565, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. prosince 2019, č. j. 57 Co 276/2019-569, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. dubna 2019, č. j. 16 C 213/2015-500, se ruší, řízení se zastavuje a věc se postupuje Státnímu pozemkovému úřadu, Krajskému pozemkovému úřadu pro Moravskoslezský kraj.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 1) do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Filipa Horáka, advokáta, náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 31 320 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 12 403 Kč.
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované 2) do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 3 160,60 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2019, č. j. 57 Co 276/2019-565, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. 12. 2019, č. j. 57 Co 276/2019-569, byl rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 4. 2019, č. j. 16 C 213/2015-500, potvrzen ve výrocích I. a II., jimiž byla zamítnuta žaloba na nahrazení souhlasu žalovaných s uzavřením dohod o vydání v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v k. ú. Bruntál – město, a ve výroku IV., jímž bylo žalobkyni uloženo nahradit žalované 2) náklady řízení ve výši 3 160,60 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a změněn ve výroku III. tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 1) náklady řízení ve výši 31 320 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud zavázal žalobkyni nahradit náklady odvolacího řízení žalovanému 1) ve výši 12 403 Kč a žalované 2) ve výši 900 Kč (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že pozemky, jejichž vydání se žalobkyně domáhá, jsou zemědělskými nemovitostmi. Z uvedeného důvodu žalobu uplatněnou v řízení dle části třetí zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v režimu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku, zda je na místě žalobu o vydání nemovitostí uplatněnou v řízení dle části třetí zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v režimu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. zamítnout jen z toho důvodu, že požadované nemovité věci mají charakter zemědělských nemovitostí. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2018, sp. zn. Ncp 107/2018, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 3702/17, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4254/2017. Argumentovala přitom ve prospěch závěru, že podané žalobě mělo být vyhověno. Vytýkala rovněž odvolacímu soudu, že nepřípustně přezkoumával závěry soudu prvního stupně vyřčené v již pravomocném usnesení o přistoupení žalované 2) do řízení. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, popřípadě rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud dovolatelkou předestřenou otázku dalšího procesního postupu pro případ, kdy oprávněná osoba v řízení dle části třetí občanského soudního řádu uplatní v režimu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. nárok na vydání zemědělských nemovitostí, nevyřešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. nedojde-li mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou k uzavření dohody o vydání zemědělské nemovitosti, rozhodne na základě návrhu oprávněné osoby o vydání zemědělské nemovitosti pozemkový úřad; návrh lze podat do 6 měsíců po uplynutí lhůty podle odstavce 2. Účastníky řízení jsou oprávněná osoba a povinná osoba. Zjistí-li pozemkový úřad, že se nejedná o zemědělskou nemovitost, návrh oprávněné osoby na vydání nemovité věci zamítne; v takovém případě se postupuje podle §10 odst. 4.
Podle §10 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou písemnou dohodu o vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti do 6 měsíců ode dne doručení výzvy, pokud tento zákon nestanoví jinak (§11). V dohodě budou nemovitosti uvedeny údaji podle katastrálního zákona. Bude-li předmětem vydání pouze část pozemku evidovaného v katastru nemovitostí v podobě parcely, musí být neoddělitelnou součástí dohody geometrický plán.
Podle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. nedojde-li k uzavření dohody o vydání věci podle odstavce 2 nebo podle §11, může se oprávněná osoba obrátit ve lhůtě 3 let na soud s návrhem, aby nahradil chybějící projev vůle povinné osoby, jinak její nárok zanikne. Lhůta pro podání návrhu podle věty první počíná běžet marným uplynutím lhůty 6 měsíců stanovené v odstavci 2 nebo v §11.
Zákon č. 428/2012 Sb. zakládá odlišný mechanismus pro uplatnění nároků na vydání nemovitostí zemědělských a nezemědělských (srovnej Kříž, J. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 123–125). Předpokládá přitom, že oprávněná osoba učiní jistý úsudek ohledně charakteru požadovaného majetku a výsledku této úvahy uzpůsobí své další kroky. Jí provedená kvalifikace však nesnímá z orgánů veřejné moci, před nimiž své nároky vznese, břímě povinnosti provést vlastní vyhodnocení povahy dotčených nemovitostí (viz výslovná úprava postupu pozemkového úřadu v §9 odst. 6, větě třetí, zákona č. 428/2012 Sb.). Jelikož je nezemědělský charakter sporných objektů předpokladem existence pravomoci soudu k přímému projednání požadavku na jejich vydání v režimu části třetí občanského soudního řádu, musí si tento aspekt coby podmínku řízení (§103 o. s. ř.) posoudit soudy samy i tam, kde již úsudek o své pravomoci k rozhodnutí o restitučním nároku dle §9 zákona č. 428/2012 Sb., a tedy (implicitně) též o zemědělské či nezemědělské povaze dotčených pozemků, vyslovil Státní pozemkový úřad, u něhož oprávněná osoba uplatnila z opatrnosti (jsouc třebas v nejistotě ohledně jejich zemědělského určení k rozhodnému datu) svá práva souběžně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4254/2017).
V případě, že soud na základě učiněných skutkových zjištění v řízení dle části třetí občanského soudního řádu v režimu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. uzavře, že sporné nemovitosti vskutku měly zemědělský charakter, jeví se pak korektním postupem vyslovení nedostatku vlastní pravomoci a postoupení věci pozemkovému úřadu v duchu §104 odst. 1 o. s. ř. (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2562/2003, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 28/97, ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. I. ÚS 167/98, a ze dne 28. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 89/97). Okolnost, že u příslušného orgánu bylo řízení o vydání týchž pozemků případně již dříve zahájeno, nebo dokonce proběhlo, přitom na povinnosti soudu věc postoupit nic nemění (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 40/2000), neboť důsledky plynoucí z takového stavu je oprávněn vyvodit právě jen orgán, do jehož pravomoci náleží projednání a rozhodnutí věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 61/2006).
Jestliže tedy soudy nižších stupňů projednávající žalobu o vydání nemovitých věcí v řízení dle části třetí občanského soudního řádu v režimu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. ze zemědělského charakteru nárokovaných nemovitosti dovodily, že je namístě žalobu zamítnout, očividně tak učinily v rozporu s výše citovanou právní úpravou a judikaturou, na níž, a to i ve světle principu ochrany práv restituentů (zásada ex favore restitutionis), není důvodu čehokoliv měnit. Ani z dovolatelkou odkazovaných usnesení Vrchního a Ústavního soudu (řešících ostatně otázku věcné příslušnosti soudů, a nikoliv důsledky zemědělského či nezemědělského charakteru nárokovaných nemovitostí v řízení před tím kterým orgánem) přitom neplyne závěr, že by snad soudy v řízení dle části třetí občanského soudního řádu vedeném v režimu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. mohly rozhodnout věcně o žalobě na vydání zemědělských nemovitostí (ať již by jí vyhověly, či nikoliv).
K výtce dovolatelky, že odvolací soud nepřípustně přezkoumával pravomocné usnesení soudu prvního stupně o přistoupení žalované 2) do řízení, lze pak jen dodat, že odvolací soud konkluze plynoucí z tohoto pravomocného rozhodnutí (usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 5. 2018, č. j. 16 C 213/2015-363) nikterak nerevidoval (neučinil závěr, že by se snad žalovaná 2/ účastnicí řízení nestala); dovozoval z něj pouze – nad rámec úvah o důsledcích zemědělského charakteru požadovaných nemovitostí na další průběh řízení – že ohledně pozemku parc. č. 3757/1 v k. ú. Bruntál byla žaloba vůči žalované 2) uplatněna opožděně.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem neobstojí, dovozoval-li ze zemědělského charakteru nárokovaných nemovitostí v řízení dle části třetí občanského soudního řádu vedeném v režimu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. neúspěšnost podané žaloby, shledal Nejvyšší soud dovolání důvodným. V situaci, kdy soudy nižšího stupně v řízení dle části třetí občanského soudního řádu vedeném v režimu ustanovení
§10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. rozhodovaly o věci samé mimo rámec své pravomoci, přistoupil pak Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věty první, o. s. ř.), podle §243e odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. ke zrušení jejich rozsudků, řízení zastavil a věc postoupil Státnímu pozemkovému úřadu, Krajskému pozemkovému úřadu pro Moravskoslezský kraj (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a 2, §146 odst. 2, věty první, o. s. ř. dovolací soud žalobkyni, jež z procesního hlediska (vznesením žaloby u orgánu, jenž nebyl k jejímu projednání nadán pravomocí) zavinila zastavení řízení, uložil nahradit žalovaným účelně vynaložené náklady řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení. Náklady žalovaného 1), jehož běžnou agendou, coby státního podniku zabývajícího se správou vojenských lesů a statků, zjevně není účast v soudních řízeních týkajících se vypořádání restitučních nároků, jsou přitom tvořeny výlohami spojenými s jeho advokátním zastoupením, a to ve výši určené se zřetelem k relevantní právní úpravě [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/ a §11 odst. 1 a 2, §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a obsahu spisu správně již odvolacím soudem (v podrobnostech viz příslušné pasáže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Náklady žalované 2) pak korespondují jejím hotovým výlohám – §1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu (v podrobnostech viz přiléhavá odůvodnění rozsudků soudů nižšího stupně). Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přitom nepřísluší žádnému z účastníků, neboť žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 9. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu