ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2920.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2920/2020-417
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Domov seniorů Hranice, příspěvková organizace, IČ 70876541, se sídlem Hranice, Jungmannova 1805, zastoupený JUDr. Miroslavem Svatoněm, advokátem se sídlem v Lipníku nad Bečvou, náměstí T. G. Masaryka 93, proti žalované L. M., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Stanislavem Bártkem, advokátem se sídlem v Přerově, Blahoslavova 72/4, o zaplacení 308 212 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C 136/2012, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. ledna 2020, č. j. 69 Co 428/2019-386, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 906 Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Svatoně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 1. 2020, č. j. 69 Co 428/2019-386, potvrdil usnesení Okresního soudu v Přerově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 6. 2019, č. j. 9 C 136/2012-347, ve výrocích I. a III., jimiž bylo pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání (podaného žalovanou proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 11. 1. 2019, č. j. 9 C 136/2012-328, kterým byla zavázána zaplatit žalobci 308 212 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení) zastaveno odvolací řízení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů prvostupňového řízení (výrok I. usnesení odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. usnesení odvolacího soudu).
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání v celém rozsahu žalovaná. Předestřela otázku aplikace ustanovení §50b odst. 4 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Namítala, že výzvu k zaplacení soudního poplatku z odvolání soud doručil toliko jejímu právnímu zástupci, a nikoliv i jí, přestože v důsledku výzvy měla něco osobně vykonat. Vyvozovala z toho, že splatnost soudního poplatku nastat nemohla, pročež jeho nezaplacení nemohlo být ani důvodem zastavení odvolacího řízení. Měla za to, že otázka aplikace uvedeného procesního ustanovení nebyla v obdobných skutkových souvislostech v praxi dovolacího soudu doposud vyřešena, případně má být oproti jeho dosavadní rozhodovací praxi posouzena jinak. Odkazovala přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 238/99, publikovaný pod č. 10/2000 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. II. ÚS 177/2000, publikovaný pod č. 137/2000 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 377/2000, publikovaný pod č. 6/2001 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Vytýkala, že postupem odvolacího soudu, jenž považuje za formalistický, došlo k porušení jejího práva na přístup k soudu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání jest přitom poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Otázka, komu má být doručována výzva k zaplacení soudního poplatku, resp. otázka zastupitelnosti při jeho placení (srov. dikci ustanovení §50b odst. 4 písm. a/ o. s. ř.), je v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena tak, že výzva se doručuje pouze zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení, neboť nejde o povinnost účastníka osobně v řízení něco vykonat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99 , publikované pod č. 1/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2786/2016 , ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5450/2015 , ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1853/2003 , ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1939/2014 , ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2015 , nebo ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2214/2016 , či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02 , publikované pod č. 2/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 1597/12; srov. též závěry odborné literatury – JIRSA, Jaromír. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, komentář k §50b; dále LAVICKÝ, Petr. Civilní proces. Praha: Wolters Kluwer, 2016, Praktický komentář, komentář k §50b; nebo VEČEŘA, Jiří. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, komentář k §9).
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž plyne, že účastníci řízení jsou v podmínkách zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, vedeni k aktivitě a k vyšší míře odpovědnosti za svůj před soudem uplatněný nárok. Zákon stanoví vznik poplatkové povinnosti k okamžiku podání odvolání (§4 odst. 1 písm. b/ zákona č. 549/1991 Sb.) a připouští, aby byl soudní poplatek uhrazen i později, ale nejpozději ve lhůtě, která je k tomu určena ve výzvě k jeho zaplacení. Ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. přitom výslovně uvádí, že k pozdějšímu uhrazení soudního poplatku se nepřihlíží a soud v takovém případě řízení zastaví – aniž by byla stanovena výjimka (kromě důvodů výslovně uvedených v §9 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb.) či podmínka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019, publikované pod č. 1/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1138/2019, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 2021/19).
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že soud prvního stupně nepochybil, doručil-li výzvu k zaplacení soudního poplatku z odvolání pouze zástupci dovolatelky z řad advokátů, kterému udělila procesní plnou moc, a poté, co soudní poplatek v soudem určené patnáctidenní lhůtě neuhradila (soudní poplatek z odvolání byl zaplacen po uplynutí stanovené lhůty), odvolací řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku (§9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.), když zde nebyla dána některá ze skutečností uvedených v ustanovení §9 odst. 4 téhož zákona, nijak se od výše citované judikatorní praxe, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
Dovolatelkou odkazovaná judikatura pak na projednávanou věc nedopadá, neboť nastolenou otázku řeší v kontextu někdejší úpravy správního soudnictví, přičemž závěry v ní dovozené byly překonány nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, publikovaném pod č. 193/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Vytýká-li dovolatelka porušení práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dlužno uvést, že závěry odvolacího soudu respektující zákonnou úpravu a ustálenou judikatorní praxi za odporující ústavně zaručeným právům nepochybně označit nelze (srov. přitom např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 671/02 a sp. zn. III. ÚS 1597/12, obě cit. výše, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1056/12, ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2328/18, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2674/18, ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 3733/18, či ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3344/19, shledávající doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci účastníka v občanském soudním řízení za ústavně konformní). K výtkám dovolatelky jest nadto připomenout, že se soudy nižšího stupně procesně korektním způsobem vypořádaly též s její žádostí o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení předmětného soudního poplatku, jež byla pravomocně zamítnuta (usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 9. 2019, č. j. 9 C 136/2012-364, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 10. 2019, č. j. 69 Co 355/2019-374).
Napadá-li snad dovolatelka usnesení odvolacího soudu v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 9 540 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky), a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 11 906 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 12. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu