ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.362.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 362/2020-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze – Břevnově , identifikační číslo osoby: 004 08 344, se sídlem v Praze 6 – Břevnov, Markétská 1/28, zastoupeného JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 160/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, č. j. 3 Co 61/2018-110, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2017, č. j. 38 C 160/2016-92, tak, že se zamítá žaloba na vydání pozemků parc. č. 553/9 a parc. č. 553/11 v katastrálním území Jinočany (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudů obou stupňů (výroky II a III).
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z posouzení, že vydání předmětných pozemků žalobkyni dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), brání překážka dle §8 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, jíž odvolací soud podřadil zjištění, že se na předmětných pozemcích nachází veřejně přístupná účelová komunikace (§7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon č. 13/1997 Sb.“).
Rozsudek odvolacího soudu „v jeho celém rozsahu“ napadl dovoláním žalobce (dále též jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázky, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla řešena. Odvolacímu soudu vytýká, že ačkoliv uzavřel, že se na předmětných pozemcích nachází účelová komunikace (ve smyslu §7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) jako překážka bránící jejich vydání podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., nezabýval se tím, zdali byla naplněna podmínka nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby coby jedna z podstatných podmínek vzniku veřejně přístupné účelové komunikace, jíž akcentuje i soudní praxe. Vedle toho dovolatel klade otázku, „zda v případě, že se jedná o účelovou komunikaci zřízenou vně uzavřeného prostoru, která má sloužit výlučně potřebě vlastníka, se tato komunikace stává automaticky veřejně přístupnou i v případě, že není dán veřejný zájem na jejím obecném užívání, popř. je takové užívání s veřejným zájmem v rozporu.“ a zakládá tak překážku vydání pozemků ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že překážkou vydání pozemku ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může být i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež by oprávněné osobě neumožňovala realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění. Pod výluku z restituce z důvodu zastavěnosti pozemku jest totiž podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala vlastnické právo „vyprázdněné“ z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace) k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, nebo jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017, či v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017. O takový případ jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání, jako např. veřejná prostranství nebo účelové komunikace (ve vztahu k účelovým komunikacím srov. krom již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, též rozsudek téhož soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, nebo jeho usnesení ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018), kdy vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví. Veřejným užíváním je přitom třeba rozumět užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů, přičemž musí jít o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 Afs 86/2008).
Se shora uvedenými závěry je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zcela konformní [měl-li odvolací soud za prokázané, že na předmětných, žalobcem nárokovaných pozemcích se nachází účelová komunikace (ve smyslu §7 zákona č. 13/1997 Sb.), která tudíž zakládá překážku jejich vydání ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.].
Přitakat pak nelze ani argumentaci dovolatele zpochybňující posouzení otázky samotné existence účelové komunikace na předmětných pozemcích (řešené odvolacím soudem jako předběžné) prostřednictvím argumentace o vadném vyhodnocení relevantních skutečností nesoucí závěr o nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřebě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4003/2009, a ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011, nebo rozsudek ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2178/2012, jež byly Nejvyšším soudem reflektovány i v rámci dané restituční problematiky – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017). I naplněním této podmínky se odvolací soud v řízení dostatečně zabýval (přestože své závěry v tomto směru nijak zvlášť silně neakcentoval), měl-li za spolehlivě prokázané (jak plyne z odůvodnění jím vydaného rozsudku) jednak to, že předmětné pozemky obklopují pozemky jiného vlastníka – společnosti JP Park a.s., když právě tato účelová komunikace umožňuje zmíněné obchodní společnosti obhospodařování pozemků v jejím vlastnictví, a vzal-li dále za zjištěno, že komunikaci jdoucí přes zmíněné pozemky využívají jako nutnou komunikační spojnici i další osoby (minimálně v té její části jdoucí přes pozemek parc. č. 553/11 v k. ú. Jinočany) a že je tak dán veřejný zájem na jejím užívání.
Za daného stavu nemohou být závěry odvolacího soudu v kolizi ani s dovolatelem odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06 (jakož i v něm citovaným rozhodnutím Boh. A 10130/32), nehledě na to, že jde o závěry vztahující se k problematice ochrany (jsoucího) vlastnického práva vlastníka pozemku, zatímco v nyní posuzované věci jde o pozemek ve vlastnictví státu, k němuž je uplatňován restituční nárok, přičemž povaha pozemku jako veřejného statku dotčeného veřejným užíváním převažuje nad účelem restituce a brání jeho vydání oprávněné osobě; v tomto směru tedy rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dalšími dovolatelem odkazovaným rozhodnutími – usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1583/2007, a rozsudkem ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015.
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani dovolatelem kladená otázka „zda v případě, že se jedná o účelovou komunikaci zřízenou vně uzavřeného prostoru, která má sloužit výlučně potřebě vlastníka, se tato komunikace stává automaticky veřejně přístupnou i v případě, že není dán veřejný zájem na jejím obecném užívání, popř. je takové užívání s veřejným zájmem v rozporu.“ a zakládá tak překážku vydání pozemků ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a to již proto, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (jsa založeno na závěru a jemu předcházejících zjištění, že účelová komunikace nacházející se na předmětných pozemcích slouží k uspokojování komunikační potřeby jiných osob než vlastníka pozemků).
Jelikož relevantní otázky hmotného práva odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.).
Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (uvádí-li v dovolání, že je podává proti rozsudku „v celém rozsahu“), ve vztahu k těmto výrokům (jež v kontextu rozsahu dovolání patrně zmiňuje toliko jako výroky akcesorické) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady České republiky jako účastnice řízení představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 4. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu