ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.246.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 246/2020-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. L., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sukova třída 1260, proti žalované SG Equipment Finance Czech Republic s. r. o. , IČ 61061344, se sídlem v Praze 5, náměstí Junkových 2772, o zaplacení 3 514 913,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 434/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2019, č. j. 23 Co 306/2019-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce napadl dovoláním usnesení Městského soudu Praze ze dne 16. 9. 2019, č. j. 23 Co 306/2019-138, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 6. 2019, č. j. 4 C 434/2018-118, jímž bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. usnesení odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. usnesení odvolacího soudu).
Dovolatel předestřel otázku, zda soud prvního stupně dříve, než přistoupil k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, byl povinen přerušit řízení a vyčkat rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti, kterou podal v dané věci proti usnesením o nepřiznání osvobození od soudního poplatku a výzvě k zaplacení soudního poplatku, resp. zda byla jeho ústavněprávní argumentace uplatněná v odvolání relevantní. Měl za to, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud bezezbytku vyřešena.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání jest přitom poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená v tom smyslu, že §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., týkající se možnosti soudu řízení přerušit, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 26 Cdo 3401/2015, či ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 342/2016). K problematice fakultativního přerušení řízení přitom Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že §109 odst. 2 o. s. ř. dává soudu možnost, nikoliv povinnost řízení přerušit. Důvody přerušení řízení jsou dány zejména tehdy, probíhá-li řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, jež se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle §135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení pak spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1409/2016, ze dne 21. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4176/2015, a ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1576/2015, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3016/15). Z hlediska hospodárnosti řízení jest pak vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, publikovaný v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 169/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1626/2019, a ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013). Akcent na hospodárnost řízení ve spojení s důvodem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. klade i literatura (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 752).
Přerušení řízení tedy mohou odůvodnit jen jasně vymezené skutečnosti, což se vztahuje i k procesním předpisem uváděnému případu probíhajícího řízení, v němž by mohla být řešena otázka mající význam pro rozhodnutí soudu, včetně alternativy souběžně probíhajícího řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Tato skutečnost pak ovšem bez dalšího není sama o sobě důvodem pro přerušení řízení v jiné věci. Nelze přitom pominout ani skutečnost, že Ústavní soud, pokud se k ústavní stížnosti zabývá soudním rozhodnutím, je posuzuje výlučně z hlediska souladu s ústavním pořádkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1917/2013).
Nadto může dovolací soud přezkoumat úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle §109 odst. 2 o. s. ř. pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž nemůže být přezkum závěrů odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení přerušit či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1626/2019, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4352/2015).
Neshledal-li tedy odvolací soud v situaci, kdy dovolatel, jemuž nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 3. 2019, č. j. 4 C 434/2018-101, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019, č. j. 23 Co 119/2019-113), navzdory výzvě Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 4. 2019, č. j. 4 C 434/2018-116, ve stanovené lhůtě soudní poplatek za podanou žalobu neuhradil, existenci dostatečně významného důvodu pro přerušení probíhajícího řízení a vyčkání rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti podané dovolatelem proti usnesením o nepřiznání osvobození od soudního poplatku a výzvě k zaplacení soudního poplatku, pročež, i s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení, rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě, po jejímž marném uplynutí nelze k úhradě soudního poplatku již přihlížet (srov. §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), potvrdil, nijak se od citované judikaturní praxe, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
Pojaly-li soudy nižších stupňů vzhledem k individuálním skutkovým okolnostem případu (jež dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat) důvodné podezření, že žádost dovolatele o osvobození od soudních poplatků je projevem zneužití práv a snahou vyhnout se úhradě soudního poplatku, pročež mu osvobození nepřiznaly, odpovídají jejich konkluze též ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1621/2016, a ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 73/2015). Jestliže totiž ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že postupitel (Podílová obchodní a.s.), jenž je akciovou společností se základním kapitálem ve výši 27 000 000 Kč, dne 5. 3. 2018, tedy několik měsíců před zahájením posuzovaného řízení (dne 3. 12. 2018), postoupil pohledávku v řádech milionů Korun českých na dovolatele, coby postupníka, který ačkoliv dnes tvrdí, že není schopen uhradit soudní poplatek, si musel být vědom toho, že uplatnění postoupené pohledávky bude vyžadovat vynaložení značných nákladů, je nepochybně namístě kvalifikovat jednání zainteresovaných osob jako snahu vyhnout se úhradě soudního poplatku.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Napadá-li snad dovolatel usnesení odvolacího soudu v nákladovém výroku (či v části výroku potvrzující nákladový výrok soudu prvního stupně), pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 4. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu