ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3952.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3952/2019-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyň a) R. K. , narozené XY, bytem XY, b) J. K. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 15/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. června 2019, č. j. 56 Co 67/2018-313, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyním náklady dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč k rukám jejich zástupce, Mgr. Lukáše Hegnera, advokáta se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2017, č. j. 7 C 15/2017-205, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Rovněž rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyním k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 215.888,20 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2019, č. j. 56 Co 67/2018-313, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), žalované uložil povinnost nahradit žalobkyním k rukám jejich zástupce náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 187.153,10 Kč (výrok II.) a dále žalované uložil povinnost nahradit České republice – Krajskému soudu v Plzni na účet Krajského soudu v Plzni náklady řízení zálohované státem ve výši 3.303,- Kč (výrok III.).
Odvolací soud, jenž rozhodoval po kasaci svého předchozího rozsudku ze dne 5. 6. 2018, č. j. 56 Co 67/2018-232, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4318/2018 (tento rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemek odňatý, jehož naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyním liknavým a svévolným pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobkyň z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění jejich restitučního nároku žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobkyň mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětných pozemků. Výši restitučního nároku (cenu odňatého pozemku) odvolací soud stanovil na základě znaleckého posudku a následného výslechu znalkyně Ing. arch. Zdeňky Bažantové, CSc., částkou 5.918.000,- Kč, což odpovídá sazbě 250,- Kč za 1 m 2 podle ustanovení §14 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), a tudíž shledal, že nevydaný pozemek svou hodnotou převyšuje hodnotu žalobkyněmi vybraných náhradních pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené, jakož i pro potřebu dovolacím soudem vyřešenou právní otázku posoudit jinak. Nesouhlasí s oceněním odňatého pozemku jako pozemku stavebního a nacházejícího se na území hlavního města Prahy, neboť odňatý pozemek byl situován na území obce XY, která v době odnětí daného pozemku nebyla součástí hlavního města Prahy. Dle mínění dovolatelky je nutno restituční nárok ocenit s uplatněním srážky zohledňující stav pozemku v době jeho odnětí, a to především se zřetelem ke stavební nesrostlosti odňatého pozemku s územím hlavního města Prahy, neboť v opačném případě dochází k bezdůvodnému a nepoměrnému navyšování restitučního nároku žalobkyň. Vyjadřuje přesvědčení, že pro aplikaci srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1998 Sb. byly naplněny všechny skutkové předpoklady, přičemž má za to, že účel odnětí pozemku nemůže znemožnit užití těchto srážek, neboť by docházelo k diskriminaci jednotlivých oprávněných osob, jež by za pozemky téhož charakteru dostávaly odlišnou výši náhrady s ohledem na aplikaci kritéria (navazující účel využití pozemku), které nemohly nijak ovlivnit. Domnívá se proto, že právní otázka řešená v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4329/2018, by měla být posouzena jinak. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření označily dovolání za nepřípustné a zjevně bezdůvodné. Uvedly, že dovolání spočívá na polemice jednak se skutkovými závěry odvolacího soudu, a dále s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kdy se žalovaná v rozporu se zásadou zakotvenou v ustanovení §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dovolává toho, aby projednávaná kauza byla posouzena jinak, než obdobné právní věci vyřešené dříve. Navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. 6. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť řešením právní otázky žalovanou vymezené se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nijak neodchýlil (v případě té otázky, které dle mylného mínění žalované nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena) a pro odchylné posouzení právní otázky, která již byla v praxi dovolacího soudu řešena, neshledává Nejvyšší soud žádný důvod.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán; proto byl-li oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek, čímž má být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby), je třeba pozemky ocenit jako určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1713/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2893/2018, nebo dovolatelkou zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016).
Judikatura dovolacího soudu přitom dovodila, že také pozemky, které nebylo možné oprávněné osobě vydat a jež ke dni svého odnětí nebyly administrativně začleněny do území hlavního města Prahy, avšak ke dni účinnosti zákona o půdě se již na území hlavního města Prahy nacházely, mají být pro účely náhrady v souladu s ustanovením §28a zákona o půdě oceněny, a to bez ohledu na pozdější změny v územním uspořádání, v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016, a dále dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3454/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 296/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019). Právě takový závěr odráží princip, že poskytovaná naturální náhrada má být ekvivalentní hodnotě odňatých pozemků, které – pokud by zde nebylo zákonem stanovené překážky – byly by oprávněné osobě vydány, přičemž jde o pozemky, jež se ke dni účinnosti zákona o půdě již nacházely na území hlavního města Prahy, bez zřetele na své dřívější administrativní začlenění.
Jestliže se tedy odvolací soud se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (nevydaný pozemek přešel na stát za účelem rozšíření letiště Ruzyně a pro výstavbu vzletové dráhy) přiklonil k ocenění žalobkyním nevydaného pozemku jako pozemku určeného k výstavbě, a to bez ohledu na změny v administrativním členění jako pozemku na území hlavního města, pak jeho závěry judikatuře dovolacího soudu neodporují a neodchylují se ani od dovolatelkou označených rozhodnutí – rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, a nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12 (označený nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) – dle nichž má být cena náhradního pozemku ekvivalentní ceně pozemku odňatého, přičemž však v nyní posuzované věci byl princip ekvivalence zachován, byl-li daný pozemek, již v době svého odnětí určený k výstavbě vzletové dráhy včetně související infrastruktury, oceněn jako pozemek stavební.
Za situace, kdy odvolací soud vyšel ze skutkového závěru (jehož přezkum je v dovolacím řízení vyloučen – §241a odst. 1 o. s. ř.), že pozemek odňatý žalobkyním byl na stát převeden za účelem bezprostřední realizace stavby (rozšíření letiště v Ruzyni), a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou dány okolnosti pro korekci ceny (její snížení) ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1998 Sb., pak na řešení dovolatelkou kladené otázky, „zda následný účel využití původního odebraného pozemku znemožňuje aplikování srážek podle oceňovací vyhlášky, ačkoli pro jejich aplikaci jinak byly splněny všechny skutkové předpoklady“, napadené rozhodnutí odvolacího soudu (v rovině právního posouzení) založeno není. Rozhodnutí (o tom, že podmínky pro snížení ceny ve smyslu přílohy 7, tabulky 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. nejsou naplněny) totiž odvolací soud založil na individuálních skutkových zjištěních (a jejich odborném posouzení), nikoliv na odlišném (dle dovolatelky nesprávném) výkladu a aplikaci předestřeného ustanovení.
Zpochybňuje-li snad dovolatelka svými námitkami i samotné odborné závěry čerpané soudy ze znaleckého posudku, či další jemu předcházející zjištění o okolnostech týkajících se stavu odňatého pozemku, jenž byl předmětem tohoto odborného posouzení, napadá tím správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09); a jak již výše uvedeno, námitky, jež představují kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lichá je i argumentace dovolatelky o potřebě posoudit otázku oceňování odňatých pozemků odlišně od závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4329/2018, neboť již v usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1266/19, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost dovolatelky proti posledně uvedenému rozhodnutí dovolacího soudu vydanému v obdobné věci totožných účastníků, Ústavní soud v bodu 12. uvedl: „Ústavní stížnost směřuje zejména proti závěru obecných soudů o hodnotě restitučního nároku, kterou stěžovatelka považuje za nezákonnou a nepřiměřenou. Ústavní soud nicméně neshledal, že by při jejím určení došlo k jakémukoli pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo jiného jejího ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. (…) Za nedůvodné pak Ústavní soud považuje i námitky týkající se nepoužití srážek podle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. při výpočtu hodnoty restitučního nároku. V tomto ohledu jde toliko o polemiku se správností výkladu tzv. podústavního práva. Z hlediska posouzení ústavní stížnosti je rozhodující, že obecné soudy se s touto námitkou řádně vypořádaly a jejich odůvodnění v tomto směru nevybočuje z mezí obecně akceptovatelných metod výkladu právních norem.“ Restituční nárok byl v posuzovaném případě navíc oceněn stejným způsobem jako v dalších pravomocně již skončených věcech týchž účastníků (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2914/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1278/2019) a ani z tohoto pohledu proto nevybočilo z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od které Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani ve věci nyní posuzované.
Protože žalovaná napadla dovoláním výrok I. rozsudku odvolacího soudu bez upřesnění, že by se dovolání dotýkalo pouze té části tohoto výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věcném výroku, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části napadeného výroku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen i ve výroku o nákladech řízení. Proti označené části výroku I. rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 1. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu