ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.435.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 435/2020-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Městské části Praha 11 , se sídlem v Praze 4, Ocelíkova 672/1, IČO 00231126, proti žalovanému Fotbalovému klubu Tělovýchovná jednota Háje - Jižní město, pobočný spolek , se sídlem v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1297/9, IČO 61383163, zastoupenému Mgr. Elianou Bláhovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Maroldova 1975, o zaplacení (původně) částky 1.582.271 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 541/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2019, č. j. 11 Co 54/2019-245, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 13. 11. 2018, č. j. 10 C 541/2015-209, zastavil řízení co do částky 62.042 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 53.758 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 16. 12. 2015 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu co do částky 20.000 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení 160.688,82 Kč (výrok IV.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, č. j. 11 Co 54/2019-245, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil „jen tak“, že se zamítá žaloba co do částky 15.655 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 16. 12. 2015 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.), a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 199.594,70 Kč k rukám advokátky Mgr. Eliany Bláhové (výrok II.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 361,80 Kč (výrok III.).
Žalovaný dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. o věci samé a ve výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) - v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 29. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v účinnost).
K podání dovolání proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba co do částky 15.655 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 16. 12. 2015 do zaplacení, není žalovaný oprávněn (postrádá subjektivní legitimaci k podání dovolání proti této části výroku rozhodnutí ve smyslu §240 odst. 1 o. s. ř.). Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku totiž plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné tamtéž pod č. 7, ročník 2000, nebo usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Rozhodnutím, jímž byla žaloba zamítnuta, však žalovanému žádná újma na jeho právech, jíž by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu, způsobena nebyla.
Již z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání ve shora naznačeném rozsahu odmítl dle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř., neboť bylo podáno někým, kdo k němu není oprávněn.
Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 38.103 Kč s příslušenstvím (tj. rozdíl mezi částkou 53.758 Kč s příslušenstvím, o níž rozhodl soud prvního stupně vyhovujícím výrokem II., a částkou 15.655 Kč s příslušenstvím, ohledně níž odvolací soud částí výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl) je pak přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o vztah pracovněprávní a napadeným výrokem bylo v této části rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží).
Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska peněžního limitu je sice třeba považovat výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen. V případě, kdy soud rozhodl o nároku obsahujícím dělitelné plnění tak, že žalobě vyhověl jen zčásti, je třeba dovodit, že rozsudkem soudu (jeho výrokem vykládaným spolu s odůvodněním) došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem (k tomu srov. Z odborné literatury Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1876-1892).
Soudní praxe je jednotná i v tom závěru, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 55, usnesení Nejvyšší soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7, ročník 2019, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05).
Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jenž mimo jiné nově formuloval §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v tomto ustanovení důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50.000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50.000 Kč, nevylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit“. I z tohoto zřetelně formulovaného záměru, obsaženého v důvodové zprávě, je tedy zřejmé, že novelizované znění §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., účinné od 30. 9. 2017, znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4774/2018, či ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1136/2019).
Nejvyšší soud proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dovolání žalovaného i v části směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 38.103 Kč s příslušenstvím, neboť v této části [s ohledem na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] není dovolání přípustné (když přípustnost dovolání neplyne ani z §238a o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí nepatří mezi tam vyjmenovaná usnesení).
Přípustnost dovolání (jež je dána zákonem) nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, obsažené v písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu