ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4001.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 4001/2019-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. L. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 96/18, proti žalovanému A. L. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Andreou Maláskovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Tišnově, nám. Komenského 124, o zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 33 C 194/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. června 2019, č. j. 13 Co 180/2018-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 12.100,- Kč k rukám jeho zástupkyně, JUDr. Andrey Maláskové, LL.M., advokátky se sídlem v Tišnově, nám. Komenského 124, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 4. 2018, č. j. 33 C 194/2017-71, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 350.000,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 8. 7. 2017 do zaplacení (výrok I.) a dále rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 96.331,50 Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně na základě provedených důkazů zjistil, že žalobce byl vlastníkem sklízecí mlátičky New Holland TX 68, rok výroby 1995, VIN XY (dále „sklízecí mlátička“), kterou na základě kupní smlouvy uzavřené prostřednictvím žalovaného prodal P. Z., jenž žalovanému dne 10. 9. 2016 zaplatil kupní cenu za sklízecí mlátičku ve výši 410.500,- Kč, byť faktura zněla na částku 60.500,- Kč. Shledal, že žalobce byl žalovaným uveden v omyl o stavu sklízecí mlátičky, a proto žalobce vystavil fakturu na částku 60.500,- Kč, přičemž tento finanční obnos byl následně žalobci ze strany žalovaného skutečně předán. Konstatoval, že žalovaný se přijetím částky ve výši 350.000,- Kč od kupujícího P. Z. a jejím nepředáním žalobci jako prodávajícímu na úkor žalobce bezdůvodně obohatil ve smyslu ustanovení §2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, pročež žalobnímu žádání v plném rozsahu vyhověl.
Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 13 Co 180/2018-143, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 350.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 8. 7. 2017 do zaplacení zamítá (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupkyně náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 156.287,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud poté, co doplnil a zopakoval dokazování, odlišně od soudu prvního stupně nevzal za prokázané, že kupní cenu za sklízecí mlátičku ve výši 410.500,- Kč převzal od kupujícího P. Z. dne 10. 9. 2016 právě žalovaný. Naopak dovodil, že kupující P. Z. jednal dne 10. 9. 2016 přímo se žalobcem, který kupujícímu oproti zaplacení kupní ceny předal fakturu a spolu s ní veškeré doklady od sklízecí mlátičky. V důsledku tohoto závěru odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zcela zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive Ústavního soudu, a v potřebě posoudit dovolacím soudem vyřešenou právní otázku jinak. Domnívá se, že odvolací soud nerespektoval zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole, k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16 (označený nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Napadá konkrétně hodnocení svědeckých výpovědí odvolacím soudem, jakož i přítomnost svědka A. L. v jednací síni před jeho výslechem, a nezákonnost provedení důkazu listinou – záznamem o návozu siláže do bioplynové stanice – z důvodu její formy. Má za to, že se odvolací soud řádně nevypořádal se všemi tvrzenými skutečnostmi. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, popřípadě aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že žalobce se v podaném dovolání domáhá pouze revize skutkových zjištění odvolacího soudu, jež ovšem dovolacímu soudu nepřísluší. Zdůrazňuje přitom, že odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval v souladu s procesními předpisy a přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. 6. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jedná se o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení
§241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatel sice ohlašuje jako důvod přípustnosti dovolání (krom odklonu odvolacího soudu od konstantní judikatury dovolacího soudu) potřebu odlišného posouzení již dříve (dovolacím soudem) řešené právní otázky, nicméně tuto právní otázku a ani rozhodnutí dovolacího soudu, v níž byla řešena, nevymezuje. Argumentace dovolatele obsažená v dovolání (z hlediska uplatněného důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu) ovšem přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Ač žalobce namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, jiné – dle mínění žalobce správné – právní posouzení věci odvozuje od odlišného skutkového stavu, než jaký byl v nalézacím řízení zjištěn. Převážný obsah dovolání vyjadřuje nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry, na nichž odvolací soud založil závěr o tom, že ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného na úkor žalobce nedošlo. Dovolatel přehlíží, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (nepřípadný je proto odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1585/2001, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007,
sp. zn. 21 Cdo 689/2006, jelikož právní závěry v nich vyslovené se vztahují k právní úpravě občanského soudního řízení účinné před 1. 1. 2013). Přiléhavost tudíž postrádají námitky, jimiž dovolatel napadá správnost hodnocení v řízení provedených důkazů (zejména výslechu svědků, záznamu o provedení návozu siláže a faktury za sklízecí mlátičku), jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (a nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.).
V poměrech projednávané věci nemůže z hlediska identifikace uplatnění zákonem aprobovaného dovolacího důvodu, kterým je pouze (nesprávné) právní posouzení věci, obstát poukaz dovolatele na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16. Ve zmíněném nálezu traktovaná provázanost skutkových zjištění a (nesprávného) právního posouzení věci totiž není založena na kritice skutkových zjištění, k nimž nalézací soud (odvolací soud) dospěl, ale na tom, zda si soud skutkový základ pro právní posouzení věci opatřil procesně korektním způsobem. Jinými slovy vyjádřeno, jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, neboť významná část těchto pravidel má povahu ústavních zásad spravedlivého procesu. Relevantní právní otázka se může týkat například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v důsledku excesu při hodnocení důkazů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda hodnocení důkazů není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Žádné námitky této povahy žalobce v dovolání nevznesl. Pokud žalobce dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci spojil s požadavkem na odlišná (dle jeho mínění správná) skutková zjištění, pak závěr o nepřípustnosti takového dovolání učinil i Ústavní soud například v nálezu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17, pod bodem 18 („Dovolání, jehož přípustnost spatřuje dovolatel – za předpokladu splnění ostatních náležitostí dovolání – toliko ve svém odlišném náhledu na správnost určitého konkrétního skutkového zjištění, bude podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto jako nepřípustné“).
Přiléhavost postrádá rovněž výhrada, podle níž odvolací soud postupoval při výslechu svědka A. L. chybně, jelikož byl před podáním své svědecké výpovědi přítomen v jednací síni. Občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2001 (po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.) totiž již neukládá předsedovi senátu – na rozdíl od dřívější úpravy – dbát „o to, aby svědci, kteří dosud nebyli vyslechnuti, nebyli přítomni jednání,“ ale ponechává na předsedovi senátu, aby v souvislosti s provedením důkazu výslechem svědků v každé jednotlivé věci posoudil, jaké opatření ve vztahu k přítomnosti dosud nevyslechnutých svědků při jednání zvolí a zda učiní opatření, aby nebyli (nemohli být) až do svého výslechu při jednání přítomni, nebo zda jim v přítomnosti při jednání nezabrání (srovnej např. dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1392/2004, uveřejněný pod číslem 29/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Postup zvolený v posuzovaném případě odvolacím soudem při výslechu svědka A. L. tak nevybočil z mezí stanovených zákonem a judikaturou pro provedení důkazu výslechem svědka.
K tvrzení dovolatele o protizákonnosti provedení důkazu listinou - záznamem o návozu siláže do bioplynové stanice dne 10. 9. 2016 - se jeví vhodným dodat, že listiny jsou jedním z důkazních prostředků sloužících ke zjištění stavu věci. Podle ustanovení §125 věty první o. s. ř. mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Jak bylo již dovolacím soudem v minulosti konstatováno, jedná se o zákonnou úpravu, která je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1604/2010).
Přiléhavost rovněž postrádá kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatele v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal s každou uplatněnou odvolací námitkou. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a dalších proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int ). Odvolací soud ve světle shora označené judikatury své povinnosti své rozhodnutí přiměřeně odůvodnit dostál, neboť z jeho obsahu jsou zcela zřejmě patrné úvahy, jež jej vedly k závěru o tom, že žalovaný se na úkor žalobce nijak bezdůvodně neobohatil. Skutečnost, že s prezentovaným závěrem dovolatel nesouhlasí, s přesvědčivostí napadeného rozhodnutí již nesouvisí.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že výkladem a aplikací ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř., jež mimo jiné stanoví, že soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. usnesení ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/1998, rozsudek
ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 25 Cdo 676/1999, rozsudek ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3213/2007, usnesení ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2931/20008, nebo rozsudek ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 685/2013). V nich formuloval závěr, podle něhož je soud ve smyslu uvedeného ustanovení vázán výrokem, nikoliv odůvodněním trestního rozsudku. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo je spáchal, je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku. V trestním řízení je pro následné občanskoprávní řízení závazně rozhodnuto, jaký skutek se stal, kdo jej spáchal, i to, jaký následek tímto skutkem poškozenému vznikl. Jestliže v projednávané věci bylo zahájeno trestní stíhání, aniž by však v době rozhodnutí odvolacího soudu bylo v daném trestním řízení rozhodnuto pravomocným trestním rozsudkem, pak při respektování zásady presumpce neviny obviněného [čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §2 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů] soud v občanskoprávním řízení není a nemůže být vázán usnesením o zahájení trestního stíhání.
Protože dovolatel výslovně brojí i proti výroku o nákladech řízení, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti označenému výroku však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 2. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu