ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3662.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3662/2019-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Malým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1200/16, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemku , vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 208/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. června 2019, č. j. 17 Co 74/2019-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním v celém rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 2. 2019, č. j. 14 C 208/2018-118, jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. XY v k. ú. XY na žalobce a žalované uložil nahradit žalobci náklady řízení 17 858,50 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud současně uložil žalované zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 6 852 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Přípustnost dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního a dovolacího soudu při posuzování otázky liknavosti a svévole při uspokojování žalobcova restitučního nároku. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, sp. zn. 28 Cdo 4078/2015 a sp. zn. 28 Cdo 4926/2017 i Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 663/15 a sp. zn. III. ÚS 1670/15. Zdůrazňovala, že se žalobce domáhá uspokojení toliko restitučního nároku vyplývajícího z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha, č. j. 1374/02, v souvislosti s jehož vypořádáním – dle jejího názoru – k prodlení nedochází, když ani jeho ocenění, na rozdíl od jiných restitučních nároků žalobce (plynoucích z dalších rozhodnutí pozemkového úřadu), nebylo mezi účastníky řízení předmětem sporu. Dovozovala, že žalobce neprokázal liknavý či svévolný postup dovolatelky ani svůj aktivní přístup k uspokojování restitučního nároku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky (resp. jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění (viz námitky, že žalobce neprokázal své aktivní úsilí o uspokojení restitučního nároku ani svá tvrzení o liknavém či svévolném postupu dovolatelky) přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučního nároku žalobce nadto není v posuzovaném případě nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž i přes aktivní přístup žalobce (žalobce se opakovaně účastnil veřejných nabídek žalované – v letech 2015 až 2018 v 69 případech) dovolatelka bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jeho uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků), když její nabídka náhradních pozemků postrádala patřičné kvalitativní a kvantitativní parametry, a neumožňovala tak uspokojení restitučních nároků žalobce vyplývajících ze 17 rozhodnutí pozemkového úřadu (nároky ke dni 26. 1. 2018 zůstávaly neuspokojeny co do částky 3 738 156,95 Kč) v přiměřené lhůtě, následkem čehož se dovolatelka, mimo jiné z důvodu nesprávného ocenění žalobcových nároků (jejich správná výše byla deklarována až rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 3, ze dne 22. 7. 2010, č. j. 6 C 217/2009-82, a Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016, č. j. 17 Co 280/2015-129 – k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku přitom srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), ocitla v mnohaletém prodlení, odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky (jenž zjevně není dovozován toliko z délky doby, po kterou restituční nároky zůstaly neuspokojeny) nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jeho žalobě o vydání konkrétního vhodného náhradního pozemku. Nesprávnost ocenění restitučních nároků žalobce vyplývajících z dalších (v probíhajícím řízení neuplatňovaných) rozhodnutí pozemkového úřadu přitom zcela očividně vedla i k tomu, že dosud nebyl uspokojen ani nárok žalobce pocházející z jím v daném řízení označeného správního rozhodnutí.
Dovolatelkou odkazovaná judikatura pak obsahuje obecné teze o hodnocení liknavosti a svévolnosti postupu žalované, přístupu oprávněné osoby, jakož i o výjimečnosti postupu, kdy se oprávněné osobě převádí konkrétní pozemek mimo veřejnou nabídku. Byly-li některé citované případy rozhodnuty ve prospěch žalované, šlo vždy o situaci, kdy soud z individuálních skutkových okolností nedovodil její liknavý či svévolný postup anebo naopak dovodil pasivní přístup oprávněných osob či jejich zřejmý úmysl od počátku se domoci vydání toliko konkrétních jimi zvolených pozemků. O takový případ ovšem v nyní řešené věci, jak vyplývá z výše uvedeného, nejde, pročež závěry dovozené v citovaných rozhodnutích nemohly dovolatelce prospět.
Vytýká-li snad dovolatelka, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou jí předestíranou argumentací (tvrzení o nedostatečné aktivitě žalobce a argumenty popírající závěr o liknavém a svévolném postupu dovolatelky) a označenými důkazy, nutno předně uvést, že prostřednictvím těchto námitek upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž toliko jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Napadené rozhodnutí ostatně přes výtky dovolatelky nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno označit za nepřezkoumatelné – z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018, či ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Okolnost, že dovolatelka je s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu nadto nasvědčuje tomu, že jí poukazovaný nedostatek nemohl být závažnějším způsobem na újmu uplatnění jejích práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
Předpoklady přípustnosti dovolání tak s ohledem na výše uvedené v posuzované věci nebyly splněny (§237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci, který se k dovolání nevyjádřil, za dovolacího řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 1. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu