ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3789.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3789/2019-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně D. E. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Karin Konstantinovovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Benediktská 690/7, proti žalovanému T. E. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Annou Márovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 2, Myslíkova 1998/30, o zaplacení částky 101 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 59/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, č. j. 19 Co 48/2019-376, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. listopadu 2018, č. j. 10 C 59/2017-328, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. listopadu 2018, č. j. 10 C 59/2017-328, se zastavuje .
II. Ve zbývajícím rozsahu, v němž směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2019, č. j. 19 Co 48/2019-376, se dovolání odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 743,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Anny Márové, LL.M., advokátky se sídlem v Praze 2, Myslíkova 1998/30.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Rozsudkem ze dne 20. 11. 2018, č. j. 10 C 59/2017-328, Okresní soud v Příbrami uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 37 100,90 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), ve zbylém rozsahu, tj. co do částky 64 399,10 s tam uvedeným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č. j. 19 Co 48/2019-376, rozsudek soudu prvního stupně zrušil v části o zaplacení příslušenství (úroku z prodlení) ve výši 8,05 % ročně z částky 101 500 Kč od 22. 8. 2014 do 28. 10. 2016 a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích I a II změnil tak, že se žalovanému ukládá povinnost zaplatit žalobkyni částku 38 734 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a že se žaloba zamítá co do zbylé částky 62 766 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 29. 10. 2016 do zaplacení (výrok II); dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV).
Dovoláním napadla žalobkyně jak rozsudek odvolacího soudu, tak výslovně i rozsudek soudu prvního stupně, „a to v obou případech v plném rozsahu a ve všech jejich výrocích.“
Dovolání je ve smyslu §236 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání). Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b o. s. ř. a §104 odst. 1 o. s. ř. řízení o takovém „dovolání“ zastavil. K tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přestože žalobkyně uvádí, že i současně napadený rozsudek odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje vůči té části výroku pod bodem I rozsudku, jíž byl na základě žalobkyní za odvolacího řízení učiněného částečného zpětzvetí žaloby (§222a o. s. ř.) rozsudek soudu prvního stupně ve vymezené části (příslušenství) zrušen a v tom rozsahu řízení zastaveno. A pokud snad žalobkyně brojí dovoláním i proti této části výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo jejímu návrhu zcela vyhověno (uvádí-li v dovolání, že rozsudek odvolacího soudu napadá v jeho celém rozsahu), jde v takto dotčené části o dovolání podané neoprávněnou osobou, jež je třeba (dle ustanovení §243c odst. 3 věty první, za použití §218 písm. b/ o. s. ř.) již z tohoto důvodu odmítnout. [K tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3485/2018, případně již usnesení ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 32 Cdo 1947/98, dle nichž k podání dovolání proti rozhodnutí, jímž soud zcela akceptoval dovolatelem učiněné zpětvzetí žaloby a s ním spojený návrh na zastavení řízení, dovolatel není subjektivně legitimován ve smyslu §240 odst. 1 o. s. ř.].
Jestliže žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů, sluší se odkázat na ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jímž je výslovně stanoveno, že dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Ani k podání dovolání proti té části meritorního výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo žalobě částečně vyhověno, pak žalobkyně subjektivní legitimací nadána není a v tomto rozsahu jde tedy také o dovolání podané neoprávněnou osobou, jež je nutno odmítnout (srov. §243c odst. 3 větu první, za použití §218 písm. b/ o. s. ř.). [Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Oprávnění podat dovolání podle §240 odst. 1 o. s. ř. tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 – ústavní stížnosti proti němu podané Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usneseními ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 3793/14, resp. ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3827/14].
Přípustnost dovolání, jímž se pak napadá rozsudek odvolacího soudu v té části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 62 766 Kč s příslušenstvím, je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Nejvyšší soud přitom předesílá, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 větu první o. s. ř.), přičemž rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Podle odvolacím soudem přijatého závěru, jenž – co do posouzení základu nároku – není zpochybněn dovoláním, vzniklo žalovanému na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení (se zřetelem na dobu jeho vzniku posuzované dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“) tím, že žalobkyně plnila na dluh ze závazkového vztahu založeného smlouvou o hypotečním úvěru částečně i to, co měl žalovaný jako (další) dlužník plnit vůči bance sám; v popsaném shledal odvolací soud naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení podle ustanovení §454 obč. zák.
Dovoláním zpochybňuje žalobkyně toliko závěry (a jim předcházející zjištění) týkající se kvantifikace (určení výše) žalovaným takto získaného bezdůvodného obohacení, namítajíc, že soud „nezohlednil plnění všech smluvních povinností žalobkyně za žalovaného, které měl po právu plnit žalovaný sám“, majíc za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (krom odkazované zprávy občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, o zhodnocení stavu rozhodování soudů ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu, dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4131/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2081/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 479/2018, spolu s další tam uvedenou judikaturou) skutková podstata bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák. předpokládá současné naplnění dvou podmínek, a to existence právní povinnosti ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a splnění této povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost plnit. Obecně pak platí, že bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání tohoto, oč se povinný obohatil.
V případě skutkové podstaty podle §454 obč. zák. spočívá bezdůvodné obohacení v tom, že splněním dlužníkova dluhu se jeho majetkový stav nesnížil, jak by tomu bylo, pokud by svému věřiteli plnil ze svého (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4256/2008, nebo již shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4131/2011, či i dovolatelkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1271/2011); obohacený pak získává majetkový prospěch v okamžiku, kdy splněním zanikl jeho dluh vůči věřiteli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006). Závazek z bezdůvodného obohacení přitom nelze ztotožňovat s právní povinností k plnění ze vztahu mezi dlužníkem (obohaceným) a věřitelem, jež může plynout ze zákona nebo i ze smluvního závazku a jeho předmětem může být i opakující se (opětující se) plnění. Pro něj je charakteristické, že není vymezeno celkovou výší (rozsahem celého plnění), nýbrž určením jednotlivých v budoucnu splatných dávek – např. výživné, nájemné nebo pojistné (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněný pod č. 36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Naproti tomu předmětem závazku z bezdůvodného obohacení je vydání plnění, jež bylo bezdůvodně již získáno, popřípadě poskytnutí peněžité náhrady, není-li restituce „in natura“ možná (srov. §458 odst. 1 obč. zák.). Takové plnění je pak vymezeno vlastní úhrnnou kvantitou (v případě skutkové podstaty bezdůvodného obohacení dle §454 obč. zák. tím, v jakém rozsahu zanikl dluh dlužníka plněním poskytnutým třetí osobou), nikoliv určením v budoucnu splatných dávek a dobou (určitou nebo neurčitou), po kterou mají být plněny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 948/2013).
Uvedeným závěrům se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil, zabýval-li se řádně právě objasněním rozsahu plnění, které v rozhodné době poskytla žalobkyně namísto žalovaného jeho věřiteli (bance) k úhradě závazku žalovaného (jeho poměrné části) ze smlouvy o hypotečním úvěru.
Namítá-li pak dovolatelka, že odvolací soud při kvantifikaci bezdůvodného obohacení „nezohlednil plnění všech smluvních povinností žalobkyně za žalovaného, které měl po právu plnit žalovaný sám“ (a dovozuje-li, že k povinnostem ze závazkového vztahu založeného zmíněnou úvěrovou smlouvou patřila i povinnost k zaplacení poplatků za „čerpání kontokorentu“ a že v tomto směru tedy byl legitimní její požadavek na doplnění dokazování), jde o argumentaci zjevně se zakládající na jiném než odvolacím soudem zjištěném skutkovém stavu a na zpochybnění výsledků soudy provedeného dokazování, kdy takto uplatněnou argumentaci nelze podřadit způsobilému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud mj. vyložil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, jímž Ústavní soud aproboval závěr, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud podle účinné procesní úpravy povolán není).
Ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení (nejde-li o spornou otázku procesního práva, jíž by odvolací soud řešil napadeným rozhodnutím) přípustnost dovolání také nemohou založit (shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).
K argumentaci dovolatelky sluší se pak připomenout, že závěr o nedůvodnosti vymezené části uplatněného nároku (jde-li o požadovanou náhradu za plnění poskytnutá za žalovaného v souvislosti s „čerpáním kontokorentu“, tedy včetně plnění majících původ v porušení povinností z tohoto smluvního vztahu) odvolací soud nezaložil na tom, že by ji apriori nebylo lze považovat za součást bezdůvodného obohacení, jak snad dovolatelka usuzuje, nýbrž jde o závěr odůvodněný konkrétními individuálními skutkovými zjištěními dané věci, v níž nebylo lze spolehlivě dovodit souvislost mezi zmíněným „čerpáním kontokorentu“ a povinnostmi plynoucími ze sporného závazku žalovaného vůči bance, jež žalobkyně za žalovaného v uvedeném rozsahu plnila a kdy jí soud – z titulu bezdůvodného obohacení – přiznal právě náhradu za prokazatelně poskytnuté plnění, jež korespondovalo výši dluhu žalovaného vůči jeho věřiteli (bance).
Z uvedeného vyplývá, že ani proti té části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 62 766 Kč s příslušenstvím, dovolání přípustné není.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), i v této části nepřípustné dovolání odmítl (§234c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první a odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, resp. v části řízení zastaveno, přičemž k nákladům (k náhradě oprávněného) žalovaného, jenž se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím své zástupkyně (advokátky), patří odměna advokátky ve výši 3 620 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 823,20 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 1. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu