ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3418.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3418/2020-651
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobkyně V. F. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích - Semtín, budova P 9, č. p. 81., proti žalovanému V. F. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a o zaplacení částek 364.500 Kč s příslušenstvím a 33.017,45 Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 103/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 8 C 103/2013-577, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. května 2020, č. j. 18 Co 78/2020-604, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 8 C 103/2013-577, se zastavuje.
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. května 2020, č. j. 18 Co 78/2020-604, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 8 C 103/2013-577, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkové parcele č. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba - budova s číslem popisným, XY, č. p. XY, objekt k bydlení, a pozemkové parcele par. č. XY (zahrada), v obci XY, kat. území XY, vše zapsáno na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I.), označené nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II.), žalovanému uložil zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 1.475.000 Kč (výrok III.), žalobkyni uložil vydat žalovanému bezdůvodné obohacení vyplacením částky 364.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 13. 5. 2014 do zaplacení (výrok IV.), dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 33.017,45 Kč (výrok V.), řízení o vzájemném návrhu žalovaného co do částky 81.527,55 Kč zastavil (výrok VI.), připustil změnu žaloby tak, že žalovaný má žalobkyni na vypořádání investic do nemovitých věcí zaplatit částku 111.755,50 Kč (výrok VII.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 64.354,66 Kč (výrok VIII.), zamítl žalobu co do částky 47.400,84 Kč (výrok IX.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok X.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu (výroky XI. a XII.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 25. 5. 2020, č. j. 18 Co 78/2020-604, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. potvrdil (výrok I.), ve výroku V. jej změnil tak, že vzájemný návrh, aby žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému částku 33.017,45 Kč, zamítl (výrok II.), řízení o odvolání žalobkyně proti výrokům VI. a IX. zastavil (výrok III.), řízení o odvolání žalovaného zcela zastavil (výrok IV.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně (výrok V.), že každý z účastníků je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení státu ve výši 25.946,50 Kč (výroky VI. a VII.), a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 10.293 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Jiřího Slezáka (výrok VIII.).
Pokud jde o samostatný nárok žalovaného na zaplacení částky 364.500 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení uplatněný jeho vzájemným návrhem, vyšly soudy obou stupňů ze zjištění, že označené nemovité věci účastníci nabyli do společného jmění manželů, že jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno podle §24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“), ke dni 5. 6. 2002, že jejich dohoda o vypořádání společného jmění manželů pro dobu po rozvodu ze dne 22. 10. 2001, sepsaná zástupkyní žalobkyně, v níž ujednali, že označené nemovitosti připadnou do výlučného vlastnictví žalovaného, který při podpisu dohody vyplatil žalobkyni z titulu vypořádacího podílu částku 364.500 Kč (jíž si půjčil od J. K.), nebyla vložena do katastru nemovitostí. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že bylo-li manželství účastníků pravomocně rozvedeno ke dni 5. 6. 2002 a ve smyslu §150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dle jen „obč. zák.“), nedošlo k vypořádání jejich rozvodem zaniklého společného jmění manželů ve vztahu k označeným nemovitým věcem, když dohoda uzavřená dle §24a zákona o rodině nebyla vložena do katastru nemovitostí, stali se účastníci uplynutím tříleté lhůty dnem 6. 6. 2005 podílovými spoluvlastníky těchto nemovitých věcí tak, že každému z nich náleží ideální spoluvlastnický podíl o velikosti jedné poloviny k celku. Protože však žalovaný vyplatil žalobkyni z titulu vypořádacího podílu částku 364.500 Kč při podpisu dohody ze dne 22. 10. 2001, vzniklo žalobkyni bezdůvodné obohacení (§451 odst. 2 obč. zák. a §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 Sb. - dále jen „o. z.“), plněním z právního důvodu, který v důsledku vzniku podílového spoluvlastnictví účastníků ke společným věcem odpadl, a je tudíž povinna uvedenou částku žalovanému vydat. Pokud žalobkyně v řízení namítala, že na základě uvedené dohody obdržela jen částku 270.000 Kč, pak tomuto jejímu tvrzení soudy obou stupňů neuvěřily, jelikož je to vyvráceno jednak touto písemnou dohodou sepsanou advokátkou JUDr. Jaroslavou Moravcovou, která na ní ověřila podpisy účastníků, jakož i svědeckou výpovědí J. K. Bylo sice zjištěno, že písemné vyhotovení smlouvy o půjčce bylo antedatováno, ale to samo o sobě neznamená, že půjčka nebyla žalovanému poskytnuta. Tvrzení žalobkyně, že peníze jí žalovaným vyplacené účastníci společně spotřebovali, neprokázala. Námitku promlčení vzájemného nároku žalovaného vznesenou žalobkyní důvodně (§107 odst. 2 obč. zák.) posoudily soudy obou stupňů s ohledem na okolnosti případu jako rozpornou s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), neboť žalovaný nevěděl o tom, že není vlastníkem předmětných nemovitostí, že důvod plnění odpadl a jaké jsou právní následky těchto skutečností, a o tom, že dohoda ze dne 22. 10. 2001 nebyla vložena do katastru nemovitostí, se dozvěděl - vzhledem k tomu, že účastníci po rozvodu manželství obnovili soužití, a v roce 2013 se rozešli - teprve v roce 2013 v souvislosti s tím, že žalobkyni žádal, aby se z domu odstěhovala, přičemž odvolací soud doplnil, že by bylo nemravné a nespravedlivé, aby žalovaný zaplatil žalobkyni vypořádací podíl podruhé.
Proti výrokům IV., X. a XI. rozsudku soudu prvního stupně a proti výrokům I., V., VI. a VIII. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z „důvodu uvedeného v §237 o. s. ř.“ a z důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., neboť soudy obou stupňů „rozhodovaly v rozporu s hmotným právem a právem procesním, týkající se úpravy bezdůvodného obohacení a lhůty pro uplatnění vydání bezdůvodného obohacení, když o své vůli a dle svého vlastního uvážení, aniž by svůj závěr mohly opřít o důkazy, rozhodly, že sice žalobkyně vznesla námitku promlčení včas, a žalovaný skutečně svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení neuplatnil včas, ale okresní soud ji však měl za rozpornou s dobrými mravy, neboť žalovaný nevěděl o tom, že není vlastníkem předmětných nemovitých věcí, že důvod plnění odpadl a jaké jsou právní následky těchto skutečností“, a „odvolací soud tomuto názoru přisvědčil“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a „věc vrátil k dalšímu řízení“.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu odmítl dle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz bod 2. článku II části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani řádné vymezení dovolacího důvodu (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky (o něž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání k dovolání; srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) pokračovat.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3 tohoto ustanovení).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), dále usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, nebo ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, a obdobně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle dovolatele jde (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení (nikoliv tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 - ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatelka v posuzovaném případě nedostála, neboť ani jeden ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. v něm nevymezila a ani neoznačila žádnou otázku hmotného ani procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí.
Dovolatelka taktéž ani řádně nevymezila dovolací důvod, neboť nespecifikovala právní posouzení odvolacího soudu, které pokládá za nesprávné, ani nevyložila, v čem konkrétně by měla nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu spočívat (§241a odst. 3 o. s. ř.), nýbrž pouze uvedla, že nesouhlasí s výrokem IV. rozsudku soudu prvního stupně, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 364.500 Kč s příslušenstvím a který odvolací soud potvrdil. Její námitky, že žalovaný mohl na internetu, který „měl zavedený od roku 2005“, zjistit, zda vlastní či nikoliv nějakou nemovitou věc, že je třeba veškeré smlouvy týkající se nemovitých věcí podat na katastr“, a že částka 364.500 Kč „byla žalobkyni vyplacena za trvání manželství, tedy finanční prostředky byly společnými prostředky patřícími do společného jmění manželů“, nejsou uplatněním jediného možného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Námitkami v dovolání, že „se soudy nezabývaly původem částky 364.500 Kč“, že „v dohodě žalovaná potvrdila svým podpisem, že převzala před podpisem dohody po vypořádání SJM částku 364.500 Kč, ale skutečně jí byla vyplacena částka 270.000 Kč, protože žalovaný více peněz neměl k dispozici“, že „slyšený svědek, který vypovídal o údajné půjčce, před soudem nemluvil pravdu“, že „smlouva o půjčce musela být vytvořena před výslechem svědka“, nejsou taktéž uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž jimi dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění učiněná již soudem prvního stupně, která odvolací soud převzal, a hodnocení provedených důkazů. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
K doplnění dovolání datovanému dnem 10. 9. 2020 a dodanému soudu prvního stupně dne 11. 9. 2020 do datové schránky dovolací soud nepřihlédl, neboť bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání (srov. §240 odst. 1 větu první o. s. ř.).
Dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jak již bylo uvedeno shora, dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. §236 o. s. ř.). Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobkyně, které směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 11. 2019, č. j. 8 C 103/2013-577, podle §104 odst. 1 věty první ve spojení s §243b o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně na jejich náhradu nemá právo a náklady vynaložené žalovaným na sepis vyjádření k dovolání advokátem nelze za situace, kdy dovolání trpí vadami, které nebyly v zákonné lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, považovat za účelně vynaložené náklady na bránění práva.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu