ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1843.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1843/2019-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně P. Š. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Radkem Sekerou, LL.M., advokátem se sídlem v Humburkách č. 59 (Nový Bydžov), proti žalované STAV Paul s. r. o. v likvidaci , identifikační číslo osoby 034 39 925, se sídlem v Jičíně, Valdické Předměstí, B. Čeňka 940, o zaplacení 71 244 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 196/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2019, č. j. 47 Co 203/2018-145, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. 9. 2018, č. j. 7 C 196/2017-110, tak, že se žalované ukládá zaplatit žalobkyni částku 71 244 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení oproti „vrácení demontovaného plotu, tj. plotových sloupků, pletiva včetně napínacího drátu a malé branky, nacházejícího se v bydlišti žalobkyně“ (výrok I), a jímž bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení u soudů obou stupňů (výroky II, III a IV).
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen
„o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.], neboť dovolání – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání, spolu s vymezením důvodu dovolání, a absence těchto (obligatorních) náležitosti dovolání (o než lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci, neboť napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vypočtená v §238a o. s. ř.), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (k tomu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; obdobně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sen. zn. 29 NSCR 64/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017,
sen. zn. 29 ICdo 185/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sen. zn. 29 ICdo 33/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2472/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019,
sp. zn. 23 Cdo 1669/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2337/2019).
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej především stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18, nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení z Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014,
sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17.
Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jestliže v ní dovolatelka, ač obligatorně zastoupena advokátem, ve vztahu k přípustnosti dovolání toliko ocitovala část znění ustanovení §237 o. s. ř. (že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“), aniž by bylo z dovolání patrno (posuzováno potud z obsahového hlediska), jakou otázku hmotného práva má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani tvrzení dovolatelky, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je „verdiktem zásadního významu“ (viz čl. II dovolání), neboť přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není (od 1. 1. 2013) budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání neobsahuje přitom ani vymezení způsobilého důvodu dovolání, jímž může být toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 věta první
o. s. ř.).
Argumentace dovolatelky, podle níž není možná naturální restituce bezdůvodného obohacení, jež získala současně žalobkyně plněním žalované (čl. IV, bod 1. dovolání), není pak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., neboť vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), kdy dle odvolacího soudu byla předmětem smlouvy montáž jednoduchého oplocení, jež je možné demontovat a vydat, s tím, že případné poškození materiálu jde na vrub neodborné činnosti žalované (a kdy ani námitky případně mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci v tomto směru nevystihovaly by způsobilý dovolací důvod a nemohly by založit přípustnost dovolání; k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2849/2007).
K uplatněné argumentaci sluší se snad připomenout, že dovolatelka – měla-li vskutku za to, že naturální restituce jí poskytnutého plnění není možná (ačkoliv ze zjištění odvolacího soudu plyne závěr opačný), pročež by jí příslušela náhrada v penězích – požadavek na peněžní náhradu v řízení ani nevznesla, přičemž odvolacím soudem přijatý závěr o zrušení závazku odstoupením od smlouvy, potažmo důvodnosti žalobkyní uplatněného požadavku na vrácení plnění, dovoláním ani napaden není. Rozsudečný výrok pak sleduje v žalobě formulovaný petit obsahující povinnost žalobkyně (oprávněné) k vzájemnému plnění (vydání použitých věcí in natura, s tím, že jiný prospěch přičiněním žalovaného v tomto případě žalobkyni nevznikl).
Námitka materiální nevykonatelnosti výroku napadeného rozsudku (bez vytčení kvalifikované otázky procesního práva, na jejímž řešení by odvolací soud založil své rozhodnutí; viz čl. IV. bod 2. dovolání), vystihuje vadu řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé
o. s. ř.). Nejsou-li pravomocný rozsudek, pravomocné usnesení ve věci samé, popřípadě pravomocný platební rozkaz, elektronický platební rozkaz, evropský platební rozkaz nebo směnečný (šekový) platební rozkaz, po materiální stránce vykonatelné
(srov. §261a o. s. ř. a komentář k němu), jde o zmatečnost, jen jestliže v řízení o výkon rozhodnutí odvolací soud z tohoto důvodu zamítl návrh na nařízení výkonu těchto rozhodnutí nebo nařízený výkon rozhodnutí (exekuci) zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3477/2015).
Směřuje-li snad dovolání i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (uvádí-li se v něm, že je žalovaná podává „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu), ve vztahu k těmto výrokům postrádá již jakoukoliv argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dle §241a odst. 2 o. s. ř.; nehledě na to, že proti rozhodnutí v části výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a náklady, jež v dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání (které však nebylo lze věcně projednat již pro vady dovolání), nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.
V záhlaví tohoto rozhodnutí – jde-li o označení zástupců účastníků – dovolací soud reflektoval okolnost, že zástupce žalované Z. R. byl s účinností k 24. 1. 2020 vyškrtnut ze seznamu advokátů, čímž zanikla i procesní plná moc udělená mu žalovanou k zastupování v tomto řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2537/2009).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 5. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu