ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.2955.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 2955/2018-408
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Brenntag CR s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Mezi úvozy 1850/1, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 49613464, zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2133/138, PSČ 130 00, proti žalovaným 1/ J. F. , narozenému XY, bytem XY, 2/ A. H. , narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Pelikánem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Máchova 838/18, PSČ 120 00, 3/ V. Z. , narozenému XY, bytem XY, a 4/ M. P. , narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Martinem Blaškem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Olbrachtova 1334/27, PSČ 710 00, o zaplacení 178 210,49 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 119/2013, o dovolání prvního a druhého žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 21 Co 249/2017-330, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 18. ledna 2018, č. j. 21 Co 249/2017-350, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. První a druhý žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 5 178,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
III. Druhý žalovaný je povinen zaplatit České republice na soudním poplatku z dovolání do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 14 000 Kč, na účet Okresního soudu Praha-západ.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 3. listopadu 2016, č. j. 4 C 119/2013-227, Okresní soud Praha-západ uložil žalovaným (1/ J. F., 2/ A. H., 3/ V. Z. a 4/ M. P.) společně a nerozdílně zaplatit žalobci Brenntag CR s. r. o. částku 178 210,49 Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení (bod I. výroku) a zavázal žalované společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 142 867,80 Kč (bod II. výroku).
[2] K odvolání žalobce (proti výroku o nákladech řízení) i všech žalovaných (proti celému rozsudku soudu prvního stupně) Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku a bod II. výroku změnil jen tak, že výši přiznané náhrady nákladů řízení stanovil částkou 172 852 Kč (první výrok). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Odvolací soud – vycházeje ze soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu a cituje §1 odst. 2, §3 (ve znění účinném od 1. května 2000) a §4a (ve znění účinném do 30. dubna 2000) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále také jen „ZKV“), spolu s judikatorními závěry Nejvyššího soudu [body VIII. a XIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/1998“), rozsudek ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, uveřejněný pod číslem 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 870/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2003, pod číslem 201, rozsudek ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2008“), rozsudek ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 657/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2008, pod číslem 168, rozsudek ze dne 30. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2683/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2012, pod číslem 70, rozsudek ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, uveřejněný pod číslem 93/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 2221/2010; tato rozhodnutí jsou spolu s dalšími níže uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – uzavřel, že byly splněny veškeré znaky obecné občanskoprávní odpovědnosti žalovaných za škodu způsobenou nepodáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek společnosti Šroubárna Libčice spol. s r. o. (dále jen „úpadce“).
[4] Zejména měl za to, že žalovaní (vykonávající funkci jednatelů pozdějšího úpadce v rozhodné době) porušili povinnost podat bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu, ačkoli podle skutkových zjištění byl pozdější úpadce v úpadku ve formě platební neschopnosti již v únoru roku 1999. Konkursní řízení však bylo zahájeno až dne 4. února 2003 na základě návrhů podaných věřiteli, přičemž konkurs na majetek úpadce byl prohlášen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2003, č. j. 38 K 6/2003-224. Rozhodným skutkovým zjištěním bylo, že pozdější úpadce měl závazek vůči společnosti NOVÁ HUŤ, a. s. (v současnosti Liberty Ostrava a. s.; dále jen „společnost N“) ve výši 157 945,50 Kč vykonatelný od 21. září 1994 a dále závazek vůči společnosti POTRUBÍ Praha, spol. s r. o. (dále jen „společnost P“) ve výši 2 700 Kč vykonatelný od 12. února 1999. Současně bylo zjištěno, že pozdější úpadce měl již v roce 1999 výrazné hospodářské problémy, jež se s přibývajícím časem dále prohlubovaly, a postupně docházelo k jeho předlužení. Své závazky nebyl pozdější úpadce schopen vyřešit, měl více věřitelů (minimálně dva výše zmíněné) se splatnými pohledávkami, které nikdy neuhradil, a to dokonce ani poté, co se staly vykonatelnými. Z toho podle odvolacího soudu logicky plyne, že pozdější úpadce zastavil své platby. Podle §1 odst. 2 první věty ZKV tak nebyl schopen plnit své splatné závazky a byl v úpadku.
[5] K námitkám žalovaných ohledně závěrů auditorů odvolací soud – cituje §14 odst. 1, 2, 4 a 6 zákona č. 524/1992 Sb., o auditorech a Komoře auditorů České republiky (ve znění účinném k 10. březnu 2000) – uvedl, že výrokem „bez výhrad“ auditor pouze osvědčoval, že účetní závěrky a výroční zprávy za ověřované období věrně zobrazují „stav majetku a závazků, rozdíl majetku a závazků, finanční situaci a výsledek hospodaření“, a to na základě údajů poskytnutých samotnou účetní jednotkou. Uzavřel tak, že výrok auditora se řešení otázky, zda společnost, jejíž účetní závěrku ověřuje, splňovala předpoklady k podání návrhu na prohlášení konkursu, nijak nedotýkal. K tomu doplnil, že citovaný zákon neupravoval povinnost auditora tuto otázku zkoumat. Důkaz „Auditorskou směrnicí“ považoval za irelevantní. K posouzení toho, zda byl pozdější úpadce v úpadku v období roku 1999, dostačovala auditorská zpráva J. Ž. (dále jen „J. Ž.“).
[6] K otázce škody uzavřel, že žalovaná částka odpovídá rozdílu zjištěné pohledávky žalobce (a jeho právního předchůdce) a výše jejího uspokojení v konkursu. Ohledně kauzálního nexu konstatoval, že nebýt popsaného porušení povinnosti žalovanými, ke škodě by nedošlo. K zavinění pak uvedl, že žalovaní neprokázali, že škodu nezavinili, přičemž vycházel z toho, že zavinění je při tomto druhu škody presumováno. Závěrem k námitce žalovaných rozvedl, proč nárok není promlčen.
[7] Výslovně proti celému rozsudku odvolacího soudu podali první a druhý žalovaní dovolání, jehož přípustnost vymezují argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení odvolací soud chybně aplikoval rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (odchýlil se od ní), namítají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje napadené rozhodnutí za souladné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
[9] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí (29. listopadu 2017 a 18. ledna 2018) je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
[10] K dovolání prvního žalovaného proti části napadeného rozhodnutí ohledně povinností zbylých žalovaných a k dovolání druhého žalovaného proti části napadeného rozhodnutí ohledně povinností ostatních žalovaných.
[11] Zkoumání, zda je dovolání v této části objektivně přípustné (v daném případě podle §237 o. s. ř.), předchází – ve smyslu §243c odst. 3, §240 odst. 1 a §218 písm. b/ o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1998, pod číslem 28, ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2004, pod číslem 158).
[12] Při posuzování subjektivní přípustnosti dovolání nelze přehlédnout, že dovolatelé napadají i části výroků, jimiž byli třetí a čtvrtý žalovaní zavázáni k zaplacení žalované částky s příslušenstvím a k úhradě nákladů řízení žalobce. Je lhostejné, že společně a nerozdílně s dovolateli. Stejně tak první žalovaný napadá části výroků týkající se druhého žalovaného a naopak.
[13] Je tak zjevné, že dovolatelé napadají části rozsudku odvolacího soudu, které se jich nedotýkají, dovolání tak není ve výše uvedeném rozsahu subjektivně přípustné a Nejvyšší soud je v těchto částech odmítl podle §243c odst. 1 a 3 o. s. ř., ve spojení s §218 písm. b/ o. s. ř.
[14] K dovolání proti zbylé části výroků o nákladech řízení.
[15] Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti výrokům o nákladech řízení (prvnímu výroku v rozsahu, v němž odvolací soud částečně změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení v bodě II. výroku, a druhému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení) týkajícím se dovolatelů odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
[16] K dovolání proti části prvního výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
[17] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl i ve zbylé části podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[18] Dovolatelé vymezují přípustnost dovolání tak, že se odvolací soud měl odchýlit od jimi citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tak tomu ale zjevně není, naopak odvolací soud rozhodl v souladu níže uvedenou konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ohledně odpovědnosti statutárních orgánů právnických osob za opožděné podání návrhu na prohlášení konkursu přijatou při výkladu §1 odst. 2 a §4a (ve znění do 30. dubna 2000) eventuálně §3 (ve znění od 1. května 2000) ZKV, a to i v souladu s tou, jíž citují dovolatelé.
[19] K tomu srov. zejména závěry Nejvyššího soudu obsažené v R 52/1998 [body XIII. a XIV., str. 181-182 (357-358)], v usnesení ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1248/99, uveřejněném pod číslem 9/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 564/2001, uveřejněném pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2004“), v R 33/2008, v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2683/2008, v usnesení ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4462/2011, uveřejněném ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 11, v usnesení sp. zn. 29 Cdo 2221/2010, nebo též v rozsudku ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 29 Cdo 1488/2016, a navíc viz i v nich dále odkazované či na ně navazující judikatuře Nejvyššího soudu.
[20] V poměrech projednávané věci je v návaznosti na dovolací argumentaci, která se soustřeďuje pouze na problematiku porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, rozhodující skutkové zjištění, že pozdější úpadce měl (mimo jiné) závazky vůči společnostem N a P, které byly po splatnosti, byly dokonce již vykonatelné (od roku 1994 a února 1999) a nebyly (do svého zjištění v pozdějším konkursním řízení zahájeném věřitelskými návrhy) ve výších 157 945,50 Kč a 2 700 Kč uhrazeny. Tím byly naplněny základní znaky úpadku ve formě platební neschopnosti dle §1 odst. 2 první věty ZKV, neboť pozdější úpadce tak měl více věřitelů s vykonatelnými pohledávkami po lhůtě splatnosti a nebyl je schopen hradit, což plyne ze skutečnosti, že je neuhradil ani v následně zahájeném konkursním řízení. Nejpozději pak byl pozdější úpadce v úpadku v srpnu 1999, tedy 6 měsíců (R 83/2004) po vykonatelnosti pohledávky společnosti P. Pohledávky žalobce (a jeho právního předchůdce) vznikly v roce 2001 a 2002, konkursní řízení na majetek pozdějšího úpadce bylo na základě návrhů věřitelů zahájeno až v roce 2003. Nejpozději ke konci roku 1999 tedy zjevně dovolatelé (jako jednatelé pozdějšího úpadce) byli povinni podat návrh na prohlášení konkursu.
[21] Je lhostejné, že šlo o pohledávky bagatelní výše (viz již bod XIII. R 52/1998). Námitky dovolatelů, že pozdější úpadce měl v té době dostatek majetku a zejména že měl k dispozici volné finanční prostředky k jejich zaplacení, neobstojí v konfrontaci se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Z nich totiž plyne, že pozdější úpadce měl už v roce 1999 závazky ve vyšším objemu, než byla hodnota jeho majetku, měl prokazatelně ještě v říjnu 1999 (tedy více jak 6 měsíců od vykonatelnosti pohledávky společnosti P) záporné vlastní jmění a stamilionové závazky, které nebyl schopen snižovat. Žalovaní dostatek majetku úpadce využitelného k úhradě pohledávek neprokázali. Úpadce zjevně nebyl schopen využít svého majetku k uhrazení ani těchto bagatelních pohledávek.
[22] K námitce dovolatelů, že pozdější úpadce pouze nebyl ochoten zmíněné pohledávky uhradit, lze jen uvést, že šlo o vykonatelné pohledávky, které nebyly uhrazeny ani do zahájení konkursního řízení.
[23] Argumentace dovolatelů závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015, sen. zn. 29 NSČR 24/2013, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2016, pod číslem 33, není na místě. S ohledem na výše uvedené je lhostejné, zda došlo k naplnění domněnky dle §1 odst. 2 věty druhé ZKV, neboť úpadek byl osvědčen nikdy neuhrazenými vykonatelnými pohledávkami společností N a P. Stejně tak je nevýznamná argumentace ohledně (možného) úpadku ve formě předlužení. Postačilo prokázání úpadku ve formě platební neschopnosti. Bezpředmětnými jsou i námitky ve vztahu k auditům, neboť obsahují pouze výtky v rovině odpovědnosti příslušných auditorů, což je v projednávané věci irelevantní.
[24] Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu procesní vady (ohledně neprovedení jimi specifikovaných důkazů, nepřihlédnutí k některým z nich, nepřezkoumatelnosti či přepjatého formalismu), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak k těmto vadám přihlíží dovolací soud pouze u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady řízení, které (jako v této věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř., přípustnost dovolání samy o sobě založit nemohou.
[25] Konečně dovolacími námitkami zpochybňujícími hodnocení důkazů a skutková zjištění (podle nichž zejména byl pozdější úpadce po celou dobu působení dovolatelů ve funkcích jednatelů v ekonomicky dobrém stavu, že měl dostatek finančních prostředků či že měl majetek vysoce přesahující výši všech splatných závazků), dovolatelé (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňují skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňují tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemají), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
[26] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 větou první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3, neboť dovolání prvního a druhého žalovaných bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 11. června 2018), která podle §7 bodu 5., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 8 260 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 1 797,60 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobci částku 10 357,60 Kč.
[27] K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[28] Výrok o povinnosti druhého žalovaného uhradit soudní poplatek za podané dovolání vychází z toho, že tento dovolatel není ze zákona ani rozhodnutím soudu v řízení od jeho placení osvobozen a soud prvního stupně nesprávně vyzval oba dovolatele (usnesením ze dne 18. dubna 2018, č. j. 4 C 119/2013-388) k úhradě soudního poplatku za dovolání pouze ve výši 14 000 Kč, a to společně a nerozdílně. Poplatek ve výši 14 000 Kč následně uhradil první žalovaný (č. l. 389).
[29] Dovolání podali první a druhý žalovaní společně prostřednictvím jejich zástupce v jediném podání. Žalovaní však nejsou tzv. nerozlučnými společníky dle §91 odst. 2 o. s. ř. a aplikace §2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, tak není na místě [k (ne)aplikaci posledně zmíněného ustanovení srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 3659/2014]. Poplatek z dovolání tedy v této věci činí za každého dovolatele (§2 odst. 5 zákona o soudních poplatcích) 14 000 Kč (položka 23 bod 1. písm. d/ Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích, ve znění od 30. září 2017). Vzhledem k tomu, že tak neučinil dříve, uložil Nejvyšší soud povinnost k úhradě soudního poplatku z dovolání druhému žalovanému ve výši 14 000 Kč v souladu s §3 odst. 3 zákona o soudních poplatcích (na účet soudu prvního stupně) v souvislosti s dovolacím rozhodnutím ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 31. 8. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu