ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.596.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 596/2020-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Cisterciáckého opatství Vyšší Brod , se sídlem ve Vyšším Brodu, Klášter 137, identifikační číslo osoby: 00476684, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti Vojenských lesů a statků ČR, s. p. , se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 1621/5, identifikační číslo osoby: 00000205, zastoupeného JUDr. Miroslavem Tichým, advokátem se sídlem v Praze 10, Říčanská 1984/5, o vydání nemovitostí a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 128/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2019, č. j. 4 Co 188/2018-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit účastníkovi řízení náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Miroslava Tichého, advokáta se sídlem v Praze 10, Říčanská 1984/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce výrokem I. rozsudku ze dne 24. 10. 2019, č. j. 4 Co 188/2018-173, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) ze dne 28. 5. 2018, č. j. 11 C 128/2016-145, kterým byla zamítnuta žaloba na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 20. 7. 2016, č. j. 544960/2013/505333/R4995/RR20580, jímž bylo rozhodnuto o nevydání ve výroku blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území Kraví Hora a Polná na Šumavě – dále „předmětné pozemky“ žalobci (výrok I.), a dále žalobci uložena povinnost nahradit účastníkovi řízení k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 22.921,40 Kč (výrok II.). Odvolací soud uložil žalobci dále povinnost nahradit účastníkovi řízení k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda naplnění podmínek dle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), je třeba zkoumat v případě, kdy povinná osoba definovaná ustanovením §4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb. nemovitosti, jejichž vydání je uplatňováno, neužívá k plnění svých úkolů. Dále má za to, že dovolání je přípustné pro řešení otázky splnění zákonné podmínky funkční souvislosti pro vydání věci církevní právnické osobě ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., jež má být dle názoru dovolatele posouzena odlišně od dosavadní judikatury představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017 (označený rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Domnívá se, že předmětné pozemky náleží s okolními pozemky k jednomu hospodářskému celku, a tudíž spolu funkčně souvisejí. Vydáním předmětných pozemků by, dle úsudku dovolatele, došlo k obnovení komplexního zemědělského útvaru, v němž bude hospodaření snadnější a ekonomicky úspornější, přičemž dovozuje, že bez vydání předmětných pozemků by bylo využívání jednotlivých pozemků přinejmenším ztížené. Dovolatel rovněž kritizuje interpretaci ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. jako nepřiměřeně restriktivní. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Účastník řízení označil rozsudek odvolacího soudu za zcela správný. Zdůraznil, že otázka režimu a veřejné prospěšnosti předmětných pozemků je v daném řízení nerozhodná, přičemž připomněl, že zákon č. 428/2012 Sb. nepřipouští zkoumat na straně povinné osoby předpoklady, které by mohly restituci pozemků odůvodnit. Dále nesouhlasí s argumentací žalobce, jež funkční souvislost dle ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. vztahuje ke společnému obhospodařování a vzájemné blízkosti daných pozemků. Je rovněž přesvědčen, že nevydání předmětných pozemků nijak nenarušuje zásadu ex favore restitutionis . Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. 10. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení dovolatelem vymezené právní otázky [naplnění předpokladů pro vydání nemovité věci oprávněné osobě povinnou osobou podle ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.] od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, z něhož vychází i dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, neodchýlil, přičemž Nejvyšší soud současně neshledal přesvědčivé důvody, pro které by tato otázka měla být posouzena jinak. Sluší se podotknout, že obecně formulované závěry k výkladu pojmu „funkční souvislost“ coby podmínky pro vydání církevního majetku oprávněné osobě povinnými osobami uvedenými v ustanovení §4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb. přijaté v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněném pod č. 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, soudy obou stupňů zohlednily – na rozdíl od mínění dovolatele – i v poměrech projednávané věci.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitých věcí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitá věc je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovité věci jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovité věci ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se nejednalo o souvislost funkční, ale spotřební. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí (k tomu srovnej již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017).
S ohledem na právě uvedené připomenutí stále relevantních závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze za funkční souvislost nemovitých věcí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. považovat v poměrech projednávané věci stav souvztažnosti pozemků předmětných a pozemků již ve vlastnictví žalobce, sousedících s pozemky předmětnými. Odvolací soud zcela přiléhavě vysvětlil důvody, pro které není v poměrech projednávané věci naplněna souvztažnost mezi pozemky předmětnými a pozemky vydanými (ve smyslu potřebnosti pozemků předmětných pro užívání pozemků vydaných tak, aby jejich hospodářské využití nebylo podstatně ztíženo nebo dokonce znemožněno). Nelze tak za nepřiměřený označit závěr odvolacího soudu, že nevydání předmětných pozemků by mělo mít vliv na kvalitu hospodářského využití pozemků již vydaných, a to s přihlédnutím k tomu, že zákonem (a judikaturou) požadovaná funkční souvislost má umožnit vydání takové věci, aby ve spojení s jinou věcí nedošlo u jedné či druhé, popřípadě obou, ke ztrátě, popřípadě k podstatnému snížení, její užitné hodnoty. Podmínka funkční souvislosti tak není spojena s lepším (efektivnějším) využitím věci již vydané a ani s okolností, že více pozemků tvoří jeden hospodářský celek, ať již historicky nebo v současné době. I sousední pozemky mohou být z hospodářského hlediska zcela samostatné předměty. Funkční souvislost pozemků nemusí ani vyplývat z toho, že je v minulosti vlastnil jeden vlastník, který na nich hospodařil a výnosy z nich používal ke společnému účelu.
Dovolací soud navíc nepřehlédl, že dovolací námitky se v právě uvedeném směru soustřeďují na argumentaci ryze skutkového charakteru, což ovšem v uvedeném rozsahu vylučuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Zpochybněním právního posouzení věci totiž nejsou námitky založené na rozporování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem. Rovněž platí, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017). Nelze tedy přiznat právní relevanci dovolacím námitkám žalobce založeným na kritice správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu o zjištěné absenci funkční souvztažnosti pozemků předmětných a pozemků již žalobcem vlastněných.
Považuje-li dovolatel výklad podmínky funkční souvislosti nemovitých věcí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. tak, jak byl podán v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, za nepřípustně restriktivní v rozporu se zásadou ex favore restitutionis , je třeba poukázat na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž je ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15 (citovaná rozhodnutí, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017], jakož i na právní názor obsažený ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, že snaha o volbu interpretace vstřícné vůči oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (k tomu dále přiměřeně srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 883/2016). Širší výklad pojmu „funkční souvislost“, než jak byl podán a zevrubně odůvodněn v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, z něhož vychází i dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, by v konečném důsledku představoval modifikaci restitučních mezí stanovených zákonodárcem.
Na vyřešení dovolatelem kladené otázky, zda ustanovení §7 zákona č. 428/2012 Sb. lze aplikovat v případě, kdy povinná osoba předmětné pozemky neužívá k plnění svých úkolů, pak rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí, jestliže na skutkovém závěru, že by snad povinná osoba dotčené pozemky k plnění svých úkolů neužívala, odvolací soud právní posouzení věci nezaložil. Okolnost, že způsob užívání předmětného majetku povinnou osobou z hlediska naplnění zákonných podmínek restituce dle zákona č. 428/2012 Sb. není rozhodným, ostatně vyplývá již z dikce ustanovení §4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb. (povinnou osobou je subjekt oprávněný hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat jeho správu) a ustanovení §7 zákona č. 428/2012 Sb., vymezujícího pro povinné osoby definované v ustanovení §4 písm. c), d) zákona č. 428/2012 Sb. další specifické zákonné podmínky naturální restituce. Výsostným právem zákonodárce přitom bylo rozhodnout o výčtu povinných osob a podmínkách, za nichž budou zavázány majetek odňatý státem v rozhodném období vydat oprávněným osobám (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněný pod číslem 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, uveřejněný pod číslem 132/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 uveřejněný pod číslem 96/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Protože dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se účastník řízení domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 15. 4. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu