ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.292.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 292/2020-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Klášter dominikánů Praha, IČO 49629891, se sídlem v Praze 1, Husova 234/8, zastoupený JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti: Vojenské lesy a statky ČR, s. p., IČO 00000205, se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 1621/5, zastoupený JUDr. Miroslavem Tichým, advokátem se sídlem v Praze 10, Říčanská 1984/5, o vydání nemovitosti a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 62 C 6/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2019, č. j. 3 Co 88/2018-252, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen účastníku řízení k rukám advokáta JUDr. Miroslava Tichého nahradit náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 2. 2018, č. j. 62 C 6/2016-214, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Liberecký kraj, ze dne 25. 11. 2015, č. j. 031536/2014/541339, 292016/2013/R13884/RR13991, výrokem, na jehož základě měly být žalobci vydány v rozsudku blíže specifikované pozemky, a bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Měl předně za to, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2546/2017 při řešení otázky funkční souvislosti pozemků, jejichž vydání se domáhá, s jinými jím již vlastněnými pozemky, nacházejícími se na území bývalého vojenského újezdu Ralsko. Předestřel dále otázku, zda k naplnění podmínky účelového určení postačí, sloužila-li nemovitá věc k některému z účelů uvedených v §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), toliko po část rozhodného období. Uváděl, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 531/2018. Kladl dále otázku, zda podmínky účelového určení ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. jsou splněny ve vztahu k pozemkům parc. č. 670/1 a parc. č. 670/2 v k. ú. Hamr na Jezeře, jež byly v rozhodném období užívány ke zdravotnickým a duchovním účelům, když sloužily jako „rajská zahrada“ ozdravovny řeholních bratří, tvořící s ní uzavřený funkční celek. Ohlašoval, že uvedená otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Vposledku se tázal, zda naplnění podmínek dle §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. jest zkoumat v případě, kdy povinná osoba definovaná ustanovením §4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb. nemovitosti, jejichž vydání je uplatňováno, neužívá k plnění svých úkolů. Oznamoval, že uvedená otázka není rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešena.
Účastník řízení ve vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební, nikoliv funkční. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1334/2019, rozsudek téhož soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 151/2018, nebo jeho rozsudek ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či jeho usnesení ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017 a ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017).
Jestliže tedy odvolací soud v jedinečných skutkových poměrech projednávané věci uzavřel, že sama okolnost, že nárokované pozemky v rozhodném období tvořily (společně s dalšími dovolatelem již vlastněnými pozemky) součást jednoho velkostatku nacházejícího se na území bývalého vojenského újezdu Ralsko a že některé z nich byly v pozemkové knize vedeny jako jedna parcela, nezakládá ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. funkční souvislost mezi nárokovanými pozemky a nemovitostmi dovolatelem již vlastněnými, nikterak se tím od judikaturních závěrů dovolacího soudu (včetně těch, na něž poukazuje dovolatel), na nichž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil; funkční souvislost nemovitých věcí totiž zjevně nemůže zakládat toliko jejich původní vlastnická jednota, společné využití jejich hospodářských výnosů či územní blízkost nebo sousední poloha, mohly-li být využívány (obhospodařovávány) vzájemně nezávisle.
Na vyřešení dovolatelem kladené otázky, zda k naplnění podmínek účelového určení ve smyslu §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. postačí, sloužila-li jím specifikovaná nemovitá věc (budova myslivny, vystavěná na stavební parcele č. 414 v k. ú. Hamr na Jezeře, včetně uvedené parcely) k některému z (v daném zákonném ustanovení uvedených) účelů toliko po část rozhodného období, pak rozsudek odvolacího soudu zjevně nezávisí, akcentovaly-li soudy nižšího stupně při právním posouzení věci z obsahu spisu podávající se skutečnost, že předmětná budova myslivny byla po převzetí státem odstraněna (zbourána) a místo ní zde byla postavena (i když na odlišném půdorysu) stavba nová, zřízená v souladu se stavebním zákonem a užívaná jako sídlo lesní správy Hamr na Jezeře, implikující závěr, že zaniklá budova myslivny předmětem naturální restituce být nemůže, dovozujíce současně, že samotný myslivnou zastavěný pozemek k daným účelům v rozhodném období užíván nebyl (jeho vydání by se zřetelem k zjištěnému skutkovému stavu ostatně bránila též restituční výluka ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo jeho rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3938/2015 či jeho usnesení sp. zn. 28 Cdo 5144/2017).
Klade-li dovolatel dále otázku, zda jsou podmínky účelového určení dle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. naplněny i ve vztahu k pozemkům parc. č. 670/1 a parc. č. 670/2 v k. ú. Hamr na Jezeře, jež měly tvořit „rajskou zahradu“ ozdravovny řeholních bratří, nezbývá než konstatovat, že dle soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu dotčené pozemky v rozhodném období k duchovním ani zdravotnickým účelům nesloužily, když byly využívány zemědělsky a jejich nehospodářská povaha (funkce) za řízení nebyla prokázána. Platí přitom, že dovolatelova polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně o účelu daných pozemků s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu tudíž ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Na dovolatelem vposledku kladené otázce, zda ustanovení §7 zákona č. 428/2012 Sb. jest aplikovat v případě, kdy povinná osoba předmětné pozemky neužívá k plnění svých úkolů, pak rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí, jestliže tento skutkový závěr o tom, že by snad povinná osoba dotčené pozemky k plnění svých úkolů neužívala, nikterak neučinil. Okolnost, že způsob užívání předmětného majetku povinnou osobou z hlediska naplnění zákonných podmínek restituce dle zákona č. 428/2012 Sb. není rozhodným, ostatně vyplývá již z dikce ustanovení §4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb. (povinnou osobou je subjekt oprávněný hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat jeho správu) a §7 zákona č. 428/2012 Sb., vymezujícího pro povinné osoby definované v ustanovení §4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb. další specifické zákonné podmínky naturální restituce. Výsostným právem zákonodárce přitom bylo rozhodnout o výčtu povinných osob a podmínkách, za nichž budou zavázány majetek odňatý státem v rozhodném období vydat oprávněným osobám (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4946/2015 nebo rozsudek téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, jakož i nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07 uveřejněný pod číslem 132/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 uveřejněný pod číslem 96/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. naplněny nebyly.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v nákladovém výroku, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům účastníka řízení patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 114 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 4. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu